Božská komedie. Peklo
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová, Pavol Karcol
U vchodu do druhého kruhu stojí strašný Minos a soudí duše. V tomto kruhu jsou hříšníci smyslní, jež v temném ovzduší unáší dravá vichřice. Dante hovoří s Francescou da Rimini a jejím švagrem Pavlem, a pro lítost omdlévá.
Tak z kruhu prvního níž do druhého
jsem sestoupil, jenž obtáčí míň místa,
a tím víc bolesti, jež bodá k nářku.
Tam strašně Minos stojí, zuby ceně:
5
při vstupu provinění vyšetřuje:
soudí a posílá, dle zavinutí.
Dím, že když duše bídně narozená
před něho přijde, zpovídá se všecka;
10
jaké jí místo v Pekle přináleží:
tolikrát chvostem otočí se, kolik
chce, aby stupňů dolů byla slána.
Jich ustavičně před ním stojí mnoho:
po duši duše ubírá se na soud:
15
řkou, slyší, a pak v důl jsou obraceny.
„Ó ty, jenž sem jdeš do bolestných bytů,“
vzkřik’ Minos na mne, když mne spatřil, výkon
úřadu velikého přerušuje,
„viz, kterak vcházíš sem a komu věříš:
20
nedávej mýliti se šířkou vchodu!“
A k němu Vůdce můj: „Proč tolik křičíš?
Nebraň mu v jeho usouzené chůzi:
tak chce se tam, kde učinit se může,
cokoli chce se, a již víc se netaž.“
25
Teď bolestné mi počínají zvuky
se dávat slyšeti; teď jsem se octl,
kde mnoho pláče doráží mi v uši.
Já přišel v místo všeho světla prázdné,
jež hučí jako moře rozbouřené,
30
když protivnými zmítáno je větry.
Pekelný vichr, nikdy netichnoucí,
unáší duchy prudkostí svou dravou,
toče a zmítaje jim těžkost činí.
Kdykoliv u srázu se ocítají,
35
tu nářky, výkřiky a bědování,
moc boží vznešenou zde proklínají.
Já srozuměl, že k takovéto muce
hříšníci smilní byli odsouzeni,
kteřížto rozum podřizují choutce.
40
A jako špačky unášejí křídla,
v čas chladný, v hejnu širokém a plném,
tak ono větru dutí duchy špatné:
tam, onam, dolů, nahoru je vodí:
naděje žádná netěší jich nikdy,
45
ne v oddech jen, však ani ve trest menší.
A jako jeřábi své nářky pějí,
ve vzduchu dlouhou dělajíce řadu:
tak přicházet jsem viděl s bědováním
řečeným vichrem unášené stíny.
50
Pročež jsem řekl: „Mistře, lidé oni
kdo jsou, jež tak vzduch černý tady trestá?“
„Ta první z oněch, o kterých se novin
chceš dověděti,“ řekl mi on tudíž,
„jazyků mnohých císařovnou byla.
55
Ve smilstva hřích tak byla rozpálena,
že zákonem co libo dovolila,
by zbyla hany, do níž byla přišla.
Toť Semiramis ona, o níž čte se,
že vládla po Ninu, jenž měl ji za choť;
60
zem držela, již spravuje teď Sultán.
Druhá jest ta, jež zabila se z lásky,
popelu Sicheovu pronevěrna;
pak královna jest Kleopatra vilná.“
Helenu, pro niž tolik zlého času
65
kdys ušlo, uzřel jsem, i velikého
Achilla, jenž se s láskou posléz utkal.
Tam Paris, Tristan byl. A víc než tisíc
mi stínů prstem ukázal, řka jména,
jež láska o náš život připravila.
70
Když vyslechl jsem Učitele svého
jmenovat rytíře a ženy dávné,
žal přemoh’ mne, a byl jsem téměř zmaten.
Pak počal jsem: „Rád, Básníku, bych mluvil
tam s těmi dvěma, již se spolu berou
75
a zdají se tak lehkými být vetru.“
A on zas ke mně: „Uvidíš, až budou
blíž u nás; a ty potom pro tu Lásku,
jež nese je, je pros, a oni přijdou.“
Jakmile vítr k nám je přichyluje,
80
pozvedám hlasu: „Duše udychtěné,
přijďte k nám promluvit, když Jiný svolí.“
Jak holubičky, které touha volá,
s perutmi pevně rozpjatými vzduchem,
neseny chtěním, v sladké hnízdo letí,
85
tak vyšli ze zástupu, kde je Dido,
k nám přibližujíce se vzduchem zlobným:
tak mocné bylo vroucné zavolání.
„Ó, živočichu laskavý a vlídný,
jenž přišels navštívit v tom vzduchu šerém
90
nás, kteří svět jsme zabarvili krví,
kdyby byl přítelem Král všehomíra,
my bychom prosili ho za tvůj pokoj,
že lítost cítíš s naší mukou hroznou.
O tom, co slyšet vám a mluvit libo,
95
my slyšet vás a mluviti vám budem,
zatím co vítr, jakož činí, mlčí.
Sedí to místo, kde jsem narozena,
na břehu mořském, kam Pád sestupuje,
by pokoj našel se stoupenci svými.
100
Láska, jež vráz jme srdce ušlechtilé,
tohoto jala k osobě mé krásné,
jež vzata způsobem, jenž dosud bolí.
Láska, jež lásky nepromíjí tomu,
kdo milován, mne k jeho kráse jala
105
tak, že jak zříš, mne dosud neopouští.
Láska nás dovedla až k jedné smrti:
kdo život zhasil nám, naň Kaina čeká.“
Takových slov nám dostalo se od nich.
Když vyslech’ jsem ty duše uhnětené,
110
tvář sklonil jsem a klopil ji tak dlouho,
až posléz Básník řekl mi: „Nač myslíš?“
Když odvětil jsem, počal jsem: „Ó, běda!
Co sladkých myšlenek, co vroucí touhy
dovedlo tyto k bolestnému kroku!“
115
K nim potom jsem se obrátil a mluvil
a započal jsem: „Francesco, tvé muky
až k slzám smutek mi a lítost činí.
Než pověz mi: v čas onen sladkých vzdechů
čemu a kterak dopustila Láska,
120
že poznali jste nejisté své touhy?“
A ona ke mně: „Žádná bolest větší
než rozpomínati se na čas šťastný
v neštěstí době; a to ví tvůj mistr.
Však jestli naší lásky první kořen
125
ty poznati tak toužebně si žádáš,
já učiním jak ten, kdo s pláčem mluví.
My čtli jsme jednoho dne pro zábavu
o Lancelottu, jak ho láska jala;
sami jsme byli, beze všeho strachu.
130
Již několikrát pozdvihla nám oči
ta četba a krev odvedla nám z lící:
však místo jediné nás překonalo.
Když četli jsme, jak milovník tak slavný
políbil úsměv žádoucí, tu tento,
135
jenž nikdy již se nerozejde se mnou,
všecek se třesa, políbil mi ústa.
Kuplířem byl ten spis i kdo jej sepsal:
dne onoho již nečetli jsme dále.“
Zatím co jeden duch to vypravoval,
140
tak druhý plakal, že já od lítosti
jsem smysly tak, jak umíral bych, ztratil,
a pad’ jsem jako mrtvé tělo padá.
2. Obtáčí míň místa: poněvadž nálevka pekelné propasti se úží víc a více ke dnu.
4. Minos: báječný král krétský, dle Homéra syn Jovišův a Europin. Dle pověsti byl zákonodárce, proto z něho básníci učinili soudce podsvětí, Dante však ďábla, hledě ke slovům sv. Pavla (I. Kor. 10, 20) „Co obětují pohané (modlám), zlým duchům obětují, a ne Bohu.“ To se týče též jiných osobností mythologických.
6. Dle zavinutí: svého dlouhého ocasu.
17 — 18. Výkon úřadu velikého: zajisté! Určujeť místo muky věčné.
31. Pekelný vichr: obraz duše, zmítané smyslnými náruživostmi.
34. U srázu: Kde sráz spadá do třetího kruhu, na okraji hlubiny pekelné.
40 — 49. Dvě krásná přirovnání, vzatá ze zjevů přírodních, všem známých.
56 — 57. Dovolila prý vše, čeho si náruživost žádala, aby se její život zdál srovnalým se zákony. Něco podobného činí hlasatelé manželské rozluky a podobných věcí.
61. Druhá: Dido, z Tyru foenickeho, manželka Sicheova, po jehož smrti připlula do Afriky a založila Karthago. Později zaplála láskou k Aeneovi, prchajícímu z Troje, ale když ji opustil, zavraždila se sama.
66. Achilla, jenž s láskou se utkal po všech bojích zamiloval si dceru trojského krále Priama, Polyxenu, ale ve chvíli zasnoubení byl zabit bratrem jejím Paridem.
67. Paris, Tristan: hrdinové středověkých románů Kulatého stolu.
73. Počíná se jedna z nejslavnějších episod Božské Komedie, o Francesce da Rimini a jejím švagru Pavlovi Malatestovi.
77. Pro tu Lásku, jež nese je: myslím, že Dante míní Boha, z jehož moci věje pekelná vichřice. A Láska utvořila Peklo (viz nápis na bráně pekelné). Přiznávám se, že dva znamenití dantisté, Poletto a Torraca, mi neschválili můj výklad. Ale kde je potom Dante prosí pro tu Lásku, která je nese? Spravuje-li se slovy Virgilovými, a to jistě on chce, třeba říci, že v oněch slovech „přijďte k nám promluvit, když Jiný svolí“, jest ona prosba skrze Lásku. Neboť onen Jiný Bůh, jest láska; jeho, Jiného, se Dante dovolává — skrze nic jiného neprosí.
88 — 99. Ó, živočichu atd.: mluví Francesca. — Zatím co vítr… mlčí: řízením božím, které vedlo básníka, ustává na tuto chvíli vichřice, „jež nikdy neustává“. — Místo, kde jsem narozena: Ravenna. — Se stoupenci svými: se svými přítoky. O následující episodě má Scartazzini ve své Enciclopedia Dantesca krátce toto: Francesca, dcera Guida Menšího, příjmím Starého (il Vecchio), da Polenta, pána města Ravenny, provdala se asi r. 1275 za Gianciotta Malatestu, pána města Rimini, který prý byl muž velmi statečný, ale kulhavý a nehezký. Z manželství toho pošla dcera Concordia. Staří vykladači vypravují, že Francesca byla oklamána: že za ženicha jí byl představen Pavel, bratr Gianciottův, sličný a příjemný muž. Scartazzini to má za věc málo podobnou pravdě, protože v době, kdy se Francesca vdávala, Pavel Malatesta byl již ženat a otcem dvou dětí. Buď jak buď, mezi Francescou a jejím švagrem vznikl milostný poměr, který se skončil tím, že Gianciotto, překvapiv je kdysi, oba zabil; Francescu prý nechtě, když se vrhla mezi kopí mužovo a Pavla.
101 — 107. K osobě mé krásné: ke krásnému mému tělesnému zjevu. — Vzata způsobem, jenž dosud bolí: skvrna, úhona, jež zůstává dosud na mé památce, bolí mne i zde. — Láska, jež lásky nepromíjí: Kdo miluje, chce býti milován od toho, koho miluje. — Kaina (dvojslabičně): podle Danta jedno oddělení v nejhlubším kruhu Pekla, kde jsou trestáni zrádci vlastní krve.
120. Že poznali jste nejisté své touhy: snad dlouho tušili již o sobě vespolek, co se děje v jejich srdcích, ale nevyjádřili si to.
128. O Lancelottu (Dante: Lancilotto): román o Lancelottovi (Lancelot du Lac), hrdinovi Kulatého stolu, a jeho lásce ke královně Ginevře. Již Innocenc III. r. 1213 tento román zapověděl.
129 — 136. Sami jsme byli: dobře dí De Sanctis: „Jenom hříšná láska může činiti tuto poznámku. Čtou milostnou knihu a neopovažují se, pohlédnouti si do očí, aby zraky neprozradily, co si duše vespolek skrývají. A když některá místa knihy se dotýkají jejich vnitřního stavu, táž myšlenka násilím jim zdvíhá oči, aby na sebe pohlédli, a tu blednou rozrušením.“ — Milovník tak slavný: italské „cotanto amante,“ může znamenati též „milovnici tak slavnou,“ Ginevru, nebo (osobu) „tak mocně milující“. — Žádoucí úsměv: ústa. — Všecek se třesa: slova ta výborně vystihují vnitřní rozbouření. — Kuplířem: italsky galeotto (francouzsky Gallehault), vlastně jméno rytíře, který prostředkoval mezi Lancelottem a Ginevrou. Později nabylo onoho nepěkného smyslu.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
