Božská komedie. Peklo

Mnou jde se do tmy města bolestného,
mnou jde se do bolesti nekončící;
mnou jde se v místa lidu ztraceného.
Pohnula spravedlnost mého Tvůrce:
5
Boží mne utvořila Všemohoucnost,

a Moudrost Nejvyšší a První Láska.
Přede mnou nestvořeny věci žádné,
leč věčné jen a já též věčně trvám:
vší nechte naděje, kdož vstupujete. —
10
Ta slova temnou barvou na vrcholku
jakési brány napsaná jsem uzřel,
i dím hned: „Mistře, smysl jich mne děsí.“
A on jak osoba, jež věci znalá:
„Zde sluší nechati vší nedůvěry,
15
zde všecka bojácnost být musí mrtva.
My v místo přišli jsme, kde jsem ti řekl,
že uzříš davy lidu žalostného,
jenž Dobro rozumu jest navždy ztratil.“
A potom svoji ruku na mou vloživ
20
s veselou tváří, jež mne ujistila,
mne uved’ dovnitř do tajemných věcí.
Tam vzdechy, pláč a hlasné bědování
bezhvězdným vzduchem vůkol zaznívaly,
pročež jsem ze začátku slzy ronil.
25
Jazyky rozmanité, děsné mluvy,
přízraky hněvu, slova bolu, hlasy
mocné i chabé a zvuk rukou s nimi
hluk zmatený tam tvořily, jenž stále
v tom vzduchu beze času temném víří,
30
jak písčina, když vichr se v ní točí.
A já, jenž leb měl děsem otočenou,
jsem řekl: „Mistře, co je to, co slyším?
A kdo jsou ti, jež zdá se bol tak zmáhat?“
A on mi děl: „V tom bědném jsou tu stavu
35
těch duše žalostné, již byli živi
na světě bez necti i beze chvály.
Jsou smíšeni tu se špatným tím kůrem
těch andělů, již odbojní ni věrní
nebyvše Bohu, pro sebe jen byli.
40
Je nebe svrhlo, nechtíc být míň krásné,
a peklo hluboké jich nepřijímá,
neb jakous slávu hříšní by z nich měli.“
A já zas: „Mistře, co je tolik tíží,
že pro to naříkají tolik prudce?“
45
Dal v odvet: „Povím ti to velmi krátce:
ti zde jsou bez naděje, že kdy umrou;
a slepý život jich je tolik nízký,
že k závisti jim každý jiný úděl.
Svět žádné slávy po nich nenechává:
50
Milost i Spravedlnost jimi zhrdá:
dost o nich; dívej se jen a jdi dále.“
A když jsem pohléd’, korouhev jsem uzřel,
jež v kruh se točíc, běžela tak prudce,
že zdála se vším odpočinkem zhrdat;
55
a za ní ubíral se lidí průvod
tak dlouhý, že bych nikdy nebyl věřil,
že smrt by tolik zhubila jich byla.
Když některé jsem mezi nimi poznal,
přihlédl jsem a uzřel jsem stín toho,
60
jenž ze slabošství zřek’ se velké věci.
Tu hned jsem pochopil a byl jsem jistý,
že jest to sbor těch špatných, kteří Bohu
se nelíbí, ni nepřátelům jeho.
Ti nešťastníci, kteří nikdy živi
65
nebyli, nazí byli a je k běhu
roj vos a střečků štípal, již tam byli.
Ti krví obličej jim zbrocovali,
již se slzami smíšenou pak červi
odporní u jich nohou vstřebávali.
70
A když jsem dále kupředu zrak upjal,
lid na břehu jsem velké řeky spatřil,
pročež jsem řekl: „Mistře, teď mi dovol,
bych zvěděl, kdo to jsou a jakým řádem
se zdají tolik ochotni proud přejít,
75
jak rozeznávám v tomto světle chabém.“
A on zas ke mně: „Vše ti bude jasno,
jakmile zastavíme kroky svoje
na březích smutné řeky Acherontu.“
Já tudíž oči v zahanbení klopě,
80
pro strach, bych řečí svou mu nebyl těžký,
až k řece od hovorů všech jsem ustál.
A ejhle, na lodi sem k nám se blíží
jakýsi stařec, bílý starým vlasem,
a křičel: „Běda vám, vy duše hříšné!
85
Nechtějte doufat uzřít někdy nebe:
já přicházím vás na druhý břeh převézt
do věčných temnot, do horka a mrazu.
A ty, jež tamhle stojíš, duše živá,
odejdi od těchto zde, již jsou mrtvi.“
90
Když viděl však, že přece neodcházím,
„Po jiných cestách, ve přístavech jiných,“
děl, „dojdeš břehu, kam plout nelze tudy:
člun lehčí musí tebe převážeti.“
A Vůdce k němu: „Charonte, nech zlosti;
95
tak chce se tam, kde učinit se může,
co chce se koli, a již víc se netaž!“
Tož vlnaté se uklidnily tváře
bažiny tmavosiné převozníku,
jenž kolem očí z plamenů měl kola.
100
Však ony duše, znavené a nahé,
změnily barvu, jektajíce zuby,
jakmile zaslechly ta slova krutá.
Boha a rodiče své proklínaly
a plémě lidské, místo, čas a sémě
105
i svého splození i narození.
Pak všecky vespolek se shromáždily,
plačíce prudce, na břeh zlý, kam přijde
kdokoli z lidí nebojí se Boha.
A Charon, ďábel s řeřavými zraky,
110
kývaje na ně, všecky na loď bere,
kdokoli otálí, jej veslem bije.
Jak v jeseni, když listí opadává,
list po listu, až naposledy větev
vše roucho svoje zase zemi vrátí:
115
tak podobně zlé sémě Adamovo;
za duší duše se břehu se vrhá
dle pokynů, jak pták svým za vabidlem.
Tak po tmavých se vlnách ubírají
a prve nežli na onen břeh vyjdou,
120
již opět zde se nový zástup sbírá.
„Můj synu,“ pravil Mistr ušlechtilý
„ti, kteří umírají v božím hněvu,
sem scházejí se ze všech světa krajů;
a ochotni jsou přecházeti řeku,
125
neb boží spravedlnost tak je žene,
že jejich bázeň obrací se v touhu.
Zdetudy nejde nikdy duše dobrá;
a proto, stýská-li si na tě Charon,
teď můžeš vědět, co řeč jeho značí.“
130
Po těchto slovech rovina ta temná
se tolik prudce zatřásla, že pro strach
mne ještě nyní mysl potem máčí.
Slzavá země vyrazila vítr,
jenž bleskl světlo šarlatově rudé,
135
které mi všecky smysly překonalo,
i padl jsem jak ten, jejž spánek jímá.