Božská komedie. Peklo
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová, Pavol Karcol
Dante popisuje osmý kruh: jest to kulatá planina, sklánějící se ke středu a rozdělená v 10 soustředných žlebů, přes něž řady skalisk činí mosty. Uprostřed zeje jako obrovská kulatá studně, jejíž dno jest devátým kruhem Pekla. V desíti žlebech trpí tresty lestní nebo podvodní. V prvním jsou kuplíři a svůdci žen. Ďábli je bičují. V druhém jsou pochlebovači, potopení v ohavném kalu.
Místo je v Pekle, jež Zlé Žleby sluje,
vše z kamene a železné jsouc barvy,
V prostředku právě zlobné pláně zeje
5
velice hluboká a širá studně,
jejíž řád na příslušném místě povím.
Ten pás je tedy kulatý, jenž zbývá
od studně k patám vysokých skal tvrdých,
a v deset žlebů má dno rozdělené.
10
Jaký tam, kde se pro ochranu hradeb
příkopů mnoho kolem zámků vine,
to místo, kde jsou ony, pohled skýtá,
takový obraz tvořily zde ony.
A jako v takých tvrzích od jich prahů
15
ke břehu venkovskému můstky vedou,
tak od spodu skal skaliska se táhla.
jež přetínala příkopy i hráze
až ke studni, jež seče je a sbírá.
V těch místech, když nás Geryon střás’ se zad,
20
jsme octli se, a Básník ihned vlevo
se dal, a já jsem ubíral se za ním.
Po pravé ruce zřel jsem novou žalost,
muk nový druh a mrskačů druh nový,
kterých ten první žleb byl všecek plný.
25
Hříšníci byli na dně jeho nazí:
od středu sem k nám šli nám proti tvářím,
tam od nás s námi, delšími však kroky.
Jak v Římě opatření učinili,
pro množství lidu v milostivém létě,
30
by po mostě se mohlo přecházeti:
neb s jedné strany všichni proti hradu
majíce čela, k Svatému jdou Petru,
s druhého kraje jdou zas směrem k hoře:
tak zde i onde po temné jsem skále
35
rohaté ďábly s velkými zřel biči,
již zezadu je bičovali krutě.
Ach, kterak učili je zdvíhat lýtka
při prvních šlezích! A již potom žádný
ni druhých neočekával ni třetích.
40
Jak jsem se ubíral, mé oči s jedním
se setkaly a já řek’ v téže chvíli:
„Zde tohoto již jinde zrak můj užil.“
I zarazil jsem krok, bych prohléd’ si ho;
a milý Vůdce zastavil se se mnou
45
a přivolil, bych maličko šel zpátky.
A onen šlehaný mněl, že se ztají,
tvář klopě; ale pomohlo mu málo,
neboť jsem řek’: „Ó ty, jenž na zem vrháš
své oči — neklamou-li rysy tvoje,
50
ty Venedico jsi Caccianimico:
než co tě do tak štiplavých Sals vede?“
A on mi: „Velmi nerad ti to říkám;
však přinucuje mne tvá jasná mluva,
která mi bývalý svět připomíná.
55
Já byl jsem tedy ten, jenž Markraběti
Ghisolabellu po vůli být pohnul,
ať jakkolivěk neslušná zní zkazka.
A ne já sám jen z Bolognských tu pláči:
nýbrž je tak jich toto místo plné,
60
že tolik jazyků teď ,sípa‘ říkat
neumí mezi Savenou a Renem;
a svědectví-li o tom chceš neb důkaz,
hruď naši lakomou si v paměť uveď.“
Jak mluvil tak, svým bičem jeden ďábel
65
ho šleh’ a řekl: „Kuplíři, dál odsud;
zde nejsou ženské na ražení peněz.“
Já dohonil jsem Průvodčího svého;
pak nemnohými kroky tam jsme přišli,
kde skalisko ven z břehu vycházelo.
70
Na to jsme zcela snadno vystoupili,
a vpravo po jeho se tříšti davše,
jsme ony věčné hradby opustili.
Když byli jsme, kde pod ním prázdno zeje,
by šlehaným byl průchod, Vůdce řekl:
75
„Počkej a hleď, by bily v tebe zraky
zde těchto druhých bídně narozených,
jichž obličeje neviděl jsi ještě,
protože s námi zároveň se brali.“
S dávného mostu na četu jsme zřeli,
80
jež vůči nám se brala s druhé strany
a kterou biče stejně pohánějí.
Bez mého přání řek’ mi dobrý Mistr:
„Viz toho velikého, jenž se blíží
a slzy pro bolest se nezdá ronit.
85
Jak královský vzhled dosud podržuje!
Toť Jason jest, jenž statečným kdys srdcem
a věhlasem svým Kolchy rouna zbavil.
Přes ostrov Lemnos bral se tam, té doby,
kdy odvážlivé ženy nelítostné
90
své mužské všecky smrtí odpravily.
Tam slovy zdobnými a znameními
lstí Hypsipylu mladičkou sved’, která
dřív druhé ženy všecky obelstila.
Tam těhotnou a samotnou ji nechal:
95
taká ho vina takou mukou tresce,
a Medeje též pomsta se tu činí.
S ním jde, kdo po té stránce oklamává,
a toto stačiž o údolí prvním
vědět i o těch, které v zubech drží.“
100
Té doby již jsme byli v místech, kde se
křižuje těsná stezka s hrází druhou,
jinému oblouku z ní činíc plece.
Lid slyšeli jsme odtamtud, jenž stená
ve druhém žlebu, a jenž hubou supá
105
a který dlaněmi sám sebe tepe.
Po březích sázela se jako plíseň,
pro výpar zdola, který se tam lepí,
jež s okem se i s nosem potýkala.
Dno tak je mrákotné, že nelze očím
110
tam vidět, leč když vystoupí se na hřbet
oblouku, tam kde skalisko ční nejvýš.
Tam přišli jsme a odtud v příkopě tom
jsem viděl lidi pohroužené v kalu,
jenž z lidských záchodů se zdál mi přišlý.
115
A jak tam dole okem hledám, shléd’ jsem
jednoho s hlavou tak zmazanou lejnem,
že nebylo zřít, zda to laik či klerik.
Ten zakřik’ mne: „Proč očima tak hltáš
víc mne než jiné ošklivé zde se mnou?“
120
A já mu: „Protože jsem již tě viděl
se suchou kšticí, vzpomínám-li dobře,
a jsi Alessio Interminei z Lukky;
proto si prohlížím tě víc než druhé.“
A on v té chvíli, do lebky se tluka:
125
„Sem dolů ztopilo mne pochlebnictví,
jímž nikdy nebyl přesycen můj jazyk.“
Hned potom Vůdce: „Hleď, bys popošinul,“
mi řekl, „kupředu zrak trochu dále,
tak, abys očima tvář dobře postih’
130
té špinavé a rozcuchané děvky,
jež škrábe se tam zkálenými nehty
a hned se krčí na bobek, hned stojí.
Toť Thais nevěstka, jež odvětila,
když milec její děl: ,Mám velkou přízeň
135
u tebe za dar?‘ ,Ovšem, nevýslovnou!‘
A těch míst buďte naše zraky syty.“
3. Hradba: Strmé a kolmé skály kolem do kola. V kruhu těchto skal jest širá kulatá pláně a v jejím středu zeje opět kulatá propasť jako studna. Široké pásmo mezi touto studní a skalami jest rozděleno v deset soustředných žlebů nebo koryt, přes něž jdou, jako v kole paprsky, skalné mosty od skal směrem ke studni. Každý most se skládá z deseti značně vypjatých skalných oblouků nad deseti žleby, mezi hrází a hrází. Dante nepraví, kolik těchto mostů tam bylo. Koryta nazývá Dante slovem „bolgia“, což je vlastně jedno oddělení velké brašny.
17. Příkopy: žleby i hráze mezi nimi.
18. Seče je a sbírá: studně přetíná mosty, u ní se ony končí, a k ní všecky se sbíhají.
23 — 33. Mrskačů druh nový: jiné mrskače, než jsou u nás na světě. — Od středu sem k nám: hříšníci se brali dvěma proudy proti sobě. Proti básníkům jdou kuplíři, týmž směrem s nimi svůdci žen. — V milostivém létě: které prohlásil r. 1300 Bonifác VIII. Je pravdě podobno, že Dante tenkráte také byl v Římě. — Most jest Most sv. Anděla (Ponte S. Angelo), jenž vede s levého břehu Tibery ke hradu sv. Anděla, odkud pak se zahýbá na levo cesta k sv. Petru. — S druhého kraje: s druhé strany mostu jdou ti, kteří se vracejí od sv. Petra, a „jdou směrem k hoře“; snad se myslí hora Janikul (Monte Gianicolo), možná také, že vyvýšenina Monte Giordano, která nyní skoro zmizela.
50. Venedico (přízvuk na druhém e) Caccianimico (přizvuk na posledním i): z Bologne, zemřel asi mezi 1290 až 1300. Zaprodal prý svou sestru Ghisolabellu markraběti ferrarskému Obizzovi II. da Este.
51. Salsy: těsné údolí řeky u Bologně, kam se pochovávaly mrtvoly zločinců a bývali tam mrskáni kuplíři.
57. Ať jakkolivěk: protože se to všelijak vypravovalo.
60. Sípa: tak říkali bolognští místo sia (budiž). Dnes prý říkají „sépa“. — Mezi Savenou a Renem: jsou to dva potoky, mezi nimiž leží Bologna.
66. Ženské na ražení peněz: obyčejně se vykládá: ženy z kterých by se daly vytloukati peníze, které by se mohly za peníze prodávati.
69 — 72. Skalisko ven z břehu: kde z hráze vycházel skalnatý most přes tuto první rokli. — Věčné hradby: hráz, která na věky dělí dvě rokle.
86 — 94. Jason: královský syn z Thessalie, náčelník báječné výpravy Argonautů do Kolchidy (země Kolchů, kdesi v severových. Malé Asii, snad v dnešní Gruzii), odkud chtěli přivézti zlaté rouno. — Lemnos: ostrov v moři Egejském. Ženy tamní zabily na Venušino ponuknutí své otce, muže i syny. Krále Thoanta zachránila lstí dcera jeho Hypsipyle.
96 — 101. Medea: dcera krále v Kolchidě, jež pomohla Jasonovi získati zlaté rouno a pak s ním opustila vlast. On však ji později opustil. — V zubech drží: jako šelma je drží tesáky a drtí. — Těsná stezka: úzká skalina mostu se spojuje s druhou hrází, která nyní jest oporou, plecí, následujícímu skalnému oblouku, t. j. mostu přes druhý žleb.
104 — 117. Hubou supá: nosem i ústy. Italské muso jest vlastně huba, „čumák“, zvířat. — Potýkala: plíseň ta byla protivná očím i nosu, zraku i čichu. — Zda laik či klerik: Zda osoba světská (laik) či duchovní. Osoby duchovní, klerikové nosí na hlavě vystříhanou tonsuru, která bývala ve středním věku veliká („pleš“).
122. Alessio (trojslabičně), Interminei (čtyřslabičně: -nej): Interminelli, veliký pochlebník. Z Lukky: Lucca, staré město v severní Toskáně, blízko Pisy.
133. Thais atd: Dante naráží na slova z Terentiovy komedie Eunuchus (slova, která snad znal z Ciceronova spisu „De amicitia“) v III. jednání. Vojín Thraso daroval Thaidě otrokyni, dobrou hudebnici. Posel a prostředník, jenž dar odevzdal, mu pak oznamuje její díky, které se Dantovi zdály příliš strojené. V jiné scéně téže komedie ona sama Thrasona ujišťuje o své veliké přízni, které si od ní zasloužil. (Ecquid nos amas de fidicina istac? — Odpověď: Plurimum, merito tui.) Ale nejisto, znal-li Dante Terentia přímo.