Božská komedie. Peklo

Básníci se ocítají na kraji srázu, po němž se sestupuje do sedmého kruhu. Aby uvykli puchu, vystupujícímu z hlubiny, počkávají, a zatím Virgil oznamuje Dantovi rozdělení tří kruhů, které jsou ještě pod nimi, a jaké hříchy jsou tam trestány. V prvním, rozděleném na tři okruží, jsou násilníci proti bližnímu, proti sobě, proti Bohu a přírodě a umění. V druhém, t. j. osmém, rozděleném na deset žlebů soustředných, jsou ti, kteří hřešili lstí. V třetím, t. j. devátém, rozděleném na čtyři soustředná okruží, jsou zrádci. Svítá, i jdou dále.

1 — 9. Břehu: srázu, do kruhu se točícího, z rozbitých skal. — Navrstvení: jakoby tam v hlubině byly na sobě vrstvy zavržených. — Anastáze: užil jsem tohoto tvaru jako říkáme Gerváze, Protáze. Jest to Anastasius II. (496 — 498), jejž pozdější středověk, a s ním Dante bona fide, vinil z kacířství. Scartazzini, protestantský pastor, nazývá to báchorkou. Vznikla asi takto: patriarcha cařihradský Acacius, příznivec monophysitismu (nauky, že v Kristu jest toliko jedna přirozenost, a to božská), způsobil mezi Římem a Východem rozkol, který trval 484 — 518. Anastasius II. vyjednával později s císařem o uklizení rozkolu, chtěje uznati svěcení, udělená Acaciem, ale žádaje, aby jméno jeho ve službách božích (při mši sv.) bylo vypuštěno ze seznamu jmen, jež se měla připomínati. Toho času přišel do Říma soluňský jáhen Photinus (Fotin), stoupenec Acaciův, jejž papež vlídně přijal a dokonce prý slíbil, že nebude žádati vypuštění jména Acaciova z posvátného seznamu. Odtud pověst, že Photinus ho svedl k bludu monophysitskému.

12. Smysl: čich.

17. Kroužky (cerchietti): menšího arci obvodu než kruhy hořejší, ale přece širé kruhy.

22. Zloby: zlé vůle, jíž nebe nenávidí. Cíl zlé vůle je křivditi, ublížiti. To se děje násilím neb lstí. V prvním z tří kruhů jsou, kteří činili násilně křivdu.

25. Lest jest člověka zlo vlastní: protože rozum je mohutnost vlastní člověku, a při lsti se této mohutnosti, která člověka činí člověkem, zneužívá.

30. V okruží: v pásma soustředná.

36 — 39. Vzatky: tollette; vlastné „berně,“ ale někteří rozumějí násilné braní, „vzatky“. — Hubí: cizí statek. — Po rozličných šicích: v rozličných oddílech, zástupech.

43 — 51. Kteří zbavují se vašeho světa: sebevrazi. — Pláčí atd: slova rozličně vysvětlovaná. Snad: promarnivše svůj statek, jehož mohli dobře užívati, potom pláčí. — Srdcem: Cornoldi vykládá, že Dante chce říci, že takový s chladnou úvahou, opravdu s celým srdcem, ne z unáhlení, se Bohu rouhá, jej zapírá. — Přírodou a dobrým, jež v ní zhrdá: užívaje přírody a jejích darů proti zákonům přirozeným. — Tiskne v Sodomu a Cahors svůj znak: svou zvláštní mukou, deštěm plamenů, trestá nejmenší okruží (pásmo) ty, kteří hřešili sodomií a lichvou. Cahors, město francouzské, italsky Caorsa, kde prý bylo mnoho lichvářů. — Kdo Bohem pohrdaje, srdcem mluví: chladně se rouhá, s uvážením.

52. Lsti, jež hryže: každý, čině lest, cítí ve svědomí, že činí neprávě. V 8. kruhu jsou ti, kteří se lsti dopustili proti lidem sobě celkem cizím — s nimiž byli spjati jen přirozeným poutem lásky té, jíž jsme každému povinni. V 9. kruhu jsou zrádcově t. j. ti, kteří oklamali ty, s nimiž mimo obecné, přirozené svazky lásky, byli spojeni ještě svazky příbuzenstva, téže vlasti, přátelstva atd., z kterýchžto svazků pochází pak obzvláštní víra, důvěra, které nemáme ke každému neznámému, cizímu člověku. Tím horší oklamání takové důvěry.

65. Dis: Lucifer, Satan, který tkví ve středu země.

70 — 72. Zlostní, leniví, smyslní, labužníci, lakomí a marnotratníci, které viděli v kruzích vyšších. Jsou tam, že hřešili spíše z křehkosti jakési než ze zloby.

73 — 88. Uvnitř města červeného (viz zpěv VIII., 72, 74): zde, v městě Ditově, v „hlubokém Pekle“. Tvá „Kniha o mravnosti“: Ethica Aristotelova. — Od proradných zde těchto: nemyslí tím zrádce, nýbrž hříšníky vůbec, kteří se zpronevěřili svému Pánu.

92 — 93. Tvé luštění pochybností jest tak uspokojivé, že nejistota mi jest tak příjemná (pro následující ukojení) jako vědění.

96. Ten uzel: kterým jest zadrhnut můj duch, nerozuměje tomu. Vyjasni mi to.

99. V rozumu božském od věčnosti jsou ideje („představy“) všech věcí stvořených (ideje ty jsou vlastně sama bytnost — essentia — boží, jakožto tím neb oním způsobem napodobitelná) a toto vědění, tato známost všech věcí stvořených v jejich ideách, jest „um boží“. Tak jak idea věci byla věčně v rozumu božím, tak Bůh věc každou, která jest, učinil skutkem, stvořiv ji. Soubor pak těchto věcí stvořených nazývá se přírodou. Příroda se skrze smysly projevuje rozumu lidskému, který tvoří pojmy, jež jsou obrazy věcí v přírodě. Těch pak člověk užívá jako vzorů neb ideí, které vyjadřuje ve svém konání, ve svých dílech. Rozum lidský, mající v sobě tyto vzory, ideje, obrazy, věcí stvořených, může býti zván uměním lidským, a díla umělá pak tohoto umění rozumu lidského následují, je napodobují. Ale umění rozumu lidského následuje, jest obrazem, přírody, která opět je nápodobením umění, umu, rozumu božího, takže lidské umění jest jaksi vnukem umění božího rozumu (Cornoldi). Nesmíme však mysliti jen na umění v našem moderním smyslu. Průmysl, řemesla také sem náležejí.

101 — 107. Fysiky: kniha Aristotelova o věcech fysických. — Že oné: přírody. — Z dvojice této: pramen výživy a bohatství jest příroda a umění lidské. — Genese: první kniha Mojžíšova a Písma sv., kde Bůh přikázal člověku práci a dal mu přírodu, aby jí vládl.

109. Lichvář neužívá ani přírody, t. j. jejích užitků, ani toho co jde za ní, co jí následuje, umění, aby se živil a majetkově prospíval. Neživí se ani zemědělstvím, ani řemeslem neb obchodem.

111. V jiné naděj skládá: v mrtvý kov, z něhož chce bráti ovoce, užitek, ač kov, peníz, přirozeně jest neplodný, jako naopak plodná jest země atd.

113 — 114. Ryby: souhvězdí Ryb se objevilo na obzoru t. j. byly dvě hodiny před východem slunce. Virgil to nevidí očima tělesnýma, ale ví to. — Caurus nebo Corus jest vítr severozápadní. Na straně větru toho je v této chvíli Velký vůz, a to tak, že zapadne za dvě hodiny, při východu slunce.