Božská komedie. Peklo

V třetím žlebu nalézá básník ty, kteří hřešili svatokupectvím. Vězí v děrách hlavou dolů, a chodidla noh, které jest viděti, jim hoří. Dante, jejž Virgil snesl dolů, se setkává s Mikulášem III. Virgil jej opět vynáší vzhůru na most nad čtvrtým žlebem.

1 — 2. Ó kouzelníku Šimone: Šimon ze Samaří, kterýž byl prvé v městě čarodějníkem, uvěřil v Krista. Když pak apoštolové Petr a Jan přišli do Samaří, „uzřev Šimon, že skrze vzkládání rukou apoštolů dává se Duch svatý, podával jim peníze, řka: Dejte i mně tu moc… I řekl k němu Petr: Peníze tvé buďtež s tebou na zatracení: protože jsi se domníval, že by dar boží mohl za peníze koupen býti.“ Sk. ap. VIII. Po něm se nazývá simonií kupčení s věcmi posvátnými, s obročími, svátostmi atd. — Následovníci: jeho, Šimonovi.

3. Jež choťmi ctnosti mají být: věci „boží“, posvátné, zvláště svěcení a církevní úřady mají býti dávány osobám hodným toho pro svou mravní dobrotu, pro ctnost, a mají býti dávány dobře, t. j. řádně a darmo. Spojení věci svaté s osobou jest jakési duchovní manželství, a proto, když věci ty, obročí atd., se dávají a přijímají za peníze, jest to spojení nezákonné, jako spojení muže a ženy mimo řádné manželství. Dante nazývá dráči, t. j. jako lupiči (latinsky „rapaces“, I. Kor. 5, 10; 6, 10.) ty, kteří takto věcí božích zneužívají a je dávají, t. j. je obracejí nebo sami jich zneužívají, ke spojení nezákonnému, k jakémusi duchovnímu smilstvu (podle Danta vlastně k cizoložství). A tak v Starém zákoně často se nazývá smilstvem zpronevěření lidu izraelského Bohu.

5 — 8. Trouba: hlas mé skladby, mé básně. — Hrobkou: nad druhým žlebem. V pravdě to hrob! — Na ona skaliska: skalného mostu.

11. V zlém světě: v pekle.

16 — 21. Místo toto má zase rozličné výklady. Sv. Jan jest křestní chrám sv. Jana Křtitele ve Florencii, proti průčelí dómu. Uprostřed této budovy křestní (podobné chrámy křestní jsou v Ravenně, v Pise a v Sieně) byla veliká nádržka nebo basin na vodu, kam se křtěnci potápěli (obnoveno 1921). Kněží křtící stáli patrně v jakýchsi kulatých jamkách u obruby nádržky; Lana (v 14. stol.) praví, že byly udělány v samé masivní obrubě mramorové nádržky. Hošík jakýsi spadl po hlavě do jedné této prohlubně, kde patrně byla voda, a Dante, aby ho zachránil (protože nebylo možná vytáhnouti jej), sekerou rozbil mramor. Tak Benvenuto da Imola. „Toto buď pečetí“ — tyto mé verše buďte svědectvím, že jsem to učinil jen proto, abych zachránil člověka, a ne z jiného úmyslu.

30 — 45. Hořela jim chodidla na svém povrchu. — Víc škubaje: nohama. — Po břehu tom, jenž víc je nachýlený: svahy žlebů mají nestejný sklon; svah ve směru ke středu jest méně srázný, snad proto, že celá tato soustava desíti žlebů není v ploše vodorovné, nýbrž chýlí se směrem ke dnu pekelné propasti. — Sestoupili jsme: Dante, jsa nesen od Virgila. — Naříkal si: jiní čtou „kopal“, „zmítal“ nohou.

49 — 51. Bratr: Menší bratr, minorita, františkán. Úkladní vrazi bývali vsazováni po hlavě do jámy a ponenáhlu zasypáváni zemí. Leckterý takový nešťastník ještě znova volal kněze, že se chce zpovídati, aby tak oddálil smrt. Zpovědník musil se nachýliti k jámě. Hříšník je papež Mikuláš III. a myslí, že nahoře stojí Bonifác VIII.

52. Tímto veršem se počíná první výpad básníkův na papeže Bonifáce VIII., kterého Dante považoval za původce svého vyhnanství tím, že povolal Karla de Valois do Florencie. Viz o tom v mém úvodě. Ale i v osobním nepříteli Dante ctí důstojnost papežskou a uznává ho za náměstka Kristova. Bonifác VIII. z rodiny Caetani v Anagni, byl papežem 1294 až 1303, a to po Celestinovi V., jenž se dobrovolně zřekl papežství. Bonifác byl viněn, že ho k tomu navedl, aby zasedl na jeho místo. Dlouhé spory Bonifáce VIII. s králem francouzským Filipem Sličným se skončily tím, že král vypravil do Italie vojsko pod Nogaretem, který Bonifáce v Anagni zajal. Rozbouřený lid osvobodil papeže, ale on brzy po tom v Římě zemřel. Útrapy a pohanění, jehož zakusil, smrt jeho asi jistě urychlily.

54. Přelhalo mne písmo: kniha budoucnosti, t. j. mé před vědění, kterého jest podle Danta zavrženým dopřáno až do soudného dne. Nyní jest rok 1300 (nebo 1301), kdežto Bonifác VIII. zemřel 1303.

56 — 58. Půvabná Paní jest církev. Lestně, t. j. prostředky lstivými prý došel Bonifác VIII. papežství. — Trýznil ji: špatnou správou, zneužíváním moci k obohacování svému a svých příbuzných atd. Z výtek simonie a jiných nová doba Bonifáce VIII. očistila, počínajíc od Muratoriho až k Tripepimu. Dante ovšem asi následoval povídání svého věku, plného rozvášnění a stranictví, a užil ho zde, jistě jsa zároveň veden upřímnou láskou k církvi. O tom nelze pochybovati. Proto možná také méně omlouval. Augusto Conti o Bonifáci: „Papeže Caetaniho, člověka prísných ctností, velkého vědění, velikého ducha, snad nesnášenlivého vůči oposici a příliš umíněného v záměrech, na ten čas velice smělých, nicméně musíme ctíti pro nezkrotný odpor, který činil Filipovi Sličnému, jenž chtěl tyranisovati jej i Církev. Bonifác by nikdy nebyl svolil k otroctví avignonskému, které ukazuje, jak dobře tento papež pochopil zámysly královy.“ (Religione ed Arte, str. 249.)

69 — 73. Velikým byl odín pláštěm: pláštěm papežským, byl jsem papežem. Jest to Mikuláš III. z římské rodiny Orsini, jenž papežoval 1277 — 1280. — Medvědice synem: rodina Orsini měla ve znaku medvědici (orsa); medvíďaty (orsatli) nazývá své příbuzné. Obohacování příbuzných (nepotismus) snad někteří staří matou se simonií — kupčením s věcmi posvátnými. Ač to snadno souvisí: kdo chce sebe nebo svoje obohatiti, snadno zneužije i věcí svatých. — Živ jsa, jej: statek na světě jsem strkal v měch, do měšce, a tady jsem proto sebe uvedl v tento měch, v tuto díru. Kromě této nemírné náklonnosti k příbuzným nelze ostatně Mikuláši III. nic vytýkati.

79. Bonifác tu nebude tak dlouho, jako já.

82 — 86. Po něm přijde od západních stran: Kliment V., Bertrand de Got, arcibiskup z Bordeaux v Gascogni, papežem 1305 — 1314, přeložil sídlo papežské do Avignonu. Villani, kronikář 14. věku, o něm praví, že „byl velice chtivý peněz a simonista.“ Ale také Klimenta líčili italští kronikáři černěji než zasluhoval. — Nový Jason: bratr nejvyššího kněze židovského Oniáše III. Koupil si r. 174 př. Kr. úřad nejvyššího kněze od syrského krále Antiocha IV. Epiphana a uváděl do Jerusalema mravy a zvyky pohanské. — Měkký: povolný; jako Antioch byl ochotný dáti nejvyšší kněžství Jasonovi, tak král Franků, Filip IV. Sličný, bude nápomocný tomuto, aby dosáhl papežství. O tom vypravuje Villani. Filipovi záleželo na tom, aby se stal papežem člověk, jenž by zrušil vše, co Bonifác VIII. proti němu byl podnikl a prohlásil.

96 — 101. Duše hříšná: Jidáš, na jehož místo byl pak zvolen apoštol Matěj. Ale nedostal té důstojnosti za peníze. — Peněz špatně vzatých: proti Karlovi. Villani vypravuje, že Mikuláš III. se znepřátelil s Karlem z Anjou, králem sicilsko-neapolským, a že přijal peníze, aby se přidal ke spiknutí, jež potom Karla zbavilo Sicilie (nešpory sicilské s vražděním Francouzů r. 1282). Novější kritika zviklala pověst o účastenství Mikulášově v spiknutí. — Úcta k svrchovaným klíčům: úcta k důstojnosti papežské. Ctí ji tedy Dante i v tom, koho pokládá za nehodného. Petrovi řekl náš Spasitel: „Tobě dám klíče království nebeského.“ Mat. 16, 19.

106 — 111. Zde opět rozličné výklady. Naráží se na kapitolu 17. Zjevení sv. Jana: „Pojď,“ mluví anděl, „ukáži tobě odsouzení nevěstky veliké, kteráž sedí na vodách mnohých… I odnesl mne na poušť v duchu. A viděl jsem ženu sedící na šelmě brunátné, plné jmen rouhání, mající sedm hlav a deset rohů.“ Dante z nevěstky a šelmy činí jeden pojem: neboť sv. Jan ne o ženě, ale o šelmě praví, že měla sedm hlav; Dante však to praví o ženě. Koho znamená žena u Danta? To, co se nazývá kurií římskou, dvorem papežským — není to tedy církev. Co jest sedm hlav a deset rohů? Mnozí vykladači mluví o sedmi svátostech a desíti přikázáních. Ale ve Zjevení anděl praví apoštolovi: „Sedm hlav jest sedm hor, na kterýchžto žena sedí… A deset rohů… jestiť deset králů.“ Žena evangelistova dle vykladatelů Písma jest Řím. Dante tedy mluví o Římu, založeném na sedmi pahorcích, a který, i když již v něm byla postavena stolice papežská, měl obzvláštní moc a autoritu pro mnohé krále a národy, kteří ho ctili a poslouchali, dokud choť této stolice, papež, si liboval v ctnosti. Tak asi Fraticelli. Není-li vše jasno v těchto verších, jedno se zdá jisto, že se zde naráží na dvůr papežský s jeho světským leskem atd., není rozhodně řeč o církvi, která sama v sobě, svým učením, svými svátostmi atd., vždy je svatá a neposkvrněná.

114 — 117. Vy sto jich ctíte: modlář si udělá jednoho bůžka ze zlata nebo stříbra, ale vám každý peníz jest modlou. — Ach, Konstantine: dotýká se věcí, které střední věk upřímně věřil, ač je to bajka, že totiž prý Konstantin Veliký daroval papeži Řím a tak se stal zakladatelem světského panství papežova. A to bylo dle Danta příčinou, že potom papežové začali toužiti po rozmnožení svého panství a zabývati se věcmi světskými. — Věno: darování (Řím). — Bohatému Otci: tomu papeži, který první se mohl nazývati bohatým.

131. Dle obyčejného výkladu bych měl překládati takto: „zlehoučka pro skalisko zlé a příkré“ t. j. zlehka mne složil, abych si neublížil. Ale vždy se mi zdá, že Dante chce říci, že Virgilovi bylo toto břímě milé a tedy lehké, i když musil stoupati vzhůru po příkrém skalisku mostu až na vrchol. Originál má soave, příjemné. Ale pro verš 130, kde soavemente nutno přeložiti polehoučku, jsem volil přeložiti zde „lehoučké“.