Božská komedie. Peklo

„Hle šelmu s hroty na ocase, hory
jež přechází, a zdi i zbraně tříští;
hle tu, jež veškeren svět puchem plní!“
Tak Vůdce můj mi počal hovořiti
5
a pokynul jí, ke břehu by přišla,

blíž míst, kde chodník kamenný se končil.
A špinavá ta podoba lsti přišla
a hruď a hlavu vystrčila na břeh,
však ocasu ven na něj nevytáhla.
10
Tvář spravedlivého tvář její byla;
tak dobrotivou měla zvenčí kůži
a všechen ostatní trup měla hadí.
Dvé chlupatých až k podpaždí tlap měla,
záda a hruď a oba boky byly
15
kolečky pomalovány a uzly.
Pestřejších osnov ani útků v látce
netkali nikdy Tataři ni Turci,
ni Arachnin stav takých tkanin choval.
Jak bývá vidět na břehu stát čluny,
20
že část jest ve vodě, část na pevnině,
a jako onde u hltavých Němců
se bobr hotoví, svou válku vésti:
tak tkvěla šelma špatná na obrubě,
jež z kamene jsouc, písek uzavírá.
25
Do prázdna její ocas sebou šlehal,
vidlici jedovatou vzhůru kroutě,
již hrot, jak škorpion má, ozbrojoval.
Děl Vůdce: „Třeba teď, by cesta naše
se zatočila maličko až k tomu
30
mrzkému zvěru, jenž si tamhle lehl.“
Proto jsme na pravý prs sestoupili
a šli jsme deset kroků po krajíčku,
bychom se písku vyhnuli a ohni;
a když jsme u něho se octli, vidím
35
maličko dále na písčině lidi
seděti blízko zejícího místa.
Zde Mistr: „Abys plnou sobě nesl
tohoto známost okruží,“ mi řekl,
„teď jdi, a na chování jejich popatř.
40
Tvé hovory tam buďtež krátké; zatím
než navrátíš se, promluvím já s tímto,
by propůjčil nám svoje plece silná.“
Tak ještě po nejzazším lemu toho
sedmého kruhu všecek samotinký
45
jsem šel, kde seděli ti lidé smutní.
Očima ven jim vyrážela bolest;
rukama tu i tam si pomáhali
hned od plápolů, od půdy hned horké.
Tak právě psi to dělávají v létě
50
hned nohama, hned tlamou, když je štípou
buď střečkové, buď mouchy nebo blechy.
Když ve tvář některým jsem oči upřel,
na které oheň bolestný se sype,
já nikoho jsem nepoznal; však s krku
55
každému viseti jsem spatřil měšec,
který měl jistý znak a jistou barvu,
a na tom jejich oko zdá se pásti.
A jak, tak hledě, ocítám se u nich,
na žlutém měšci uviděl jsem modré,
60
jež podobu a chování lva mělo.
Když pak se dále bral běh mého zoru,
jiný jsem uviděl, jak krev tak rudý,
jeviti husu bělejší než máslo.
A jeden, jenž svůj měšec bílý modrou
65
a tlustou prasnicí měl označený,
mi řek’: „Co ty tu děláš v této jámě?
Nuž, jdi; a protože jsi ještě živý,
věz, že můj soused Vitalián bude
mi tady sedět po mém levém boku.
70
S těmito Padovan jsem Florenčany,
kteří mi často ohlušují uši,
křičíce: ,Přijdiž, rytíř svrchovaný,
jenž přinese sem měšec s třemi zobci.‘“
Tu zkroutil ústa a ven jazyk vypláz’,
75
jak vůl, když sobě nozdry olizuje.
A já, strach maje, by snad delší dlení
toho, jenž řek’, bych nedlel, nehněvalo,
zpět vracel jsem se od umdlených duší.
Našel jsem Vůdce svého, an již vsedl
80
na zadek divokého živočicha
a děl mi: „Teď buď statečný a smělý.
Teď po takých se sestupuje schodech;
sedni si napřed, neb chci býti vprostřed,
tak, by ti ocas nemoh’ ublížiti.“
85
Jak vypadá, kdo střídavky tak blízko
má mrazení, že má již nehty modré
a všecek třese se, jen chládek shlédna:
taký jsem já byl, když mi řek’ ta slova.
Však stud mne pro jeho jal hrozby, který
90
před dobrým pánem sluhu činí smělým.
I usedl jsem na ta plece hnusná:
tak chtěl jsem dít, však nevydal jsem hlasu,
jak myslil jsem: „Hleď, bys mne kolem objal.“
On však, jenž jindy na pomoc mi přispěl
95
v nesnázi jiné, jakmile jsem vstoupil,
mne lokty ovinul a tak mne držel
a řekl: „Geryone, hni se nyní;
v širokých kruzích sestupuj a zvolna:
na nový náklad mysli, který neseš.“
100
Jak loďka vybírá se z místa svého,
couvajíc, couvajíc, tak hnul se odtud;
a když se všecek ve vzduchu být cítil,
obrátil ocas tam, kde hruď dřív byla,
a natáhnuv jej, hnul jím jako úhoř,
105
a tlapami vzduch sebrav, k sobě shrnul.
Myslím, že nebyla to bázeň větší,
Faëton otěže když pustil, pročež
se nebe spálilo, jak dosud zjevno,
ni neblahý když Ikar cítil, se zad
110
že pro vosk rozehřátý ztrácí peří,
an otec volal naň: ,Zlou cestou letíš!‘,
než byla má, když viděl jsem, že zevšud
jsem ve vzduchu, a že je každý pohled,
na šelmu pohled vyjímajíc, zhašen.
115
Ona se bere, plujíc zvolna, zvolna;
krouží a spouští se, však neznamenám,
leč že mi v tvář a zespod na mne vane.
Já slyšel jsem již s pravé strany dole
pod námi strašlivě slap buráceti,
120
pročež v důl patře, hlavu vychyluji.
Tu větší bázeň z propasti jsem cítil,
neb ohně viděl jsem a slyšel nářky,
i třesa se, se všecek v sebe krčím.
A pak jsem viděl, co jsem dříve nezřel,
125
že v kruzích sestupujem’, po velikých,
jež s rozličných stran blížily se, mukách.
Jak sokol, jenž byl dlouho na perutích,
a nevida ni vábidla ni ptáka,
vzdech budí v sokolníku: ,Ach, ty slétáš!‘
130
se snáší znaven, odkud vzlétl rychlý,
sto kruhy a pak usedá si podál
od mistra svého, mrzutý a zlostný,
tak dole na dno Geryon nás složil
u samé paty rozervané skály,
135
a břemene se zprostiv našich osob,
jak střela s tětivy se rázem ztratil.