Božská komedie. Peklo

V ten čas, kdy Juno byla na veškeru
krev thebskou pro Semelu rozhněvána,
jakož to několikrát ukázala,
Athamas tolik s rozumem se minul,
5
že vida ženu svoji s dvěma syny
jít, na té ruce s tím a na té s oním,
vzkřik’: „Roztáhněte sítě, abych chytil
lvici i se lvíčaty na přechodu!“
A potom roztáh’ nelítostné spáry
10
a jednoho, jenž Leander slul, chytiv,

jím zatočil a o skálu jím mrštil,
a ona se druhým se utopila.
A Štěstěna když v nízkost obrátila
vysokost Trojských, vše si troufající,
15
takže byl s královstvím král spolu zmařen:
Hekuba smutná, nešťastná a jatá,
když uviděla Polyxenu mrtvou,
a Polydora svého usoužená
na břehu mořském byla sobě všimla,
20
smyslů se minuvši, psem zaštěkala:
tak velmi bolest pomátla jí mysl.
Však nikdy thebské vzteklosti ni trojské
nebylo v nikom zříti tolik divé,
ni zvířat hnát, tím méně údů lidských,
25
jak ve dvou stínech zsinalých a nahých
jsem uzřel, již se hnali kousajíce,
jako když prase vypustí se z chlívka.
Přiběhl ku Capocchiovi z nich jeden
a do týla mu zaťal zuby, takže
30
ho vleka, o tvrdé dno břich mu strouhal.
A Arezzský, jenž třesa se tam zůstal,
mi řek: „Ten zloduch, to jest Gianni Schicchi
a zuřivý zde zdělává tak jiné.“
„Ó,“ řek’ jsem mu, „kéž nezatne ti druhý
35
do těla zubů, a ty za obtížno
neměj nám říct, kdo jest, než odtud zmizí.“
A on mi: „To jest duše starodávná
zločinné Myrrhy, jež se stala otci
mimo mez řádné lásky přítelkyní.
40
Ta hřešiti s ním chtíc, tak k tomu přišla,
falšujíc sebe v jiné ženy tvary,
jako ten druhý, jenž tam pryč se bere,
si troufal, by si získal paní stáda,
falšovat v sobě Buosa Donatiho,
45
dělaje závět a to jak chce zákon.“
A když nás pominuli ti dva vzteklí,
na nichž jsem zrakem utkvěl, na druhé jsem
se dívat obrátil zle narozené.
Jednoho uzřel jsem, jenž byl jak loutna,
50
by slabiny byl míval usečené
od části, již jak vidlici má člověk.
Tížící vodnatelnost, která údy
tak zrůzňuje, mok špatně proměňujíc,
že obličej se nesrovnává s břichem,
55
jej nutila rty míti rozevřené
jak kdo má stálou horečku a žízní
ret jeden k bradě, druhý vzhůru zvrací.
„Ó vy, již všelikého trestu prázdni
(a nevím proč) jste v truchlivém zde světě,“
60
on řek’ nám, „pohleďte a pozorujte,
v jaké jest bídě tady mistr Adam.
Já, živ jsa, měl jsem toho dost, co chtěl jsem:
teď, běda, po krůpěji vody prahnu.
Potůčky, které se zelených vrchů
65
tam v Casentinu plynou dolů v Arno,
své strouhy chladné činíce a měkké,
mně na očích jsou stále, a ne marně:
neb jejich obraz víc mne vysušuje
než nemoc, pro niž v obličeji hubnu.
70
Neb přísná spravedlnost, jež mne bode,
z míst, kde jsem zhřešil, příležitost béře,
by popoháněla mé více vzdechy.
Tam je ta Romena, kde falšoval jsem
kov, na němž Křtitel ražen, pročež těla
75
nahoře zanechal jsem spáleného.
Však kdybych uzřel tady duši špatnou
Guida neb Alexandra neb jich bratra,
za pramen Brandu nedal bych ten pohled.
Zde uvnitř jest již jedna, jestli vzteklé
80
stíny, jež vůkol chodí, pravdu mluví;
však co mi platno, s údy spoutanými?
Kdybych byl jenom tolik ještě lehký,
že za sto let bych jeden palec ušel,
já již bych se byl pustil na tu stezku,
85
mezi tím lidem hledaje ho hnusným,
přes to, že jedenácti mil kruh činí
a míň než míle půl tu napříč není.
Já skrze ně jsem přišel v takou čeleď:
oni mne svedli, dukáty bych razil,
90
jež dobře karátů tří příměs měly.“
A já mu: „Kdo jsou ti dva ubožáci,
z nichž kouří se jak z mokré ruky v zimě,
a již ti těsně s pravé strany leží?“
„Zde jsem je nalez’ a pak nehnuli se,“
95
dal v odvět, „když jsem do této sprch’ strže;
Josefa falešně z nich jedna nařkla,
druhý jest falešný Řek Sinon z Troje:
pro prudkou horečku z nich puch jde taký.“
A jeden z nich, jenž s nelibostí přijal
100
snad, že byl jmenován tak povržlivě,
pěstí ho udeřil v břich nabubřelý.
Ten zazvučel, jak kdyby to byl buben,
a mistr Adam udeřil ho ve tvář
svou paží, jež se nezdála míň tvrdá,
105
řka jemu: „Ačkoli je vzat mi pohyb
pro údy, které těžké jsou, mám paži
k řemeslu takovému uvolněnou.“
Pročež on odvětil: „Když na hranici
jsi kráčel, neměl jsi ji tolik hbitou,
110
však měl jsi tak, a ještě víc, když razil’s.“
A vodnatelný: „Pravdu díš v té věci;
však nebyl’s pravdivým tak svědkem tehdy,
když v Troji na pravdu se tebe ptali.“
„Falešně mluvil-li jsem,“ řekl Sinon,
115
„ty ráz jsi falšoval, a pro hřích jeden
tu jsem; a pro víc ty než každý ďábel.“
„Na koně vzpomeň, křivopřísežníku,“
odvětil ten, jenž břich měl naduřelý,
„a ať tě trápí, že to ví svět celý.“
120
„Tebe ať žízeň trápí, pro niž puká,
děl Řek, „se jazyk ti, a voda shnilá,
jež oči tak ti břichem zahrazuje.“
Tu penězokaz: „Tak se rozevírá
tvá huba mluvit zle, jak tomu zvyklá;
125
neb mám-li žízeň já a mok mne plní,
ty horkost máš a hlavu, jež tě bolí,
a zvát bys nechtěl dát se mnoha slovy,
zrcadlo Narcissovo abys lízal.“
Já byl jsem všechen upjat, bych je slyšel,
130
když Mistr řek’ mi: „Nuže, jen se dívej;
neb málo chybí, bych se zlobil s tebou.“
Když jsem ho zaslech’ mluviti mi s hněvem,
s takým jsem otočil se k němu studem,
že v paměti se dosud mi to točí.
135
A jako ten, kdo sen má o své škodě,
jenž ve snách přeje si, by snem to bylo,
takže co jest, jak nebylo by, žádá,
tak byl jsem já teď, mluvit nedoveda
a touže omlouvati se, a přece
140
jsem omlouval se, a že ne, jsem myslil.
„Míň zahanbení větší chybu smývá,“
děl Mistr, „nežli tvoje chyba byla,
a proto se sebe slož všechen smutek,
a za to měj, že u tebe jsem vždycky,
145
kdyby se jindy stalo, že by stihla
tě náhoda, kde lidé tak se škorpí:
neb to chtít slyšeti, jest nízké chtění.