Božská komedie. Peklo

Pape Satan, pape Satan, aleppe…
chraptivým hlasem Pluto počal řváti:
a Mudřec ušlechtilý, jenž vše věděl,

mi řek’, by povzbudil mne: „Neškoď tobě
5
tvůj strach; neb nechať moc má sebe větší,
po srázu tomto sjít ti nezabrání.“
Pak obrátil se k nadulé té tváři
a řekl: „Mlčiž, zlořečený vlku;
svou zuřivostí sebe sám vnitř ztravuj.
10
Má příčinu svou chůze do hlubiny:
tak chce se na výsosti, tam kde Michal
učinil pomstu nade smilstvem pyšným.“
Jak lodní plachty, větrem rozedmuté,
padají stočeny, když stěžeň zlámán,
15
tak rázem padla na zem šelma krutá.
Tak do čtvrté jsme sestoupili jámy,
dál berouce se po bolestném svahu,
jenž vše zlo světa jak měch v sebe jímá.
Ach, božská spravedlnosti! Kdo tolik,
20
co zřel jsem, kupí muk a trestů nových?
A proč nás vina naše takto hubí?
Jak vlna činí onde nad Charybdou,
jež o vlnu se láme, do níž vráží,
tak zde jest lidem proti sobě tančit.
25
Zde lid jsem spatřil hojnější než jinde
a s té i s oné strany s velkým jekem
valící břemena svých prsou silou.
Do sebe vráželi, a na témž místě
pak každý obracel se, vale nazpět,
30
křičíce, ti „Proč držíš?“, ti „Proč plýtváš?“
Tak vraceli se nazpět kruhem šerým
s obojí strany k protilehlým bodům,
křičíce na se potupnou svou notu.
Pak obracel se každý, když byl prošel
35
svým polokruhem, opět v nový turnaj.
A já, jenž měl jsem srdce posmutnělé,
jsem děl: „Můj Mistře, teď mi ukaž, jací
jsou lidé zde a kleriky-li všichni
byli ti s pleší po levici naší?“
40
A on mi: „Všichni do jednoho byli
tak potočené mysli v prvním žití,
že žádný jejich výdaj nebyl s mírou.
Hlas jejich dosti zřetelně to štěká,
když přicházejí k dvěma bodům kruhu,
45
kde vina protivná je rozlučuje.
Tito, jimž nekryjí hlav vlasy, byli
kleriky, papeži a kardinály,
v nichž lakota svou přemoc prováděla.“
A já zas: „Mistře, mezi takovými
50
já některé bych poznati měl jistě,
již byli znečištěni těmi hříchy.“
A on mi: „Marné myšlenky si činíš:
cti prázdný život jejich, jenž je zkálel,
teď všemu poznání je činí tmavé.
55
Věčně se budou vracet k dvojí srážce:
povstanou z hrobu tito se zavřenou
hrstí, a oni s ostříhanou kšticí.
Zlé dávání a držení zlé vzalo
jim krásný svět a uvedlo v tu půtku:
60
a jaká jest, slov zdobných nemám pro to.
Teď, synu, můžeš vidět krátkou marnost
statků, jež Štěstěně jsou odevzdány,
a pro které se lidské plémě sváří.
Neb všecko zlato, co ho pod měsícem
65
neb bylo již, z těch znavených zde duší
ni jedné nemohlo by poklid zjednat.“
„Mistře,“ já řekl mu, „teď rci mi ještě,
co jest ta Štěstěna, jíž ses mi dotkl,
že statky světské tak má ve svých spárech?“
70
A ke mně on: „Ó tvoři pošetilí,
jak veliká vás nevědomost tíží!
Nuž chci, bys soud můj o ni v ústa přijal.
Ten, jehož vědění vše převyšuje,
nebesa učinil a dal jim vůdce,
75
takže část každá každé části září
a stejnoměrně rozdává své světlo.
Podobně také světským leskům zřídil
obecnou vůdkyni a ředitelku,
by měnila v čas jistý marné statky
80
z národa v národ, z krve ve krev jinou
tak, že jí nezabrání důvtip lidský.
A proto ten lid vládne, ten zas chřadne,
jejího úsudku v tom následuje,
jenž ukryt jest, jak had se tají v trávě.
85
Vědění vaše nemůž se jí vzpírat:
prohlédá, soudí, provozuje ona
svou vládu tak, jak svoji jiní bozi.
V proměnách jejích není zastavení:
nutnost ji činí rychlou; takto často
90
se vyskýtá, kdo úděl vystřídává.
Toť ona jest, již tolik na kříž bijí
i ti, kdo chválu měli by jí vzdávat,
jí hanou křivdíce a utrháním.
Však ona blažena a neslyší je:
95
s druhými tvory prvními svou točí
vesela kouli v blahém radování.
Nuž, sestupme teď do většího žalu:
hvězdy, jež stoupaly, když vycházel jsem,
již všecky klesají, a dlít se nesmí.“
100
Kruh přeťali jsme napříč na břeh druhý,
až nad pramen, jenž vře a vylévá se
tam korytem, jež od něho se táhne.
Tmavější mnohem nad brunátnou byla
ta voda, a my v společnosti temných
105
těch vln jsme dolů drsnou cestou sešli.
Tam močál, který Styx má jméno, tvoří
ten ručej truchlivý, když dolů k patám
se slije zlovolných těch břehů šedých.
A já, jenž pilně jsem vše pozoroval,
110
lid zablácený uzřel jsem v tom bahně,
a všecky nahé, s tváří vyjevenou.
Ti navzájem se bili, ne jen rukou,
ale i hlavou, nohama a hrudí,
vespolek na kusy se zuby rvouce.
115
Můj Mistr dobrý řek’: „Nuž, synu, pohleď
na duše oněch lidí, hněv jež přemoh’:
a chci též, abys jistojistě věřil,
že pod vodou je lid, jenž svými vzdechy
bubliny tvoří na vodě, jak oko
120
ti praví, kamkoli se vůkol točí.
Vězíce v bahně, mluví: ,Smutni byli
jsme v sladkém vzduchu, jenž je sluncem vesel,
dým štiplavý v svém nitru chovajíce.
Teď rmoutíme se tady v bahně černém.‘
125
Takovou píseň bublají si v chřtánu,
neb nemohou ji říkat slovem plným.“
Tak dlouhým obloukem jsme mezi tůní
špinavou kráčeli a suchým břehem,
s očima na lid, který bláto loká.
130
Přišli jsme k patě jakés věže posléz.