ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

V tu dobu, kdy přišli domů, seděl tchán v kuchyni na služčině posteli; na nohou měl plstěné bačkory se šachovnicovým vzorkem. Dýmal z pěnovky a přemýšlel. Do kuchyně padal soumrak. Tma shromažďovala se v koutech. Nad Prahou se rozezvučely zvony a tchán, otvíraje okrouhle ústa jako štědrovečerní ryba, vypouštěl modravé kotoučky.

Stmívání má tu moc, že vzbuzuje myšlení o minulých časech. Tchán přemýšlel o tom, jak bylo, když byl vážným v cukrovaru. Je mrazivé ráno a hvězdy se jiskří ve sněhu. Pěst zabuší na okno a ozývá se hlas: „Vstávají, pane vážný!“ Bylo vstáti z postele, ať se chce nebo ne. Jaké to byly za jeho mladosti mrazy! Jaká hrůza… Nyní tu sedí, sklíčen reumatismem. „Ochocho! dlouho-li to bude s člověkem trvat.“ Stařec kývá truchlivě hlavou. „A jestlipak,“ uvažuje, „postaví mně ti mladí důstojný pomník? Chtěl bych jej mít ozdobený fotografií na porcelánu…“

Když spatřil svého zetě, chtělo se mu postěžovati, že měl dnes v noci opět tíseň na prsou.

„Jsou takové kapky,“ počal, „které jsou dobré proti tlučení srdce. Ale když já nevím, jak se nazývají. Jindřichu, buďte tak dobrý a poptejte se na to v kanceláři…“

Hodlal se dáti do hovoru o tom, že má takovou divnou chuť v ústech. Ale zeť jej neposlouchal a odebral se do svého pokoje.

2

Zatím v pokoji klímá tchyně nad novinami. Sedí v lenošce, obložena polštáři; a má na krátkém nose, jenž podobá se suku, skřipec se stuhou. Zvuk kroků ji probudil. „Bože, to jsem se lekla,“ praví, vidouc mladé, „právě se mně zdálo, že vyběhlo mléko…“ Vzdychajíc, těžce vstává; její tělo je beztvárná báň, spočívající na nohách, jež připomínají hliněné džbány.

Úředník leží na pohovce a přemítá o svém životě. „Můj osud je zavrženíhodný,“ vrčí, „a není naděje, že by se změnil.“ Jakési chuchvalce papíru válejí se v koutech. A pod nohama chrupají skořápky. Židle jsou ověšeny spodničkami a zástěrami. Čiší tu věčný průvan.

„Ó!, kdybych vás na kolenou prosil, nebudete zavírati dveří…“

Manželka vstoupila do pokoje a počala podle svého zvyku přenášeti věci sem a tam.

„Co tu děláš?“ tázal se úředník nevraživě.

„Uklízím,“ odpověděla manželka.

„Pořád uklízí. Celý věk tráví tím, že uklízí. Nikde nenalézám klidu. Bolí mě hlava, ale ona toho nedbá…“

Úředník, sleduje nenávistným zrakem mokrý hadr, usoudil, že manželka je jeho nepřítel. „Všichni mě utiskují,“ uvažoval chmurně, „ona nejvíce. Z jaké látky dala mně šíti oblek!“

Skutečně, manželka koupila mu látku na šaty tak podivného zbarvení, že úředník neušel pozornosti. Když přišel v novém obleku do kanceláře, tu vstal jeden kolega ze svého místa, přimhouřil oči a uvažoval:

„Nevím, kam bych vás měl zařaditi,“ pravil zamyšleně.

„Jak jste přišel k takové látce?“ tázal se úřední sluha. „Kupodivu. Řekl bych, že má barvu jako ptačí zob.“

Kolem úředníka seskupil se kancelářský personál celého oddělení. Počali úředníkem točiti sem a tam.

„Už to mám,“ pravil jeden starší úředník, „připomínáte mně pstruha. Jeho hřbet je také tak tečkovaný. Je to divný vzorek. Bude vás všude vidět.“

Tehdy se úředník polekal. Neboť nejvíce se obával toho, že se stane předmětem pozornosti. Zdálo se mu, že je mnoho světla, a krčil se za psací stůl.

Tenkrát přišel domů rozhořčen a prohlásil, že nebude obědvat.

„Nejez,“ odpověděla manželka suše, neboť pochopila, oč jde, „ale ta látka je laciná a trvanlivá. My se nikomu líbit nemusíme. Ať si nás nikdo nevšímá.“

Úředník se pokořil a mlčky snědl polévku.

3

V pokoji rozsvítili a chystali se k večeři. Tato místnost byla veliká jako hraběcí jízdárna. Stavitel, jenž před lety stavěl tento dům, byl člověk, jenž nerad uvažoval. Udělal čtverec a byl pokoj. Když rýsoval sousední místnosti, tu shledal, že se nedostávalo, a tak udělal výklenek. Podobal se neobratné švadleně, jež je bezradná nad množstvím látky. Na rukávy přebývá a udělá záložky; a tu je zase málo. Tento pokoj vyrostl na úkor ostatních místností; zato ostatním jizbám bylo se krčiti.

Uprostřed stropu byla hvězdicovitá skvrna, kterou způsobil nečas a porouchaná střecha. Jednoho bouřlivého večera prosákla voda dovnitř. Na tuto hvězdu upíral tchán zrak, když za večera pokuřoval dýmku. K této hvězdě vzhlížela tchyně, když přemýšlela, co má zítra vařit.

Tchán zasmušile dýmal, až mu na hubených spáncích vyvstávaly bubliny jako koním, kteří pohazují pytlíkem ovsa. Chystal se právě promluviti, když tu z předsíně zazněl zvonek. Sousedka přišla si vypůjčit klíč od půdy. Ale ukázalo se, že je to pouze záminka. Žena přišla oznámiti, že v domě byl hned po ránu inspektor tajné policie a vybral tu hnízdo zlodějů, kteří cestovali po venkově a vykrádali krámy.

„Pomyslete si!“ žasla tchyně, „a my o ničem nevěděli!“

Úředník pocítil, že se mu zastavilo srdce.

„Zloději!“ pomyslil si s úžasem, „ale vždyť je to hrozné. Upadl jsem do rukou lupičů!“ zaúpěl, „mnoho-li chybělo, abych byl utracen?“

Rozpředla se čilá debata o špatných lidech. Tchán přispěl teorií, že nejbezpečněji se žije v domě, kde přebývají zloději. „My,“ pravil, „můžeme klidně spát, protože nás zloději hlídají.“

„To je pravda,“ přisvědčila sousedka, „ale to pomyšlení!“

Tchán pravil, že již dávno tušil něco nekalého.

Pravil: „Pozoroval jsem, že ti mladíci, co bydlili v pokojíku vedle nás, nosí si k večeři balíčky ementálského sýra, sardinek a uherského salámu. A to vždycky znamená, že dům navštíví tajná policie. Je to už třetí případ… Zloději vždycky, když se jim povede, pojídají lahůdkářské zboží.“ Sousedka odešla spokojena, že se jí podařilo přinésti tuto zajímavou novinu.

Tchán se zadumal a chtěl pronésti několik myšlenek o malé bezpečnosti a o zlořádech, které panují v domě. Chystal se rozpřádati teorie o tom, že by se měly pečlivě zamykati dveře a každému cizímu, jenž jde po schodech, věnovati patřičná pozornost. Ale zeti znelíbila se jeho tvář, jež byla složena z varhánků jako tahací harmonika. Pohrdl jeho navoskovanými kníry, jež trčely štětinovitě nad zkornatělými ústy. A zejména pobuřovala jej kulatá hlava s úzkým čelem, pod nímž sídlila pánovitost, neústupnost a hněvivost. Aby se vyhnul rozhovoru, dojedl kvapně večeři a odebral se do svého pokoje. Za ním následovala jeho manželka.

4

A tu pravil: „Ať je to jakkoliv — již nehodlám tráviti svůj věk pod hvězdou na stropě. Nechci naslouchati nářkům tchyně o drahotě potravin. Nechci býti obětí výkladů svého tchána. I mně zachtělo se žíti. Což mám stále patřiti na spodničky rozvěšené po židlích, na hrnce s naloženým ovocem, které vroubí almary jako cimbuří? Což mne má stále pronásledovati hrnek sádla, jehož místo je na pianě, zrovna vedle majolikové vázy, v níž má tchán uložen dýmkový tabák? A mám patřiti na to, že dveře se samovolně otevírají, jako by tudy procházely duše dávno zemřelých tchánů, kteří nenalézají na věčnosti klidu, protože nedopověděli zaživa svoje názory o zlodějích?“

„Věru — ti zloději,“ odpověděla manželka, která si umínila kouti železo, dokud je žhavé. „Pak se řekne město! Jak je tu postaráno o bezpečnost? Jak může pořádná rodina přebývati v domě, kde je loupežnická skrýš? Přeji si míti svoji vlastní domácnost. Chci, aby moje kuchyně leskla se bělostnou čistotou. Má mysl se kormoutí, když vidím, že se tu s nádobím nešetrně zachází. Ale co činiti? Ty jsi odmítl se stěhovati, protože se hrozíš svárlivého sousedstva.“

„Myslím, že jsi mi špatně rozuměla,“ odpověděl úředník, „já pouze vyslovil nelibost nad tím, že se lidé opíjí. Tvrdím, že mezi prostými lidmi bují opilství a rvačky, ale jinak je lid ducha mírného a upřímného. Toužím po vysvobození z této peleše lotrovské. Chci odstěhovati se do oněch končin a doufám, že bez odporu se podrobíš mému přání.“

„Vždycky činím to, co ty si přeješ,“ pravila manželka, „rozhodl ses, abychom se odstěhovali, a tak bude. Jen abys mně potom nedával vinu. Pozvala jsem našeho budoucího domácího, aby nás navštívil, protože musíme uzavříti nájemní smlouvu.“

„Nechť přijde; uvítám jej, jak se patří.“