Božská komedie. Peklo

Vesel se, Florencie, nebs tak velká,
že po moři i zemi mácháš křídly,
a po pekle se jméno tvoje šíří.
Já mezi zloději jsem našel takých
5
pět měšťanů tvých, pročež hanbu cítím

1. Krutá ironie.
a ty tím do velké cti nepřicházíš.
Však jestliže se k ránu pravda zdává,

ty v krátce od nynějška uznamenáš,
čeho ti Prato a s ním jiní přejí.
10
A by již bylo, nebylo by brzy:
kéž již tak jest, když státi se to musí,
neb čím víc stárnu, víc mne bude tížit.
My hnuli se a po schodech, jež dříve
k sestupu výčnělky nám udělaly,
15
zas vystoupil a vytáh’ mne můj Vůdce.
A jak jsme dál šli osamělou cestou,
skaliska balvany a střepinami,
bez ruky nedovedla noha jíti.
Tu, truchlel jsem a nyní znova truchlím,
20
když k tomu mysl obracím, co zřel jsem,
a víc než činívám, moc ducha krotím,
by tak se nehnal, by ctnost neměl vůdcem,
tak, bych, když hvězda dobrá neb věc lepší
mi dobro dala, sám si nezáviděl.
25
Co venkovan, jenž sobě odpočívá
na kopci v čas, kdy oběžnice, která
svět osvěcuje, tvář svou míň nám skrývá,
kdy moucha ustupuje komárovi,
světlušek vidí dole po údolí,
30
snad tam, kde víno sklízívá neb orá:
tolika plameny se osmá rokle
třpytila všecka, jak jsem uznamenal,
hned jak jsem tam byl, kde dno zjevno bylo.
A jako ten, jenž medvědy se pomstil,
35
vůz Eliášův uzřel při odjezdu,
když koně k nebi vzepjati se zdvihli,
neb nemoh’ zrakem tak ho sledovati,
by viděl více nežli pouhý plamen
obláčkem vzhůru vystupovat k nebi:
40
tak každý jícnem příkopu se hýbal,
neb žádný krádeže své nezjevuje,
a hříšníka veš plamen zrakům krade.
Já na mostě stál vztyčen, abych viděl,
tak že, bych útesu se nebyl držel,
45
bych dolů býval spadl, nebyv strčen.
A Vůdce, uzřev mne tak pozorného,
děl: „V plamenech těch duchové jsou uvnitř:
tím každý z nich se pásá, čím jest pálen.“
„Můj Mistře,“ odvětil jsem, „slyše tebe,
50
jsem jistější; však již jsem domýšlel se,
že tak to jest, a již jsem ti chtěl říci:
kdo jest v tom ohni, jenž sem jde, jsa horem
tak rozdvojen, že z hranice jít zdá se,
na niž byl Eteokles s bratrem vložen?“
55
On odvětil mi: „Uvnitř tam se trápí
Ulysses s Diomedem, a tak spolu
jdou na trest jako chodívali k hněvu;
a v plameni jich úkladu se želí
s koněm, jenž učinil tu bránu, kterou
60
Římanů vyšlo ušlechtilé símě.
Tam úskoku se pláče, pro nějž mrtva
lká ješte Deidamie pro Achilla,
a za Palladium se trest tam snáší.“
„Mohou-li oni mluvit vnitř těch jisker,“
65
já řekl, „velmi tebe, Mistře, prosím,
a prosím zas, bys za tisíc měl proseb,
abys mi neodepřel posečkati,
až rohatý ten plamen sem k nám přijde:
viz, že se touhou dolů k němu skláním.“
70
A ke mně on zas: „Prosba tvá je hodna
veliké chvály, pročež přijímám ji,
však hleď, by jazyk tvůj se pozadržel.
Nech mne, bych mluvil, neboť já jsem vystíh’,
co chceš; neb možná, že by oni zhrdli,
75
protože Řeci byli, tvými slovy.“
Když plamen přišel tam, kde Vůdci mému
se čas a místo zdály příhodnými,
způsobem tímto mluvit jsem ho slyšel:
„Ó vy, již dva jste uvnitř v jednom ohni,
80
zásluhy získal-li jsem, živ jsa, o vás,
zásluhy získal veliké či malé,
když na světě jsem vznešené psal verše:
nechoďte odsud, ale rci z vás jeden,
kam zemřít šel, když se světa se ztratil.“
85
Plamene starodávného roh větší
kroutiti započal se, huče při tom,
jak plamen činívá, jímž vítr zmítá.
Pak vrcholem svým hýbaje sem tamo,
jakoby jazyk byl to, který mluví,
90
hlas vyrazil ven ze sebe a pravil:
„Když od Circe jsem odplul, jež mne déle
než rok tam u Gaety zadržela,
prve než Eneáš ji takto nazval,
ni sladký k synu cit ni na starého
95
ohledy otce ani dlužná láska,
jež Penelopě radost činit měla,
nemohly ve mně přemoci žár touhy,
bych dodělal se zkušenosti světa
a lidských chyb i zdatnosti jich v dobrém;
100
však na hluboké moře široširé
jsem vyplul s jednou lodí jen a s malou
tou družinou, jež při mně zůstat chtěla.
Břeh ten i onen jsem až do Španělska
uzřel, až v Marokko; a ostrov Sardů
105
a všecky, jež to moře vůkol smáčí.
Já s druhy svými staří již a vetší
jsme byli, když jsme k úžině té přišli,
kde Herkules své meze poznamenal,
by člověk nepouštěl se za ně dále.
110
Sevillu po pravé jsem ruce minul,
po druhé minul jsem již dříve Ceutu.
„Ó bratří,“ děl jsem, „kteří stotisícem
nebezpečenství na západ jste přišli,
tomuto tolik kratičkému bdění
115
svých smyslů, které zůstává vám ještě,
nechtějte odpírati zkušenosti,
za sluncem jdouce, světa, prázdna lidí.
Pohleďte na své plémě: učiněni
jste nebyli žít jako němé tváře,
120
nýbrž jít za ctností a za poznáním.“
Tak podnítil jsem touto řečí krátkou
své druhy, dát se na cestu, že potom
bych stěží byl je zadržeti doved’.
A záď svou k jitru obrátivše, z vesel
125
jsme křídla v bláhový let učinili,
vždy dál a dále plujíce v bok levý.
Druhého pólu veškery již hvězdy
noc viděla, a náš již tolik nízko,
že nevyvstával nad hladinu mořskou.
130
Pětkrát se znova vznítilo a rovněž
zas zhaslo světlo na měsíce spodu,
co na velikou vypluli jsme jízdu,
když ukázala se nám hora, tmavá
pro dálku, a tak vysoká se zdála,
135
že tolik vysoké jsem nikdy neshléd’.
My jsme se zradovali, a v pláč brzy
se zvrátilo; neb od nové té země
smršť vyvstala a v příď loď udeřila.
Třikrát ji otočila se vší vodou,
140
po čtvrté do výše záď její zdvihla
a přídu hnala v důl, jak chtěl to jiný,
až moře nad námi se uzavřelo.