Božská komedie. Peklo

V ten čas, kdy život náš je na půl cestě,
já spatřil jsem se tmavým lesem kráčet,
protože byl jsem s pravé cesty sešel.
Ach, kterak trudná věc je říci, jaký
5
byl les ten divý, neschůdný a hustý,

jenž ve vzpomínce obnovuje bázeň.
Tak hořký jest, že smrt je málo hořčí;
však o dobrém chtě psát, jež jsem tam našel,
o jiných věcech, spatřených tam, povím.
10
Jak všel jsem tam, již nemohu říct dobře;
tak všechen ve snách byl jsem v onu chvíli,
kdy s pravdivé jsem uchýlil se cesty.
Když však jsem přišel na úpatí vrchu,
tam kde to údolí svůj konec mělo,
15
jež strachem srdce moje zkormoutilo,
vzhůru jsem vzhléd’ a spatřil jeho boky
paprsky oděné již oběžnice,
jež vodí jiné přímo po všech cestách.
Tu bázeň ta se trochu utišila,
20
jež v srdce jezeře mi zůstávala
tu noc, již tolik žalostně jsem ztrávil.
A jako ten, kdo všecek udýchaný
ven z moře vyšed na břeh, zpátky k vodě
se nebezpečné obrátí a zírá:
25
tak duch můj, který stále ještě prchal,
zpět obrátil se zírat na ten průchod,
jímž nedostal se nikdy člověk živý.
Pak odpočinku popřáv tělu mdlému,
zas na cestu jsem dal se svahem pustým,
30
tak, že vždy noha pevná níže byla.
A ejhle, skoro na začátku srázu,
pardála lehkých pohybů a mrštných,
který byl srstí kropenatou pokryt.
A neodcházel s očí mých, ba tolik
35
mi v cestě překážel, že několikrát
jsem obracel se, bych se zpátky vrátil.
Čas byl to, kdy se začínalo jitro,
a slunce stoupalo výš se hvězdami,
jež tenkrát byly s ním, kdy láska boží
40
těm věcem krásným prvně pohyb dala,
takže mi příčinou, bych dobře doufal
od oné šelmy se skvrnitou koží,
byl jitřní čas a sladká doba roční:
přec však ne tolik, by mne nezděsila
45
lva postava, jenž zrakům mým se zjevil.
Ten zdál se naproti mi přicházeti,
vysoko hlavu, se zuřivým hladem,
takže se vzduch zdál z něho strachy míti;
a vlčice, jež ve své hubenosti
50
vší chtivosti se zdála býti plna
a pro niž mnohý lid již byl živ hořce.
Ta takovou mi způsobila těžkost
postrachem, který z jejího šel zjevu,
že naději jsem ztratil na výšinu.
55
A jak je člověku, jenž zisk rád vidí,
a přijde čas, jenž přináší mu ztráty,
kdy v myšlenkách všech pláče a se rmoutí:
tak šelma bezklidná mi učinila,
jež proti mně se berouc, ponenáhlu
60
zpět tlačila mne tam, kde slunce mlčí.
Jak řítil jsem se dolů v nízká místa,
kdos vyskytl se před očima mýma,
jenž pro mlčení dlouhé zdál se chraptiv.
Když uzřel jsem ho v pustině té velké,
65
„Smiluj se nade mnou,“ jsem na něj zvolal,
„kdokoli jsi, ať stín, ať člověk živý!“
On odvětil: „Ne člověk; tím jsem býval,
a rodičové moji Lombardové
a Mantovští svou vlastí oba byli.
70
Zrozen jsem za Julia, ač již pozdě,
a za dobrého Augusta jsem v Římě
živ byl v čas bohů falešných a lživých.
Básníkem býval jsem a o synovi
pěl Anchisově spravedlivém, z Troje,
75
když oheň pyšné Ilion sžeh’, přišlém.
Však ty, proč v taký trud se navracuješ?
Proč na rozkošnou nevstupuješ horu,
jež počátkem i příčinou vší slasti?“
„Ó, jsi ty Virgil ten a jsi ten pramen,
80
jenž vylévá tak mocnou řeku mluvy?“
já odvětil mu s čelem zahanbeným.
„Ó jiných básníků ty cti a světlo,
kéž pomůže mi teď má dlouhá píle
a velká láska, s níž jsem tebe čítal!
85
Tys mistr můj a tys můj spisovatel,
od tebe jediného jen jsem přijal
ten lepý sloh, jenž způsobil mi chválu.
Viz šelmu, pro niž obracím se zpátky;
pomoz mi od ní, mudrci ty slavný,
90
neb pro ni žíly trnou mi a tepny.“
„Ty jinou cestou ubírat se musíš,“
dal v odvet, když mi v očích slzy uzřel,
„chceš-li se dostati z míst těchto pustých.
Neb tato šelma, pro niž na mne voláš,
95
jinému po svých cestách jíti nedá,
však tak mu překáží, že zahubí ho;
a povahu má tolik zlou a špatnou,
že její chtivost nikdy není syta,
a po jídle má větší hlad než předtím.
100
S mnoha se páří zvířaty, a bude
jich ještě víc, až Chrt ten přijde, který
jí bolest způsobí, že od ní zhyne.
Ten nebude živ zemí ani kovem,
však moudrostí a láskou jen a ctností,
105
a mezi Feltrem zrodí se a Feltrem.
Té Italie bědné spásou bude,
pro niž kdys panna Camilla a Turnus
a Eurial a Nisus od ran padli.
Ten po všech městech honiti ji bude,
110
až zažene ji do pekla zpět zase,
zkud závist nejprve ji vypustila.
I myslím tak a soudím pro tvé lepší,
bys za mnou šel; a já ti vůdcem budu
a vyvedu tě odsud místem věčným,
115
kde budeš slyšet zoufanlivé skřeky
těch starodávných duchů, již se trápí
a každý na sebe smrt druhou volá.
A potom spatříš ty, již spokojeni
jsou v ohni, neboť doufají, že přijdou,
120
buď kdykoliv to, k blaženému lidu;
k němuž pak budeš-li chtít vystoupiti,
hodnější než já k tomu duše bude:
s ní nechám tě, až odcházeti budu;
neb Císař ten, jenž na výsostech vládne,
125
že jeho zákona jsem neposlouchal,
bych já tě v jeho město uved’, nechce.
On všude panuje a tamo vládne,
tam trůn jest jeho vznešený a město:
ó, šťastný ten, jejž v místo to si volí!“
130
A jemu já zas: „Básníku, já tebe
pro toho Boha prosím, jehož neznals,
bych ušel těchto věcí zlých i horších,
bys ved mne v místa, o nichž právě’s mluvil,
tak abych bránu svatého shléd’ Petra
135
i ty, již dle tvých slov jsou tolik smutni.“
I hnul se vpřed, a já jsem se bral za ním.