Božská komedie. Peklo
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová, Pavol Karcol
Hrabě Ugolino vypravuje o své kruté smrti hladem, z níž viní arcibiskupa. Básníci přicházejí do třetího oddělení, Ptolemeje, kde jsou ti, kteří zradili lidi, již se v ně důvěřovali. Dante slyší od Alberiga, že leckdy zrádná duše již je v pekle, a mrtvým tělem na světě hýbe ďábel.
Od jídla divokého zdvihl ústa
ten hříšník, o vlasy je otíraje
té hlavy, kterou rozhlodal byl vzadu.
Pak započal: „Ty chceš, bych obnovoval
5
zoufalou bolest, jež mi srdce svírá
již při myšlence, dřív než o ní mluvím.
jenž hanbu zrádci přinese, jejž hryžu,
mluvit a slzet zároveň mne uzříš.
10
Já nevím, kdo ty jsi, ni nevím, kterak
sem dolů přišel jsi; však Florenčanem
se zdáš mi opravdu, když tebe slyším.
Tož věz, že já byl hrabě Ugolino,
a ten zde Ruggieri byl arcibiskup:
15
teď povím, proč mu sousedem jsem takým.
Že z původu jsem myšlenek zlých jeho,
v něj důvěřuje se, byl jat a potom
života zbaven, není třeba říkat.
Ale to, o čem nemohl jsi slyšet,
20
jak totiž ukrutná smrt moje byla,
teď uslyšíš a zvíš, zda ublížil mi.
Okénko neveliké uvnitř věže,
jež pro mne hladovou je nazývána,
a do níž ještě jiný zavřen bude,
25
mně otvorem svým bylo ukázalo
lun několik již, když se zlý sen zdál mi,
jenž roztrhl mi budoucnosti závoj.
Tento se zdál mi mistrem být a pánem,
s vlčaty vlka honě směrem k hoře,
30
pro kterou z Pisy Lukky vidět nelze.
S fenami hubenými, cvičenými
a rychlými Gualandy se Sismondy
a Lanfranchy byl před tváří svou pustil.
Po krátkém běhu unavení zdáli
35
se otec mně i mláďata; a ve snu
jsem ostré tesáky zřel rvát jim boky.
Když jsem se vzbudil ráno před svítáním,
ze spaní plakat zaslech’ jsem své syny,
již se mnou byli tam, a žádat chleba.
40
Jsi věru krutý, netruchlíš-li ještě,
mysle, co věstilo se srdci mému:
a nepláčeš-li, nad čím plakat umíš?
Již probudili se, a čas byl blízko,
kdy vždycky pokrm podáván nám býval,
45
a pro svůj sen byl každý v nejistotě.
A já jsem slyšel zatloukati dole
vchod do strašlivé věže; pročež ve tvář
svých synů pohlédl jsem beze slova.
Já neplakal: tak zkameněl jsem uvnitř.
50
Plakali oni; a můj Anselmuccio
řek’: ,Otče, ty se díváš tak — co je ti?‘
Proto jsem neslzel ni neodvětil
po ten den celý ani tu noc po něm,
až druhé slunce do světa zas vyšlo.
55
Když paprsků svit nějaký se dostal
v bolestný žalář, a já zpozoroval
ve čtyřech obličejích vzhled svůj vlastní,
bolestí v obě ruce jsem se kousl.
A oni, myslíce, že chtěje jísti
60
to činím, pozdvihli se jedním rázem
a řekli: ,Otče, mnohem méně bude
nás bolet, z nás-li budeš jíst: tys oblek’
nás v toto tělo bědné — ty zas svlec je.‘
Ztichl jsem tudíž, nechtě jich víc rmoutit;
65
ten den i druhý nehlesl z nás nikdo:
ó tvrdá země, proč ses nerozstoupla?
Potom, když čtvrtý den nám rozednil se,
Gaddo mi roztažen se vrhl k nohám,
pravě: ,Můj otče, proč mi nepomůžeš?‘
70
Tam umřel: a jak ty mne vidíš tady,
já padati tři po sobě jsem viděl
s pátého na šestý den; pročež po nich,
již slepý, rukama jsem jal se tápat
a mrtvé jsem je dva dni ještě volal;
75
potom půst více nežli bolest zmohl.“
Když toto dopověděl, zkroutiv oči,
popadl znova bědnou lebku zuby,
jež byly na kost jako psovy silné.
Ó Piso, hanbo lidu bydlícího
80
v té zemi krásné, si kde ozývá se,
když sousedé jsou zdlouhavi tě ztrestat,
nechť Caprara a Gorgona se pohnou
a udělají hrázi v ústí Arna
tak, by lid všechen v tobě utopilo!
85
Neb byl-li hrabě Ugolino viněn,
že zrádně prý tě pevností tvých zbavil,
neměla’s synů v takou dávat muku.
Věk ještě mladý nevinnými činil
s Brigatou Ugucciona, nové Theby!
90
a druhé dva, jež jmenuje zpěv výše.
My šli jsme dále, tam, kde zmrzlá voda
drsnými ledy jiné lidi pásá,
ne dolů obrácené, nýbrž tváří vzhůru.
Pláč sám tam plakati jim nedopouští,
95
a bolesť, nalézajíc v očích odpor,
se vrací dovnitř rozmnožovat úzkost.
Neb první slzy srážejí se v hrudky
a jak by z křišťálu to byly klapky,
dutinu pod obočím vyplňují.
100
A ačkoli, jak při mozolu bývá,
cit veškeren byl pro zimu již přestal
v mém obličeji ještě míti sídlo,
již zdálo se mi, že kýs vítr cítím.
Pročež jsem děl: „Můj Mistře, kdo to dělá?
105
Není zde dole všecka pára zhaslá?“
A on mi: „Hnedle budeš tam, kde oči
ti dají na to odpověď, až uzří
příčinu, která van ten způsobuje.“
A jeden z truchlých ve studené kůře
110
vzkřik’na nás: „Ó, vy duše tolik kruté,
že poslední vám dáno stanoviště,
sejměte tvrdé závoje s mých zraků,
bych vylil bol, jenž srdce moje plní,
maličko, nežli slzy znova zmrznou.“
115
Pročež já jemu: „Chceš-li, bych ti pomoh’,
rci mi, kdo jsi, a když tě neuvolním,
ať na dno ledu jest mi dlužno jíti.“
Tož odvětil: „Jsem Bratr Alberigo,
ten známý po ovoci zlého sadu,
120
jenž za fík v oplátku tu datli beru.“
„Ó,“ řekl jsem mu, „také ty jsi mrtev?“
A on mi: „Jak se mému tělu daří
nahoře na světě, mně není známo.
Takouť má přednost tato Ptolemea,
125
že častokráte duše semo padá,
dřív než jí Atropos dá k tomu popud.
A abys odloupl mi ochotněji
slzy, jež ve sklo ztuhly, s obličeje,
věz, že jak dopustí se duše zrady,
130
jak já se dopustil, hned její tělo
jí vezme jeden ďábel a jím vládne,
dokud čas jeho všechen neuběhne.
Ona se řítí do studnice této
a nahoře snad ještě tělo stínu
135
se jeví, jenž tu vzadu za mnou mrzne.
Jistě to víš, teď právě-li sem přišels;
Ser Branca d’Oria to jest, a ušlo
let několik již, co byl takto zavřen.“
„Mám za to,“ řekl jsem mu, „že mne klameš,
140
neb Branca d’Oria vždy živ jest ještě,
a jí a pije, spí a šaty nosí.“
„Nahoře do příkopu,“ řek’, „Zlých Spárů,
v kterém ta lepkavá se vaří smola,
se nebyl ještě dostal Michal Zanche,
145
když tento ďábla zástupcem svým nechal
v svém těle a též v těle příbuzného
svého, jenž společně s ním zradu spáchal.
Však teď sem ruku natáhni a oči
mi otevři.“ A já jich neotevřel,
150
a slušnost byla, býti k němu hrubým.
Ach, Janované, lidé prázdní všeho
lidského mravu a vší chyby plní,
proč se světa vy nejste vyhlazeni?
Neb s duchem z Romagně vší nejšpatnějším
155
z vás jednoho jsem našel, který duší
se za své skutky v Cocytu již koupá,
a v těle nahoře se živ zdá ještě.
1. Již začátek jest slavnostně strašný.
13 — 14. Hrabě Ugolino — arcibiskup Ruggieri: Ugolino z rodu Gherardesca, hrabě di Donoratico, narodil se v 1. pol. století 13., ghibellin politickým vyznáním. Jeho rodina, majíc veliké statky na Sardinii i na pevnině italské, náležela k nejmocnějším rodům v Pise, takže jeden syn Ugolinův pojal za ženu Helenu, nemanželskou dceru Enza, krále sardinského (levobočka císaře Bedřicha II.). Jedna dcera se provdala za guelfa Jana Viscontiho z jiné mocné rodiny pisské, jenž spravoval skoro jako samostatný pán okres gallurský na Sardinii (která po pádu krále Enza náležela Pise). S tímto svým zetěm se Ugolino uradil, že se zmocní vlády v Pise a převedou ji, ač byli ghibellini, v ruce guelfů. Spiknutí bylo vyzrazeno a spiklenci vyhnáni. Ale pomocí guelfů florentských se vrátili r. 1276, a moc Ugolinova ve městě vzrostla ještě více, takže r. 1284 byl vrchním velitelem loďstva pisského v bitvě u ostrova Melorie proti Janovanům. Touto bitvou, „největší bitvou námořní v středním věku“, byla moc Pisy zlomena navždy (skoro 10.000 zajatých Pisských bylo přivedeno do Janova). Janov, Lucca a Florencie učinily jednotu, aby Pisu dorazily. Tu obec svěřila vrchní správu Ugolinovi, jenž odevzdal některé pevnosti Florenčanům, aby rozbil svaz tří guelfských měst. Ugolino vedl správu města spolu se svým vnukem Ninem Viscontim, ale hleděl se ho zbaviti. Zatím vrátili se zajatci z Janova a posílili stranu ghibellinů, a nyní počal jednati arcibiskup pisský Ruggieri degli Ubaldini, synovec onoho „kardinála“, o němž se děje zmínka ve zpěvu X. v. 120, horoucí to ghibellin. Nejprve rozdmychoval nevůli mezi dědem a vnukem; potom se spojil s mocnými rody Gualandi, Sismondi a Lanfranchi, a r. 1288 v červnu způsobil ve městě zbouření, při němž Ugolino byl jat a uvězněn s dvěma syny a s dvěma vnuky, nejprve v obecním paláci, pak ve věži gualandovské, jež náležela obci, a arcibiskup obdržel vrchní správu města. Byl jí ostatně po několika měsících opět zbaven a zemřel později, po stálých sporech s kurií římskou, ve Viterbu.
22 — 28. Uvnitř věže: Dante užívá slova muda, což znamená kobku nebo klec, kde se nechávali pelichati sokoli nebo orli. — Lun několik: několik měsíců minulo. — Mistrem a pánem: lovčí družiny.
29 — 45. Směrem k hoře: Monte S. Giuliano, mezi Pisou a Luccou. — Gualandi, Sismondi, Lanfranchi: tři mocné ghibellinské rodiny v Pise. — Co věstilo se srdci mému: že totiž sen můj a sen jejich znamenal smrť hladem. — V nejistotě: ve strachu, splní-li se jejich tušení.
57 — 61. Vzhled svůj vlastní: vyhublý, bledý atd. — Řekli: „Otče“: Dante mluví o čtyřech synech, ačkoli staré zprávy zaznamenaly, že s Ugolinem byli v žaláři dva synové, Gaddo a Uguccione, a dva vnuci, Nino příjmím Brigata a Anselmuccio. — Nicméně Buti, který již r. 1375 četl právě v Pise svůj výklad Božské Komedie, a bezejmenný kronikář pisský v polovici téhož věku tvrdí, že tam byli s ním čtyři synové. Dante tedy se mohl přidržovati toho, co se mu zdálo básnicky účinnějším. Uvěznění zemřeli v květnu 1289.
80. V té zemi krásné: v Italii, kde se stále slyší si (ano), přisvědčovací částice italská.
82. Caprara a Gorgona: ostrovy, zdánlivě před ústím Arna v moři Tyrrhenském.
86. Že zrádně prý: že vydal některé tvé pevnosti Luccským a Florenčanům. Dante se zdá o zradě pochybovati.
89. Nové Theby: nazývá Pisu novými Thebami, neboť v starých Thebách řeckých bylo prolito mnoho krve občanské.
95. Bolest, nalézajíc v očích odpor: protože slzy zamrzají mezi klapkami, a proto další slzy nemohou vytékati.
105. Není zde dole všecka pára zhaslá: vítr vzniká výměnou místa vzduchu hustého a teplem zředěného. Ale zde není slunce: jak tedy možno, že tu páry zhušťují vzduch, a že jiný vzduch teplem se zřeďuje, takže tu je vítr?
118. Bratr Alberigo: rytíř řádu „Veselých bratří“ (viz zpěv XXIII., 103), z Faenzy, z rodiny Manfredi. Jiný příbuzný dal mu kdysi políček. Alberigo dlouhý čas nesl potupu, jakoby promíjel a zapomínal. Potom, dělaje, jakoby se chtěl plně usmířiti, na oslavu míru učinil hostinu, na níž byl onen jeho příbuzný se synem. Když se veselé hody dokonávaly, Alberigo slovy: „ať se přinese ovoce!“ dal znamení skrytým ozbrojencům, kteří vyrazili a zabili otce i syna. Proto narážka ve v. 119. na „ovoce zlého sadu“.
121. Také ty jsi mrtev?: Dante věděl, že r. 1300, v době vidění, Alberigo byl ještě živ; proto se diví, že ho nalézá v pekle.
124. Ptolemea: tak sluje toto třetí okruží devátého kruhu, kde jsou trestáni zrádcové příbuzných, jež oklamali pohostinstvím. Ptolemaeus byl zeť nejvyššího kněze Šimona z rodiny Makkabejců. Pozvav svého tchána do jisté pevnůstky, dal ho pak i s jeho syny zavražditi.
126. Atropos: jedna ze tří Park, která přestřihuje nit života, již druhé dvě upřádají.
134. Tělo stínu: tělo, v němž byla duše, jež tu za mnou mrzne.
137. Ser Branca d’Oria: z Janova, zavraždil úkladně při hostině svého tchána Michala Zanche, aby získal okres logodorský na Sardinii, nad nímž Michel Zanche vládl.
150. Slušnost: vůči spravedlnosti boží, která tak ho trestá. Aniž zasluhoval takový zrádce lepšího.
154. Z Romagne: Romagna, na jih od doleního Pádu, kde jest město Faenza, odkud byl Alberigo.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
