ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Jest pražské předměstí, které leží mezi dvěma kopci. Na jednom jest moderní budova nemocnice; a na úpatí nouzové baráky, jež podobají se vlaštovčím hnízdům, přilepeným pod krovem selského statku. Pak je tu osamělý strom, zkroucená, velmi rozsochatá hruška. Stáří ji nachýlilo; nicméně na jaře obalí se bohatým květem, na znamení toho, že nehodlá ještě svůj věk dožíti.

A druhý kopec je holý. Donedávna vlnily se tu obilné klasy. Ale nyní země odpočívá, živíc žlutavou ohnici a vysokou psárku, jež slunečním žárem bledne. Na vrcholu rozkládá se opuštěný židovský hřbitov. Hlídá jej stará žena, poloslepý pes a několik slepic. Náhrobní kameny propadají se do země; hebrejské nápisy čas omyl a břečťan pokrývá nebožtíky.

Údolím táhne se bílá silnice. Hlomozící nákladní automobily zanechávají za sebou prašný sled. A u silnice je kaplička se svatým obrázkem, jež vydává svědectví, že kdysi byla tu země, která rozdělena stavebním úřadem, nazývá se nyní parcely. A ještě před nedávnem ozdobil někdo Pannu Marii věncem červených a modrých růží z hedvábného papíru.

Po úpatích pahorků šplhají strakaté kozy, okusují pichlavé výhonky hlohových keřů. Provazy táhnou se dolů od kůlu ke kůlu; na nich je rozvěšeno pestré prádlo. Vítr nadýmá modré podvlékačky a cuchá ženské živůtky.

Zde podává si země s městem ruku. Na rozhraní stojí kaplička a ohrada fotbalového hřiště. K městu náleží ještě Harantova ulice. Podle jména vidíme, že je to ulice plná prachu a sazí. Továrna na kovové nástroje odfukuje v rytmických intervalech — ech — pf — rara!

2

V té ulici bydlil strážník a ten se jmenoval Jan Faktor. Žil v domě, jenž byl nevzhledný a žlutavý jako celá čtvrť, kterou před několika desítiletími zbudovaly továrny pro své dělníky. Tyto domy jsou plny kumbálů, pavlačí a košilatých dětí. Páchne zde kyselými omáčkami a veteší.

A ten strážník byl vysoký muž rozložitých plecí, na nichž seděla hlava, kulatá jako glóbus. V té hlavě choval jedno velké tajemství, které s nikým nesdílel, jenom jeho manželka je znala. Byla to taková žena, které se říkává „Osobo!“ Měla tenké rty, pevně sevřené. A když otevřela ústa, tu odhalila bledou, zduřelou dáseň, jakou mívají posluhovačky, živící se kávou a chlebem. Byla hubená a mrštná jako hmyz, jenž poplašen hledá spásu v skulině. Strážníkovi měli dvě děti, přihlouplého hocha, jenž sedával na prahu a civěl modrýma očima do ulice, a pak dvanáctileté děvče, hubené jako vosa a také tak mrštné jako její matka.

3

Strážník chodíval v noci patrolou po ulici a jeho přilba leskla se v záři osamělé svítilny. Brával opilce za límec a třepal jimi, až jim vzpurnost z těla vyklepal. Zloděje připevňoval strunkou k zápěstí a vlekl je na strážnici, kde je štulcem posílal za katr.

Jinak ale, měře dlouhými kroky temnou ulici, obíral se svým tajemstvím a takto uvažoval: Dělat pána, když na to je, není žádné umění. Já bych také dovedl dělat pána, copak je o to. Ale řekněme si, co jsem vlastně užil. Nic, spravedlivě řečeno. Ale to jsou marné řeči. Věc se musí vzít šikovně do ruky, jinak se nedostanu dopředu. Já ale ještě ukážu, co dovedu.

A ve dne sedával v kuchyňce a šil se ženou kravaty a šle, které roznášel po úřadech i soukromých bytech. Ke konci týdne chodila strážníková do spořitelny ukládat úspory. Jiným je radostí rozhazovati peníze. Ale strážníkovi hýřili v šetrnosti, jejich malý kapitál podněcoval je k intenzivnějšímu hromadění. A malá, zatuchlá kuchyňka naplnila se fantazií.