Božská komedie. Peklo

K rodnému místu dojatý jsa láskou,
já sesbíral jsem rozptýlené listí
a tomu vrátil je, jenž byl již chraptiv.
Odtud jsme přišli k mezi, kde se dělí
5
okruží druhé od třetího, kdežto
se spravedlnosti um vidí hrozný.

Bych jasně vypověděl věci nové,
dím, že jsme dostali se ku planině,
jež žádných rostlin netrpí v svém loži.
10
Les bolestný jí vůkol věnec činí,
jak lesu zase věncem příkop truchlý:
tam stanuli jsme na samičkém kraji.
Prostranství záleželo v písku zprahlém
a hustém, jenž byl nejiný než onen,
15
jejž Catonovy šlapaly kdys nohy.
Ó pomsto boží, kterak by se tebe
měl každý člověk strachovati, který
čte o tom, co se zjevilo mým očím!
Já tlupy mnohé uzřel duší nahých,
20
plačících vesměs velmi žalostivě,
a zdál se jim být uložen řád různý.
Ležela naznak na zemi část jejich,
schoulena všecka seděla část jiná,
a jiná chodila zas bez ustání.
25
Těch, kteří obcházeli, bylo nejvíc,
a nejmíň těch, již ležmo měli muku,
však k nářku víc byl uvolněn jich jazyk.
Padáním volným na písčinu všecku
pápěrky ohně snášely se širé,
30
jak v horách sníh když padá za bezvětří.
Jak Alexander v oněch stranách horkých
indických viděl na své vojsko padat
plameny v celosti až k samé zemi,
a proto nařídil, by jeho šiky
35
dupaly půdu, protože se plamen
líp udušoval, dokud sám byl ještě:
tak věčný žár se shůry na zem snášel,
jímž písek nítil se, jak pod křesadlem
se nítí hubka, k zdvojování bolu.
40
Nebylo chvilky odpočinku v tanci
nešťastných rukou, jež hned s té hned s oné
smetaly strany se sebe pal čerstvý.
Já započal jsem: „Mistře, jenž vše věci
přemáháš, kromě ďáblů zatvrzelých,
45
již v brány vchodu naproti nám vyšli,
kdo jest ten velký tam, jenž zdá se nedbat
požáru, a tak zhrdavý a mračný
tam leží, že se deštěm nezdá zráti?“
A onen týž, jenž všim’ si, že jsem na něj
50
se Vůdce svého tázal, vzkřikl: „Jaký
jsem živý býval, takový jsem mrtvý!
Ať Joviš kováře si znaví svého,
od něhož rozhněván vzal blesk ten ostrý,
jímž udeřen jsem byl dne posledního,
55
a ať si znaví všecky do jednoho
ostatní v černé Mongibella výhni.
,Vulkáne dobrý, pomoz, pomoz,‘ křiče,
jak učinil to ve Flegrské bitvě,
a ať si ze vší síly do mne střílí:
60
veselé pomsty nedočká se na mně!“
Tu promluvil můj Vůdce s takou silou,
že neslyšel jsem ho dřív tolik mocně:
„Ó Capanee, tím, že tvoje pýcha
nehasne nikdy, potrestán jsi nejvíc:
65
tvůj vyjmouc vztek, by muka žádná plnou
nebyla bolestí tvé zběsilosti.“
Pak otočil se ke mně s lepším vzhledem,
řka: „Ten byl jeden z oněch sedmi králů,
již Théby oblehli, a Bohem zhrdal
70
a zdá se dosud zhrdat jím a málo
ho vážit; však jak řek’ jsem mu, vztek jeho
jest jeho hrudi velmi hodnou zdobou.
Teď za mnou pojď a viz, bys nevstupoval
nohama ještě do písčiny zprahlé,
75
nýbrž je stále při lese měj těsně.“
Mlčíce přišli jsme až v místa, kde se
ven z lesa malá říčka vypryšťuje,
pro jejíž červenost dnes ještě trnu.
Jak z Bulicamu teče potok, který
80
hříšnice potom mezi sebe dělí,
tak po písčině onen tekl dolů.
Dno jeho jakož oba svahy byly
z kamene, rovněž lemy s obé strany,
i poznal jsem, že tamtudy byl přechod.
85
„Z věcí všech jiných, jež jsem ukázal ti
od chvíle, kdy jsme vstoupili sem branou,
jejíž práh nikomu se neodpírá,
nespatřil zrak tvůj věci znamenité
jako jest potok tento zde, jenž všecky
90
plaménky, jež jsou nad ním, uhašuje.“
Taková slova pronesl můj Vůdce:
pročež jsem prosil ho, by skyt’ mi pokrm,
po kterémž dříve poskytl mi touhu.
„Uprostřed moře leží země pustá,“
95
řek’ tudíž on, „jež nazývá se Kréta,
pod jejímž králem svět kdys býval čistý.
Tam hora jest, jež vodami a listím
bývala veselá a slula Ida;
nyní jest opuštěna, jak věc vetchá.
100
Tu Rhea jednoho kdys syna svého
kolébkou věrnou zvolila, a, pláče,
by skryt byl líp, křik dávala tam činit.
Vnitř hory stojí vztyčen velký stařec,
jenž zády otočen je k Damiettě
105
a na Řím zří jak na zrcadlo svoje.
Z ryzího zlata starcova je hlava,
a ramena a hruď jsou čisté stříbro,
pak z mědi jest až k rozvětvení nohou.
Železo výborné je vše níž odtud,
110
jen pravá noha z pálené je hlíny,
na ní víc než na druhé jest vzpřímen.
Část každá děravá jest, mimo zlato,
trhlinou, která slzy roní, ježto
sebrány jeskyni tu prorývají.
115
Jich tok jde po skalách až v tento údol:
Styx, Acheron a Flegeton dřív tvoří,
pak dolů tekou touto těsnou struhou,
až tam, kde nesestupuje se více:
dělají Cocyt, a sám uzříš, jaký
120
ten močál jest, a proto dost zde o něm.“
A já mu: „Jestliže se tento ručej
s našeho světa takto vypryšťuje,
proč se nám na tomto až lemu jeví?“
A on mi: „Víš, že okrouhlé jest místo,
125
a ač již velký cesty kus jsi ušel,
vždy nalevo níž sestupuje ke dnu,
celého kruhu neprošels přec ještě;
a proto, nová-li se věc ti jeví,
podivu nemá v tvář tvou uváděti.“
130
A já mu ještě: „Mistře, kde jest Lethe
a Flegeton? Neb o první z nich mlčíš,
a druhá má, jak díš, vznik z toho deště?“
„Mně ve všech otázkách svých,“ odpověděl,
„se jistě líbíš; var však vody rudé
135
ti jistě jednu měl již rozluštiti.
Též Lethe uzříš, ne však v této jámě,
tam, kam se duše chodí umývati,
když vina želená jest odklizena.“
Pak řekl: „Nyní čas jest, odbočiti
140
od lesa; hleď, bys ubíral se za mnou:
okraje cestu činí, neb jich oheň nežhne,
a nad nimi žár všechen uhasíná.“