ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Byla temná noc, tichá a dusná, jaké bývají ke konci července. Srpek měsíce byl pohlcen rozervanými mraky, které visely nad obzorem. Všecko spalo, jen kočky bloudily neklidně po střechách, vyrážejíce pronikavý vřesk. Psi odpovídali jim táhlým, unylým vytím. Z hospody „Na růžku“ ozývalo se řinčení orchestrionu a zpité hlasy; neboť předcházel den výplaty. Tu a tam vlekl se podél řady domů s pokleslýma nohama pozdní chodec. Rozkládal rukama a mručel k sobě zmatená slova.

Jen na zahradě strážníkova domku pracoval člověk. Kopal, oháněl se lopatou a pak usilovně udupával půdu. Ukončil své dílo, sestoupil do sklepa a tam uzavřel náčiní. Potom nasadil si čapku, oblékl blůzu a řekl: „Tak!“ Seběhl se schodů a odešel.

Ráno vešla paní Syrová do zahrady, aby opatřila svoji kuchyni čerstvou zeleninou. Ale bylo jí s úžasem seznati, že její záhony jsou úplně zpustošeny. Vytrhaná zelenina válela se po cestičkách. Macešky, karafiáty a rezeda mřely, zadupány do země. Jenom rybízové a angreštové keře byly neporušeny. Výkřikem úžasu přivolala paní Syrová svého muže. Stáli bezradně nad tou spouští.

„Tak, tady to máme,“ pravila paní Syrová sklesle.

„Kdo by to mohl spáchat?“ uvažoval úředník stísněně.

„Kdo…!“ řekla manželka přidušeným hlasem, „kdo jiný, než ten…“

„Pst!“ zasyčel úředník, „neopovažuj se! Nikoho jsi neviděla. Nemluv, nebo bude neštěstí!“

„Já vím, co povídám,“ hájila se manželka, „jiný to nemohl udělati…“

„Na kolenou tě prosím, mlč! Nemáme k tomu práva, abychom mohli někoho obviňovati… Lépe je snášeti příkoří, než přivolávati nové hoře…“

„Jaká to zlomyslnost!“ zakvílel a odešel do domu.

2

Dověděv se o té příhodě, přisupěl strážník na zahradu. Na místě činu nalezl shromážděné nájemníky, kteří pronášeli svá mínění o nezbednosti.

Zamračen obešel strážník zpustošený záhon.

Pravil: „A hele, jestli jsem si to nemyslil, ať jsem Franta.“

„My jsme si to nemyslili,“ řekla paní Syrová.

„A vy jste právě mohli mít na to pomyšlení,“ mínil strážník posměšně.

„Co tím míníte?“ pátrala paní Syrová.

„Co tím míním — to tím míním,“ odpověděl strážník, mrkaje významně na shromážděné nájemníky.

„Pak se někomu má dát zahrada,“ dodal, „to má člověk za všecko.“

„Na koho to házíte?“ pozvedla hlas paní Syrová.

„Já nic neházím. Já vím všecko.“

„Co víte?“ naléhala paní Syrová.

„Je dobře, paničko.“

„Jen řekněte přímo, že jsme si sami udělali škodu.“

„Je dobře, paničko.“

„Vyprošuji si vaše narážky.“

„Je dobře, paničko.“

„To je neslýchané!“ vzplanula paní Syrová.

„Mám už toho všeho plné zuby,“ pravil strážník. „Já nyní učiním opatření. Nedám si ničit svůj majetek. Zahrada se uzavře a přístup nebude nikomu dovolen. Takové je mé rozhodnutí.“

„To bych se na to podívala!“ zvolala paní Syrová, „podle smlouvy náleží nám užívání zahrady.“

„Na tu vaši smlouvu…“ a strážník učinil neslušný posuněk. „Zahrada je moje, rozumíte? Já jsem pán. Já nade vším vládnu. Nade mnou není nikdo povýšený. Jak rozhodnu, tak se stane. Zahrada se uzavře a dost!“

„A jak bychom my k tomu přišli?“ ozvali se ostýchavě ostatní nájemníci.

„Jo, holenkové…“ pravil strážník. „Všichni za jednoho, jeden za všecky. Tak to ve světě chodí. Když se nájemníci mezi sebou nesrovnávají, pak musí zakročit domácí.“

„A kdo se nesrovnává?“ rozhorlila se paní Syrová.

„Je dobře, paničko.“

3

Strážník pracoval celé odpoledne. K večeru byl vchod do zahrady uzavřen vrátky ze železných mříží. Před vrátky zarazil dřevěný kůl, jenž nesl tabulku s daleko viditelným nápisem:

A pod tím:

Ukončiv tuto práci, odstoupil strážník na několik kroků a znovu přeslabikoval si nápis. Oči mu plály oním ohněm, jejž vzněcuje pocit soukromého vlastnictví. Děl k sobě: „Dobře jsem to sestavil. Nade mne není. Já vím, co a jak. Teď budu s nimi točit, aby viděli, že dobrotivost má své meze.“

Uviděl několik vrabců, kteří slídili na záhonech po potravě. Zazlořečil, shýbl se a mrštil po ptácích polínkem. Pojal jej hněv, že ptáci překračují bez svolení hranice jeho pozemků; a že na ptactvo se jeho vláda nevztahuje.

„Jaká to drzost!“ huhlal zlostně.

I umínil si, že opatří se flobertkou a bude vrabce hubit.

„Kdo svévolně sáhne na můj majetek, propadne hrdlem,“ pravil.

4

Trafikantová vstoupila na dvorek, aby rozštípala dříví.

Strážník ukázal na tabulku s výstražným nápisem a otázal se: „Jak se vám to líbí, paní?“

„Líbí,“ zašeptala nájemnice.

Strážník pohleděl jí zpytavě do očí.

„Říkáte to, jako by se vám chtělo a nechtělo. Měla byste se mít na pozoru.“

„Ale líbí se mi to, můj bože!“ zvolala trafikantová úzkostlivě.

„Proto!“ mínil strážník s uspokojením. „Komu by se nelíbilo mé ustanovení, ten bude mít se mnou co dělat.“

A po chvilce: „Paní, již dávno chtěl jsem s vámi hovořiti… Mám k vám největší důvěru, ačkoli platíte nejmenší činži. Já nemohu mít oči všude, toť se rozumí. Proto žádám od vás, abyste mi hlásila každý nešvar, který by se v domě přihodil. Zejména, kdyby se měl někdo o mně nepatřičně vyjádřit. Jste s tím svolná?“

„Prosím,“ odpověděla nájemnice.

„Dobře. Bude to pro vás s prospěchem. Já se také ukážu. Jak je kdo ke mně, tak já jsem k němu. Hm… Neřekla někdy ta… Syrová o mně špatná slova?“

„To bych neslyšela,“ odpověděla trafikantová.

„Nepovídala, že jsem, příkladně, hrubec, sprosťák nebo tak?“

„To bych nevěděla.“

„Nebo, že jsem tlučhuba, vyděrač, zlosyn?“

„Ani bych nemohla říci.“

„Hm… Nezdá se, že byste byla upřímná. To já naopak vám mohu povědět, že ona o vás neřekne dobré slovo. Už jak jste se sem stěhovali, vyjádřila se, že jste asi nějaká chudá verbež. Ohrnovala nos nad vaším nábytkem. ,Je,‘ povídá, ,z měkkého dřeva. Obávám se, aby nepřinesli do domu štěnice.‘“

„Ježíš!“ zakvílela nájemnice, „jak může něco takového mluvit. U mne je tak čisto, že sám president by mohl u nás přenocovat. Taková drbna, no ne!“

„No ne, no ne… A ona se tak k člověku staví…“

„To jsou ti praví,“ poučil ji strážník.

Když odešla, tu dusil se strážník tichým smíchem.

„Jest takový zákon,“ řekl si v duchu, „že nájemníci, kteří se trvale s ostatními spolunájemníky nesnášejí, mohou dostati pravoplatnou výpověď.“