Božská komedie. Peklo

Místo, kam přišli jsme, v důl chtíce břehem,
skalnaté bylo, a tím, co tam ještě
zřít bylo, každý zrak by odpouzelo.
Jaký je sráz ten zřícený, jenž s této
5
Tridentu strany v Adiže bok vrazil,

buď zem že třásla se neb podklad selhal,
neb s vrchu hory, odkud sebou hnula,
až dolů v pláň tak rozbita jest skála,
že cestu nějakou by shůry skytla:
10
takový onoho byl srázu sestup,
a na pokraji rozervané jámy
tam hanba Kréty byla roztažena,
jež ve falešné počala se krávě;
a když nás uviděl, sám sebe kousl,
15
tak jako ten, jejž rozráží zlost uvnitř.
Můj Mudřec zvolal vůči němu: „Snadže
ty myslíš, že tu athenský jest kníže,
jenž nahoře ti na světě smrt skytl?
Jdi odsud, obludo, neb nepřichází
20
sem tento naučený od tvé sestry,
však přichází, by viděl vaše tresty.“
Jak býk si počíná, jenž utrhne se
v tu chvíli, smrtelnou kdy dostal ránu,
jenž jíti neumí, než sem tam skáče:
25
tak Minotaura činiti jsem uzřel.
A onen bystrý vzkřik’: „Běž ku průchodu!
dokavad zuří, záhodno, bys slézal.“
Tak dali jsme se dolů po sesypu
těch kamenů, jež pod nohama mýma
30
pro nové břímě hýbaly se často.
Já šel jsem, mysle, a on řek’: „Ty myslíš
snad na sráz tento zřícený, jejž hlídá
vztek onen zvířecí, jejž teď jsem zhasil.
Nuž, chci, bys věděl, že když jindy jednou
35
sem dolů v peklo hluboké jsem sstoupil,
svah tento skalný nebyl sesut ještě.
Však jistě, dobře soudím-li, dřív málo
než přišel Onen, který kořist velkou
Ditovi z kruhu nejvyššího odňal,
40
se se všechněch stran hluboký dol hnusný
tak zatřásl, že myslel jsem, že Vesmír
je láskou jímán, jíž svět několikrát,
jak kdos má za to, obrácen byl v chaos.
A v onu chvíli tato stará skála
45
tady i jinde tak se sesypala.
Však upři oči do údolí, neboť
se blíží řeka krve, v níž se vaří,
kdo čině bližním násilí, jim škodí.“
Ó slepá chtivosti, zlá, pošetilá,
50
jež tak nás bodeš v životě zde krátkém,
a ve věčném pak tolik zle nás máčíš!
Já uzřel širý příkop do oblouku
se zahýbat, jenž objímá pláň celou,
dle toho, co můj Vůdce byl mi řekl.
55
A mezi ním a patou břehu v řadě
běhali Centaurové se střelami,
jak na světě kdys na lov chodívali.
Když spatřili nás sestupovat, všichni
se zastavili, a tři z čety vyšli,
60
s luky a šípy, vybranými dříve;
a jeden zvolal z povzdálečí: „K jakým
sem dolů strání, vy tam, jdete mukám?
Odtamtud povězte to, sice střelím.“
Můj Mistr řekl: „Odpověď my dáme
65
až Chironovi tamhle zblízka: byla
tvá vůle nedobře vždy tolik kvapná.“
Pak se mne dotk’ a řekl: „To jest Nessus,
jenž zemřel pro spanilou Deianiru,
a za sebe sám učinil si pomstu.
70
A onen vprostřed, jenž si na hruď zírá,
jest velký Chiron, Achillův kdys pěstoun,
druhý jest Folus, jenž byl tak pln zlosti.
Kol příkopu jich na tisíce chodí
a duše střílejí, jež z krve více
75
se derou ven, než určila jim vina.“
My přišli jsme až ke zvěrům těm rychlým:
Chiron vzal jeden šíp a jeho vrubem
si shrnul vousy nazad za čelisti.
Když takto veliká si odkryl ústa,
80
řek’ druhům: „Všimli jste si, že ten vzadu
čeho se koli dotýká, tím hýbe?
To nebývá noh lidí mrtvých zvykem.“
A dobrý Vůdce můj, jenž u prsou mu
již byl, kde dvojí přirozenost spjata,
85
dal v odvět: „Živ jest jistě a jest na mně,
tak samotnému ukázat důl temný:
jej nutnost vede sem, ne potěšení.
Z místa, kde pěla alleluja, přišla,
jež svěřila mi tento úřad nový:
90
on lupič není, ni já duch, jenž kradl.
Než pro tu Mocnost, jež mi dává šinout
tak divou cestou kroky, dej nám ze svých
jednoho, jemuž bychom byli blízko
a jenž by ukázal nám, kde lze přejít,
95
a nesl tohoto zde na svém hřbetě,
neb není duch, by vzduchem mohl jíti.“
Chiron se prsy otočil v bok pravý
a Nessovi řek’: „Vrať se a je provoď
a chraň, řad jiný střetne-li se s vámi.“
100
S průvodčím spolehlivým jsme se hnuli
dál podle kraje červeného varu,
kde vaření křik hlasný vyráželi.
Viděl jsem lidi ztopené až k brvám,
a veliký Centaur děl: „Toť tyranové,
105
již po krvi a statku vztáhli ruce;
zde nemilosrdných se zádav pláče:
zde Alexander s Dionysem krutým,
jenž Sicilii žalná léta schystal.
A čelo to, jež vlasy má tak černé,
110
toť Ezzelin, a druhý, jenž je plavý,
Obizzo z Esti jest, jejž vpravdě zhubil
pastorek jeho na světě tam svrchu.“
Tu jsem se k Mistru obrátil, jenž řekl:
„Teď tento ti buď prvním, a já druhým.“
115
Maličko dále zastavil se Centaur
nad lidmi, již až po jícen se zdáli
z onoho klokotu ven vycházeti.
Stín jeden ukázal nám osamělý
a stranou, řka: „Ten proklál v klíně Bohu
120
srdce, jež na Temži se ctí až dosud.“
Pak lidi uviděl jsem zdvíhající
ven z řeky hlavu a též prsa celá:
a mezi těmito jsem mnohé poznal.
Tak mělčí byla krev ta víc a více
125
až posléz vařila jen nohy jejich,
a tady byl náš přechod přes ten příkop.
„Tak jako s této strany vidíš klokot
se stále umenšovat,“ řekl Centaur,
„chci, abys věřil, že zde s této druhé
130
níže a níže stlačuje dno svoje,
až konečně se spojuje v těch místech,
kde tyranie musí naříkati.
Zde s této strany božská spravedlnost
onoho bode Attilu, jenž metlou
135
byl na zemi, a Pyrrha s ním i Sexta:
a věčně slzy vytírá, jež varem
z Rinjera da Corneto táhne jako
z Rinjera Pazza, silnic škůdců velkých.“
Pak otočiv se, zpátky zas brod přešel.