Božská komedie. Peklo
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová, Pavol Karcol
Dante spatřuje v jednom hrobě Farinatu degli Uberti a rozmlouvá s ním. V témž hrobě se ukazuje Cavalcante Cavalcanti, ale po několika slovech poklesá zpět. Farinata předpovídá Dantovi vyhnanství. Dante se ubírá s Virgilem dále.
Teď tajnou stezkou mezi města hradbou
a mezi mukami se dále bere
můj Mistr, a já za jeho jdu zády.
„Ó svrchovaná Ctnosti, jež mne kruhy
5
otáčíš bezbožnými, jak ti libo,“
jsem začal, „mluv mi a mé vyhov touze:
bylo by možno vidět lidi, kteří
zde v hrobech leží? Neboť vyzdvižena
již všecka víka jsou a stráž tu žádná.“
10
A on mi: „Všecky budou uzamčeny,
s těly, jichž nahoře jsou zanechali.
Své pohřebiště s Epikurem mají
stoupenci jeho všichni s této strany,
15
již duši spolu s tělem mrtvou činí.
Však otázce, již činíš mi, zde uvnitř
za chvíli bude učiněno dosti,
a také touze, o které mi mlčíš.“
A já mu: „Dobrý Vůdce, svého srdce
20
ti neskrývám, než chtěje mluvit málo,
a tys ne teď jen připravil mne k tomu.“
„Ó Tosku, který městem ohně živý,
mluvě tak počestně, se béřeš, prosím,
na tomto místě laskavě se zastav.
25
Tvá mluva zřetelně tě označuje
že z oné vznešené jsi vlasti rodák,
kteréžto já snad příliš byl jsem těžký.“
Zvuk tento znenadání z jedné rakve
ven vyšel, pročež boje se, jsem blíže
30
maličko přichýlil se k Vůdci svému.
A on mi řekl: „Otoč se; co děláš?
Viz tamhle Farinatu, jenž se vzpřímil:
od pasu vzhůru celého jej uzříš.“
Já již svůj pohled v jeho hled jsem upřel,
35
a on se tyčil s poprsím a čelem,
jak by měl peklo v pohrdání velkém.
A smělé ruce Vůdcovy a hbité
mne mezi hroby postrčily k němu,
an pravil: „Tvoje slova buďtež jasná.“
40
Jak octl jsem se u pat hrobu jeho,
zrak chvíli na mne upřev, téměř hněvně
pak zeptal se: „Kdo byli tvoji předci?“
Já, jenž jsem žádostiv byl poslechnouti,
jsem mu to neskryl, ale vše mu zjevil,
45
pročež on brvy zdvihl trochu vzhůru.
Pak řekl: „Úpornými protivníky
mně a mým předkům a mé straně byli,
takže jsem rozptýlil je dvakrát proto.“
„Vyhnáni byli-li, zas po obakrát
50
zpět přišli zevšud,“ odvětil jsem, „vaši
však nenaučili se tomu dobře.“
Tu v otvoru vstal odklopeném hrobu
stín jakýs podle tohoto až k bradě;
myslím, že pozdvihl se na kolena.
55
Kol mne se podíval, jak uviděti
by přál si, zda je někdo jiný se mnou;
ale když nejistota všecka zhasla,
s pláčem mi řekl: „Jestli tímto slepým
žalářem kráčíš pro vznešenost ducha,
60
kde jest můj syn a proč tu není s tebou?“
A já mu: „Nepřicházím o své vůli;
ten, který čeká tam, mne tudy vede,
jejž Guido váš snad míval v pohrdání.“
Mně slova jeho již a způsob trestu
65
tohoto jméno byly oznámily,
a proto byla odpověd tak plná.
Vzpřímiv se náhle, zvolal: „Kterak řekls?
On míval? Není na živu on dosud?
Nebije v oči jeho sladké světlo?“
70
Když všim’ si jakéhosi prodlévání,
jež činil jsem dřív než jsem odpověděl,
zpět na znak pad’ a již se neukázal.
Než onen druhý velkodušný, k jehož
prosbě jsem zůstal, neproměnil vzhledu,
75
nepohnul šijí, neshýb’ svého boku.
„A jestli,“ pokračuje v prvních slovech,
„špatně se,“ řekl, „tomu naučili,
to víc mne trápí nežli toto lože.
Však padesátkrát nevznítí se znova
80
tvář paní, která tady vládne, nežli
ty poznáš, jak to umění jest těžké.
A tak kéž jednou v sladký svět se vrátíš:
rci mi, proč lid ten bezbožný je tolik
proti mé krvi v zákoně svém každém?“
85
Pročež já jemu: „Porážka a velké
pobití lidu, Arbie jímž zrudla,
modlitbě také v našem chrámě učí.“
Vzdychaje, hlavou potřásl a potom
„Při tom jsem nebyl sám,“ děl, „aniž jistě
90
bych bez příčiny s druhými byl táhl.
Než sám jsem onde byl, kde každý strpěl,
by Florencie byla zahlazena,
jenž bránil jsem jí s otevřeným hledím.“
„Prosím vás,“ žádal jsem ho, „a tak někdy
95
kéž rod váš odpočine, rozvažte mi
ten uzel, jenž mé mínění zde zaplet’.
Zdá se, že zříte, jestli dobře slyším,
napřed ty věci, jež čas s sebou nese,
a v přítomnosti jiný máte způsob.“
100
„My vidíme jak ten, jenž špatně vidí,
věci,“ děl, „jež nám v daleku jsou: tolik
nám ještě září svrchovaný Vůdce;
když blíží se neb jsou, jest všecek marný
náš rozum, a když nezjeví nám jiný,
105
o vašem nevíme nic stavu lidském.
Pochopit můžeš proto, že vše mrtvo
poznání naše bude od té chvíle,
kdy budoucnosti uzavře se brána.“
Tu řek’ jsem, jako želeje své viny:
110
„Řeknete tedy tomu tam, jenž padl,
že jeho syn jest se živými ještě.
A k odvětu-li byl jsem před tím němý,
rcete mu, že to bylo tím, že na blud,
který jste rozluštil mi, již jsem myslil.“
115
A již můj Mistr nazpátek mne volal;
pročež jsem prosil ducha pospěšněji,
by pověděl mi, kdo jest s ním v tom hrobě.
Řek’ mi: „S víc nežli s tisícem tu ležím:
zde uvnitř uložen jest druhý Bedřich
120
a Kardinál; a o ostatních mlčím.“
Pak skryl se, a já obrátil jsem kroky
k dávnému Básníkovi, přemýšleje
o slovech, jež se nepřátelská zdála.
On dál se hnul, a tak jda, děl pak ke mně:
125
„Proč jsi tak zamyšlen?“ A já mu plně
na jeho otázku jsem odpověděl.
„Tvá mysl zachovej, co proti sobě
jsi uslyšel,“ mi poručil ten Mudřec,
„a nyní zde měj pozor;“ a prst vztáhl.
130
„Až budeš před paprskem sladkým oné,
jejížto krásné oko všecko vidí,
života svého od ní seznáš cestu.“
Obrátil potom v levou stranu nohu;
zeď opustili jsme a ku prostředku
135
šli stezkou, která nad údolí vbíhá,
jež až tam vzhůru odporný puch slalo.
4. Svrchovaná Ctnosti: Virgil, jenž si podle Danta osvojil všelikou ctnost přirozenou. — Kruhy bezbožné: pekelné, jimiž mne vedeš dokola, níž a níže.
11. Až z Josafatu: z údolí Josafat u Jerusalema, kde prý (hledíc k proroku Joelovi 3, 2) se bude konati poslední soud.
l3. Epikur: ? r. 263 př. Kr., filosof řecký, popíral nesmrtelnost duše.
19. Touze, o které mi mlčíš: touze, zvěděti, zdali jsou tam nějací krajané jeho.
21. Ne teď jen: již jindy jsi mi dal naučení, abych málo mluvil (Zpěv III. 79 — 81).
22. Ó Tosku: rodilý z Toskány. Mluví to Farinata degli Uberti, naroz. ve Florencii na začátku 13. stol. Vůdce ghibellinů florentských a pomáhal r. 1248 vyhnati guelfy. R. 1251, po smrti císaře Bedřicha II., se guelfové vrátili, a 1258 musil Farinata se svými opustiti město. Uchýliv se do Sieny, zjednal si pomoc krále sicilsko-neapolského Manfreda (levobočka Bedřicha II.) a porazil spolu se Sienskými zástupy guelfské v krvavé bitvě u Montaperti na řece Arbii r. 1260. Vrátiv se do Florencie, vyhnal guelfy, ale protivil se v Empoli sám jediný návrhu ghibellinů, aby Florencie byla úplně zbořena. — Celá tato episoda a rozmluva jest velikolepá svou úsečností a mohutnými rysy.
48. Dvakrát: 1248 a 1260. Ale guelfové, mezi nimiž i rodina Dantova, se zase vrátili 1251 a 1266.
50. Vaši: Dante myslí asi jen rodinu Farinatovu, ne všecky ghibelliny, z nichž někteří se vrátili (před r. 1300) do Florencie.
53 — 64. Stín jakýs: Cavalcante Cavalcanti, Florenčan, otec básníka a přítele Dantova Guida Cavalcantiho. — Nejistota zhasla: domnívání se proměnilo v jistotu, že nikdo živy není s Dantem. — Proč tu není s tebou: on, jenž také je ducha vznešeného. — Míval v pohrdání: Slova rozličně vykládaná. Snad si Guido nevážil Virgila, nemiloval jeho knih. — Způsob trestu: Dante z otázky po synovi, svém příteli, a z toho, že znal Cavalcanta Cavacantiho jako epikurejce, usoudil, že ten, kdo mluví, jest Cavalcante.
73 — 75. Mohutná kresba!
80. Tvář paní, která tady vládne: tvář Luny, jež jakožto Proserpina panuje v podsvětí. Neuplyne 50 měsíců, úplňků. Okusíš vyhnanství a poznáš, jak těžko jest se vrátiti. To se stalo 1304, když se nezdařil pokus papežského legáta, aby smířil Černé a Bílé ve Florencii. Vidění Komedie jest v dubnu 1300.
82. A jako ti přeji, aby ses vrátil, tak mi pověz, proč jsou guelfové tak krutí ve svých zákonech proti mému rodu?
87 — 91. Modlitbě také učí atd.: někteří vykladači tvrdí, že Florentští po bitvě u Montaperti vkládali do litanií prosbu „Od rodiny Ubertů, vysvoboď nás, Pane!“ Jiní, že usnesení obecní se dála zhusta ve chrámech. — S druhými: s Pisskými, Sienskými a hrabaty Guidi. — Strpěl: svolil.
95. Rozvažte mi uzel: pochybnost, nejistotu, která váže rozum jako zadrhnutý uzel.
99. Přítomných věcí nevíte, jak pozoruji na tom, jenž se mne ptal na svého syna a jenž se domnívá asi, že syn jeho jest mrtev.
102. Svrchovaný Vůdce: Bůh, jenž vše řídí. — Září: tolik poznání, tolik světla rozumového nám ještě dává svou dobrotou.
108. Kdy budoucnosti uzavře se brána: přestane rozdíl věcí minulých a budoucích, neboť toho není na věčnosti, kde není pojmu času, kde není počítání pohybu podle „dříve“ a „později“.
109. Želeje své viny: že jsem rychle neodpověděl onomu otci.
119. Druhý Bedřich: císař Bedřich II., Hohenstaufovec, naroz. 1194, † 1250, známý hlavně svými zápasy s Řehořem IX. a Innocencem IV. O něm starý kronikář florentský Villani: „Federico vedl život epikurejský, nemysle na žádný život po smrti.“
120. Kardinál: Ottaviano degli Ubaldini, arcibiskup bolognský, později kardinál; bojoval za papeže proti Bedřichovi II., ale smýšlením prý byl veliký ghibellin, takže prý řekl: „Je-li duše, pro ghibelliny jsem ji ztratil.“ Že se tedy zdál pochybovati o nesmrtelnosti duše, Dante ho klade sem, mezi kacíře.
123 — 130. Jež se nepřátelská zdála: slova Farinatova ve v. 79 — 81, jež zdála se věstiti zlé věci. — Zde měj pozor: ukázal prstem vůkol. — Před paprskem sladkým: před očima a tváří Beatrice, jež v Bohu vidí vše, co se děje (Bohu vše je přítomné).
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
