Božská komedie. Peklo

Místo je v Pekle, jež Zlé Žleby sluje,
vše z kamene a železné jsouc barvy,

tak jako hradba, jež je obkličuje.
V prostředku právě zlobné pláně zeje
5
velice hluboká a širá studně,
jejíž řád na příslušném místě povím.
Ten pás je tedy kulatý, jenž zbývá
od studně k patám vysokých skal tvrdých,
a v deset žlebů má dno rozdělené.
10
Jaký tam, kde se pro ochranu hradeb
příkopů mnoho kolem zámků vine,
to místo, kde jsou ony, pohled skýtá,
takový obraz tvořily zde ony.
A jako v takých tvrzích od jich prahů
15
ke břehu venkovskému můstky vedou,
tak od spodu skal skaliska se táhla.
jež přetínala příkopy i hráze
až ke studni, jež seče je a sbírá.
V těch místech, když nás Geryon střás’ se zad,
20
jsme octli se, a Básník ihned vlevo
se dal, a já jsem ubíral se za ním.
Po pravé ruce zřel jsem novou žalost,
muk nový druh a mrskačů druh nový,
kterých ten první žleb byl všecek plný.
25
Hříšníci byli na dně jeho nazí:
od středu sem k nám šli nám proti tvářím,
tam od nás s námi, delšími však kroky.
Jak v Římě opatření učinili,
pro množství lidu v milostivém létě,
30
by po mostě se mohlo přecházeti:
neb s jedné strany všichni proti hradu
majíce čela, k Svatému jdou Petru,
s druhého kraje jdou zas směrem k hoře:
tak zde i onde po temné jsem skále
35
rohaté ďábly s velkými zřel biči,
již zezadu je bičovali krutě.
Ach, kterak učili je zdvíhat lýtka
při prvních šlezích! A již potom žádný
ni druhých neočekával ni třetích.
40
Jak jsem se ubíral, mé oči s jedním
se setkaly a já řek’ v téže chvíli:
„Zde tohoto již jinde zrak můj užil.“
I zarazil jsem krok, bych prohléd’ si ho;
a milý Vůdce zastavil se se mnou
45
a přivolil, bych maličko šel zpátky.
A onen šlehaný mněl, že se ztají,
tvář klopě; ale pomohlo mu málo,
neboť jsem řek’: „Ó ty, jenž na zem vrháš
své oči — neklamou-li rysy tvoje,
50
ty Venedico jsi Caccianimico:
než co tě do tak štiplavých Sals vede?“
A on mi: „Velmi nerad ti to říkám;
však přinucuje mne tvá jasná mluva,
která mi bývalý svět připomíná.
55
Já byl jsem tedy ten, jenž Markraběti
Ghisolabellu po vůli být pohnul,
ať jakkolivěk neslušná zní zkazka.
A ne já sám jen z Bolognských tu pláči:
nýbrž je tak jich toto místo plné,
60
že tolik jazyků teď ,sípa‘ říkat
neumí mezi Savenou a Renem;
a svědectví-li o tom chceš neb důkaz,
hruď naši lakomou si v paměť uveď.“
Jak mluvil tak, svým bičem jeden ďábel
65
ho šleh’ a řekl: „Kuplíři, dál odsud;
zde nejsou ženské na ražení peněz.“
Já dohonil jsem Průvodčího svého;
pak nemnohými kroky tam jsme přišli,
kde skalisko ven z břehu vycházelo.
70
Na to jsme zcela snadno vystoupili,
a vpravo po jeho se tříšti davše,
jsme ony věčné hradby opustili.
Když byli jsme, kde pod ním prázdno zeje,
by šlehaným byl průchod, Vůdce řekl:
75
„Počkej a hleď, by bily v tebe zraky
zde těchto druhých bídně narozených,
jichž obličeje neviděl jsi ještě,
protože s námi zároveň se brali.“
S dávného mostu na četu jsme zřeli,
80
jež vůči nám se brala s druhé strany
a kterou biče stejně pohánějí.
Bez mého přání řek’ mi dobrý Mistr:
„Viz toho velikého, jenž se blíží
a slzy pro bolest se nezdá ronit.
85
Jak královský vzhled dosud podržuje!
Toť Jason jest, jenž statečným kdys srdcem
a věhlasem svým Kolchy rouna zbavil.
Přes ostrov Lemnos bral se tam, té doby,
kdy odvážlivé ženy nelítostné
90
své mužské všecky smrtí odpravily.
Tam slovy zdobnými a znameními
lstí Hypsipylu mladičkou sved’, která
dřív druhé ženy všecky obelstila.
Tam těhotnou a samotnou ji nechal:
95
taká ho vina takou mukou tresce,
a Medeje též pomsta se tu činí.
S ním jde, kdo po té stránce oklamává,
a toto stačiž o údolí prvním
vědět i o těch, které v zubech drží.“
100
Té doby již jsme byli v místech, kde se
křižuje těsná stezka s hrází druhou,
jinému oblouku z ní činíc plece.
Lid slyšeli jsme odtamtud, jenž stená
ve druhém žlebu, a jenž hubou supá
105
a který dlaněmi sám sebe tepe.
Po březích sázela se jako plíseň,
pro výpar zdola, který se tam lepí,
jež s okem se i s nosem potýkala.
Dno tak je mrákotné, že nelze očím
110
tam vidět, leč když vystoupí se na hřbet
oblouku, tam kde skalisko ční nejvýš.
Tam přišli jsme a odtud v příkopě tom
jsem viděl lidi pohroužené v kalu,
jenž z lidských záchodů se zdál mi přišlý.
115
A jak tam dole okem hledám, shléd’ jsem
jednoho s hlavou tak zmazanou lejnem,
že nebylo zřít, zda to laik či klerik.
Ten zakřik’ mne: „Proč očima tak hltáš
víc mne než jiné ošklivé zde se mnou?“
120
A já mu: „Protože jsem již tě viděl
se suchou kšticí, vzpomínám-li dobře,
a jsi Alessio Interminei z Lukky;
proto si prohlížím tě víc než druhé.“
A on v té chvíli, do lebky se tluka:
125
„Sem dolů ztopilo mne pochlebnictví,
jímž nikdy nebyl přesycen můj jazyk.“
Hned potom Vůdce: „Hleď, bys popošinul,“
mi řekl, „kupředu zrak trochu dále,
tak, abys očima tvář dobře postih’
130
té špinavé a rozcuchané děvky,
jež škrábe se tam zkálenými nehty
a hned se krčí na bobek, hned stojí.
Toť Thais nevěstka, jež odvětila,
když milec její děl: ,Mám velkou přízeň
135
u tebe za dar?‘ ,Ovšem, nevýslovnou!‘
A těch míst buďte naše zraky syty.“