Božská komedie. Peklo

Na konci slov zloděj vyzdvih’ pěsti,
ven palce prostrčiv, a: „Tu máš, Bože,“
vzkřik’, „neboť na tebe je napřahuji.“
Z té chvíle měl jsem hady za přátele,
5
neb kolem krku svil se mu tu jeden,
jakoby pravil: „Nechci, bys víc mluvil,“
a jiný kolem paží, a jej svázal,
tak stočiv do kličky sám sebe napřed,

že nemoh’ jimi sebe méně hnouti.
10
Ó Pistojo, proč, proč se nerozhodneš
se v popel spálit, bys dél netrvala,
ježto své símě ve zlém překonáváš?
Po všechněch pekla kruzích tmavých ducha
tak proti Bohu pyšného jsem neshléd’,
15
ni toho ne, jenž u Theb spadl s hradeb.
On uprchl, neb neřek’ již ni slova:
a Centaura já uzřel, jenž pln vzteku
přicházel, křiče: „Kde je, kde, ten tvrdý?“
Myslím, že Maremma jich tolik nemá,
20
co on měl zmijí svrchu po svém hřbetě
až tam, kde počíná se naše tvářnost.
Na plecích vzadu za hrbolem šíje
drak s rozpjatými křídly ležel jemu,
jenž toho ožíhá, kdo s ním se střetne.
25
Můj Mistr řekl: „Ten tam, to je Cacus,
jenž pode skalou hory Aventinské
udělal častokráte z krve rybník.
Nechodí s bratry svými jednou cestou,
protože způsobem lstným velké stádo
30
ukradl, které v sousedství mu bylo.
Pročež pak ustal od svých skutků špatných
pod kyjem Herkula, jenž sto ran možná
mu dal, a necítil jich ani deset.“
Co mluvil tak, tu onen mimo proběh’,
35
a duchové tři pod námi se octli,
jichž jsme si nevšimli ni já ni Vůdce,
až teprve, když zvolali: „Kdo jste vy?“
Pročež náš hovor ustal a jen na ně
jsme potom pozornost svou obrátili.
40
Já jsem jich neznal, přihodilo však se,
jak někdy náhodou se přiházívá,
že jeden o koms jiném jménem musil
se zmínit, řka: „Kde asi Cianfa zůstal?“
Pročež já, by měl Vůdce pozor, vzhůru
45
jsem od brady si položil prst k nosu.
Váhal-lis, čtenáři, teď uvěřiti,
co vyprávět chci, nebude div žádný,
neb já, jenž zřel jsem, sotva si to věřím.
Jak měl jsem zraky na ně pozdvižené,
50
hle, šestinohý had se na jednoho
vrh’ zepředu a všecek naň se připjal.
Nohami prostředními břich mu objal
a předními chyt’ obě jeho páže,
pak jej kous’ do jedné i druhé tváře.
55
Na stehna roztáhl mu zadní nohy
a ocas prostrčil mu mezi obě
a vzadu po zádech ho vzhůru natáh’.
Břečtan tak nikdy nebyl přivinutý
ke stromu, jako děsná šelma k údům
60
jiného svoje údy přivětila.
Pak k sobě přilnuli, jak kdyby byli
z teplého vosku a svou barvu změtli:
již nejevil se, čím byl, ten ni onen,
tak jako postupuje po papíru
65
před žárem vzhůru jakás barva tmavá,
jež není ještě černá, a mře bílá.
Dva druzí na to zírali, a každý
„Agnello, běda,“ křičel, „jak se měníš!
Viz, že již nejsi ani dva ni jeden!“
70
Již ze dvou hlav se jedna hlava stala,
když podob dvé se zjevilo nám v jednu
tvář smíšeno, kde ztraceny dvě byly.
Dvě paže ze čtyř lišt se udělala;
ze stehen s lýtky, ze břicha a hrudi
75
se staly údy nevídané nikdy.
Prvotní pohled byl tam všechen zrušen:
dvěma a nikým obraz zpotvořený
se zdál; a tak se pryč bral krokem volným.
Jak ještěrka, když pod velikým bičem
80
psích dnů v plot z plotu přebíhajíc, bleskem
se býti zdá, když přes cestu se mihne:
tak ukázal se, přicházeje k břichům
oněch dvou druhých, hádek rozpálený,
siný a černý jako zrno pepře.
85
A v ono místo, kterýmžto se nejdřív
náš pokrm bere, jednoho z nich uštkl,
pak spadl dolů před něj roztažený.
Uštknutý zíral naň, však neřek’ slova,
naopak, stoje na témž místě, zíval,
90
jak zimnice by na něj šla neb spánek.
On na hada, a had se na něj díval;
jednomu z rány, druhému šel z huby
kouř hustý, a kouř obojí se scházel.
Ať mlčí Lukán teď, kde zmínku činí
95
o bědném Sabellu a Nassidiu,
a pozorně ať slyší, co teď přijde.
Ať mlčí o Kadmu a Arethuse Ovid,
neb jestli v hada jej, ji ve studánku
básnicky mění, já mu nezávidím:
100
neb přirozeností dvou vůči sobě
nikdy tak nezměnil, by obě formy
hotovy byly vyměnil si látku.
Tím řádem navzájem si odvětili,
že had svůj ocas ve vidlici rozštíp’,
105
a uštknutý semk’ nohy dohromady.
Se stehny lýtka přilnula tak k sobě,
že v krátké chvíli místo připojení
již netvořilo žádné zjevné známky.
Bral ocas rozštěpený tvar ten na se.
110
jenž onde ztrácel se, a jeho kůže
měkla, a s oné strany zase tvrdla.
V podloktí vcházeti jsem viděl paže,
a šelmy nohy dvě, jež byly krátké,
se dloužit tak, jak krátily se ony.
115
Pak zadní nohy, v sebe zakrouceny,
v úd změnily se, jejž muž utajuje,
a nešťastník dvě ze svého ven vztáhl.
Zatím co toho kouř i toho novou
pokrývá barvou, a s té strany vlasy
120
nahoře plodí, a je béře s oné,
jeden se zdvih’, a druhý padl dolů,
však neodvracejíce zraků krutých,
pod nimiž každý proměňoval hubu.
Ten, jenž stál zpříma, ke skráním ji vytáh’,
125
a z příliš hojné látky, jež tam přišla,
ven ze zploštělých lící vyšly uši.
Ze zbytku, který nevyběhl nazad
a zadržel se, učinil nos tváři,
a rty, jak slušelo se, zakulatil.
130
Ten, který ležel, vpřed svou hubu strká
a uši dovnitř hlavy zatahuje,
tak jako hlemýžď činívá to s rohy;
a jazyk, který jednotný a rychlý
dřív k mluvení měl, štěpí se, a v druhém
135
se vidličnatý svírá, a kouř mizí.
Duše, jež ve zvěra se proměnila,
údolím, syčíc, na útěk se dala,
a druhý, mluvě, vzadu po ní plivá.
Pak novými k ní obrátil se pleci
140
a druhému děl: „Chci, by Buoso běžel
po čtyřech, jako já dřív, touto cestou.
Tak sedmý povrhel jsem zřel se měnit
a přeměňovati, a tu mne omluv
novota, šíří-li se trochu péro.
145
A ačkoli mé oči zakaleny
maličko byly a duch rozptýlený,
přec oni nemohli tak skrytě prchnout,
bych neshléd’ dobře Puccia Kulhavého,
a byl to ten, jenž jediný z tří druhů,
150
již prvně přišli, nebyl proměněný.
Druhý byl, pro nějž ty, Gaville, pláčeš.