Zlatý fond > Diela > Dům na předměstí


E-mail (povinné):

Karel Poláček:
Dům na předměstí

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 32 čitateľov

Kapitola sedmá

1

Tak prchlo léto a nastal podzim. Prudký vítr vtrhl na předměstí a rval lidem čepice s hlavy. Hvízdal, skučel a tropil poplach. Po kopci šplhaly kozy a zamyšleně přežvykovaly. Husy srážely se do houfů a náhle, jako by se smluvily, rozevřely s pronikavým pokřikem křídla a uháněly ulicí, kolébajíce se v bocích jako selky. Vítr nadouval prádlo, jež bylo rozvěšeno na prostranství ohraničeném plotem; cuchal spodničky a živůtky a vlézal do mužských spodků, které nafoukl jako měchuřinu. Na elektrickém vedení třepetaly se pestré kusy ocasů, které tam zanechali papíroví draci. Strážníkovi podařilo se před zimou pokrýti střechu. Nato pohádal se s otcem, který odcházel do vesnice s myšlenkou, že dnes nedožije se člověk u svých dětí poděkování. Švagrovi na dotaz „tak co bude s těmi penězi“ odpověděl „jo, holenku, až se uvidí, co a jak“. A tu švagr pohlédl na něho zasmušile svýma slzícíma očima, sáhl zkornatělou rukou, jež byla kropenatá vápnem, na záhyb čepice, vytáhl odtud nedopalek, který zádumčivě zažehl, mávl rukou a šel po svých.

2

„To máte tak,“ vykládal strážník úředníkovi, který se přišel podívat na stavbu, „chtěl jsem, aby to bylo všecko do podzimu hotovo, ale přepočítal jsem se. Lidi se mi rozutekli, tátovi vlezlo něco do hlavy a on odešel. Postavil si hlavu. Jářku: Ty si stavíš hlavu? Tak já taky. Hněváš se? Hněvej se. On mi nemůže zapomenout, že jsem si vzal tuhle svoji ženu proti jeho vůli. Povídal: Vezmeš si Mařenu. Já: Žádnou Mařenu si nevezmu. Já mám svou. Prý: Jenom jedním okem se na Mařenu podívej, jaká má prsa a boky; ta by pasovala k tobě. A co ta tvoje? Vždyť je to jako vosa. Vem rozum do hrsti a uvažuj. Já: Vy si ji brát nebudete; a já od toho, co jsem si předsevzal, nikdy neustoupím. Takový jsem já.“

Strážník vytáhl míru a počal měřiti rozměry oken. Po chvíli ustal, vzpřímil se a pošinul čepici do týla. Pak pokračoval:

„A kdyby moje máma, znáte ji, měla o mně něco špatného říci, tak jí sluchu nedávejte. Ona je taková mlsná bába, že byste ani nevěřil. Nejraději by všecko snědla. Všecko se musí před ní zavírat. Co vám nebudu vypravovat. Já, pane, dělám také hadrové hračky pro děti. Jednou jsem šil takového slona z veluru. Kly, potažené bílým etamínem, byly hotové a ležely na stole. Bába obchází kolem a kouká. Myslím si: Co ty, bábo, máš tu k pohledávání? Obrátím se a ona honem popadla jeden kel a už jej strká do huby. Vidí, že se na ni dívám, klade rychle kel na stůl a brumlá: ,A já, hloupá, já myslela, že je to vanilkový rohlíček!‘ — Chacha! Já ti dám vanilkové rohlíčky! — Ty bábo jedna nenažraná…“

Shýbl se, vzal džber s barvou a vynesl ho na chodbu.

„A co se týče švagra… Podívejte se, jak je hubený. Toho sžírá lakomství. Má velké oči. Co vidí, musí mít. Ten na člověka chodí a jenom: Dej mi to, půjč mi to. Nic nedám, nic nepůjčím. Mně také nikdo nic nedá. Byl jsem hloupý, ale už nejsem.“

Úředník poslouchal tuto řeč a škrabal při tom nehtem maltu na zdi. Myslil si, to jsou všechno pěkné věci, ale jak já k tomu přijdu? Nahlas pravil: „Ano, jsou lidé…“

„Šetři, řekl jsem švagrovi, jako já šetřím, a budeš mít. Já také na nikoho nelezu. Tak se urazil a odešel. Jdi si. Proto jsem nemohl být se stavbou hotov. Vidíte, jaké mám trápení…“

3

Tak tedy nezbylo nic jiného než stráviti zimu ve starém domě. A zima táhla a starý dům ponořil se do hlubšího šera. Ulicemi honily se vodorovně sněhové vločky; a vichřice hrála tence na okapové roury a skuhrala v komínech. Sníh měnil se na ulicích v černou kaši, která se lísala k nohavicím chodců. Hvězdice na stropě zvlhla jako stará rána. Dveře se samovolně otvíraly; a okna neklidně drnčela.

Avšak úředník již neviděl truchlivého šera, nepozoroval hvězdice na stropě. Žil již ve své budoucí zahradě; viděl se, kterak sklání se nad záhony. Když pohlížel na hvězdu na stropě, tehdy měnila se mu v překrásný květ podivuhodné barvy. „Tento květ,“ šeptaly sladce jeho rty, „vypěstil jsem ve své zahradě. Nazývá se Dahlia Maxima Syrový. Je z rodu exotických jiřin. Zdaleka putují davy botaniků, aby spatřily tento div. Musejí si pospíšit. Neboť Dahlia Maxima Syrový kvete jednou za lidský život.“

I žlutá budova na Ovocném trhu je ponořena do medového světla. Exekuční úřad, který odděluje skleněnými přepážkami úředníky od hlučícího davu advokátních koncipientů, solicitátorů, kancelářských úřednic a různých existencí s promáčknutými tvrďáky, kteří slídí po kořisti, mění se ve skleník, kde ve vlahém, pařlivém vzduchu bují rostliny nevídané krásy. Není mříží na oknech; není aktů, které dlužno červenou tužkou označovati čísly referentů. Jaké přílohy? Jaká priora? Zde je zelený pažit. A žluté, zašlé ornamenty na zdích pučí novými, hebkými lístky, které zkroucenými tykadly se zachycují na tyčích a tvoří půvabné loubí. Pan Syrový úřaduje v besídce a květy střásají růžové lístky na jeho hlavu.

4

„A proč se nestěhují?“ žehrala tchyně, „pořád, že se budou stěhovat, a zatím mi tu sedí. Nestojím o ně. Jděte si k svému policajtovi, když je vám milejší.“

„Oni se nebudou stěhovat,“ mínil tchán, „kdopak by se dnes stěhoval. Však oni dobře vědí, že tak, jako u nás, se nikde mít nebudou.“

Pravil a šel vyklepat svoji dýmku do bedny s uhlím.

„Já je tu nechci mít,“ pokračovala tchyně, „dobře bych ty pokoje pronajala. Dnes byli tu nějací páni se ptát po bytě…“

„Bude lépe, když tu zůstanou. Nechci tu mít nějaké cizí lidi. Bude nepořádek. Jako dole u Bednářů. Jejich pán se oběsil zrovna na Štědrý večer. Koupil si čtvrt kila salámu, snědl a oběsil se… Tak to bývá. Teď mají Bednářovi s tím svízele. Musejí běhat na policii a po úřadech. Jak k tomu přijdou? Tak to máš s cizími lidmi. Cizí člověk nemá uznání.“

„Však se každý nevěsí,“ odporovala tchyně, „jsou i pořádní páni. Ten učitel, co bydlil u Bednářů, ještě dnes vzpomíná a tuhle psal takové krásné psaní. Někdo se vyvede, někdo ne.“

„Pořád něco mluvíš a konce to nemá. Ženská! Odejdou a kdo mně bude předčítat noviny? Vždyť já jsem už takřka slepý. Taková červená a zelená kola dělají se mi před očima. To se ví, na mne nebere nikdo ohledy.“

„Nemusíš číst noviny. Stejně z nich nic nevyzkoumáš. Kdybys raději si hleděl svého…“

„Ááá, zase začínáš? Ó, ty babo! Ty také rozumíš novinám… Zase mne vyháníš z domu? Tak, tak… Dáváš pěkný příklad mladým. Já se nedivím, že od nás utíkají. Tady není žití, tady není bytí…“

Toho dne nepřišel tchán k obědu.




Karel Poláček

— český spisovateľ a novinár. Pre svoj židovský pôvod bol zavretý v Terezíne a neskôr v Osvienčime, kde zomrel. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Prihlásenie do Post.sk Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.