ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Ten den neměl strážník službu. Ukončil nejhrubší práce v zahradě a nyní se procházel, oděn jsa pouze v hrubé, cviliškové kalhoty a bez kabátu, po cestičkách, jež pečlivě vysypal modravou struskou.

Znojné léto zrálo v posledních dnech měsíce června. Domácí pán prohlížel své hospodářství a k své libosti viděl, že zahrada prospívá k jeho užitku. Zde bachratěla brukev, rozkládajíc své široké listy; pór pokrýval záhony svými dužnatými stvoly; objemné hlávky zelí se tísnily, odpočívajíce v lůžku lupenů, jež hrají nafialovělou barvou. Růžové a modré fialy vydávaly mdlou vůni, jež připomíná zápach francouzského pudru. Strážník obcházel záhony, tu a tam se shýbl, aby vyrval plevel, jenž ubírá výživu ušlechtilým rostlinám. Pak usedl na lavičce a pohlížel zasněným zrakem na červenou střechu svého domku, kde holubi nadýmali svá hrdla a sladce vrkali. Strážníkovo srdce zalilo se něhou a on takto k sobě promluvil: „Tento dům s tou krásnou červenou střechou je můj a moji jsou i holubi. Už zvykli si na půdě po čtrnáctidenním vězení; již mi neuletí, neboť dobře vědí, že jsou mým vlastnictvím.“ A záviděl holubům, že mohou kroužiti vzduchem a spatřiti jeho majetek z výšky. „Znám svůj dům ze všech stran,“ dumal, „ale jak se jeví svrchu? Zajisté i tak je krásný, krásnější než ostatní.“

Zdvihl se a odebral se na dvorek, kde stály v řadě králičí kotce a posady pro drůbež. Králíci, spatřivše strážníka, usedali na bobek a kladli přední běhy na drátěnou mříž, loudíce o potravu. Domácí pán podával jim košťály a veselil se vida, kterak zápasí o sousto a hltavě pojídají, žertovně pohybujíce chřípím.

„Žerte, krmte se, havěti,“ mručel, „tučněte rychle, abyste mne brzy potěšili na pekáči. Ani nevíte, jak jste chutní se smetanovou omáčkou.“

Obrátil se k posadám drůbeže a pravil: „A vás, slepičky, vypustím. Hledejte si červíčky, ale do zahrady nelezte, neboť působily byste škodu. Hrabati na záhonech nájemníků jest dovoleno; nájemníci nesmějí činiti vám příkoří. Avšak na pozemek sousedův nelezte, leda byste si počínaly opatrně. Neboť soused je surovec a mohl by vám ublížiti. A klaďte pilně vajíčka. V létě je vejce za osmdesát haléřů, ale v zimě se platí po koruně. Koruna a koruna jsou dvě koruny. Koruna druží se ke koruně. A brzy je hromádka korun. Takový je počet…“

„Ticho, Amino, lehneš?“ pravil k psovi, jenž zmítal se na řetěze, žebroně o trochu pozornosti. „No, ano, áno, já vím… hodný pejsek, hodný… Dobře hlídej, aby zlí lidé neztenčili majetek pánův…“ Pohladil psa, jenž ve ztřeštěné radosti převalil se na záda a zatřepal všemi čtyřmi ve výši.

„A já teď půjdu do sklepa pro nástroje,“ promluvil strážník, „musím dát schody do pořádku, víš, Amino?“

Amina se protáhla a zakňučela, neboť srdce jí překypovalo bouřlivými city.

2

Sotva odešel, byl tu pes ze sousedstva, jenž okázalým způsobem ucházel se o strážníkovu fenku. Byl to nerudný pes, hrubé, žlutavé srsti, s bělmem na levém oku; ale přes tento nedostatek půvabu vítala jej Amina zdvořile, neboť pomáhal jí zkracovat nudné chvíle na řetězu. Žlutý pes se potěšil, spatřiv svoji družku o samotě, a doufal, že přiblížila se chvíle, kdy dojde vyslyšení. Počal Aminu obskakovati, tahal ji za uši, vyrážeje krátký, dychtivý štěkot. Počal provozovati onen obřad, jenž je součástí psího dvoření.

Avšak strážník vrátil se nenadále ze sklepa na dvůr, a spatřiv cizího psa, zadupal hněvivě nohama.

„Jedeš odtud, krejčích spratku!“ rozlítil se strážník, koule očima.

„To by mi tak ještě scházelo, aby se mi tu potulovali cizí psi!“

Žlutý pes se polekal, a přeskočiv zídku, uháněl domů, provázen jsa pokřikem strážníkovým a zuřivým štěkotem domácí fenky, jež, pochopivši, že pán tomuto poměru nepřeje, změnila svoji přízeň v nenávist.

„Říkala jsem ti,“ volala Amina, „že pán si nepřeje, abych s tebou kamarádila. Nelez za mnou, ohavný pse, my tě tu nechceme…“

Krejčích pes, cítě se za plotem v bezpečí, spustil, drže čumák na stranu, zběsilé vytí, jímž vyjadřoval zklamání ze zhrzené lásky.

„Pěkné věci…“ bručel strážník, „aby tak fenka dostala štěňata… Co se štěňaty? Nikdo je ode mne nevezme. Nemá to žádné ceny. Krejčímu řeknu, ať si psa uváže, nebo bude mít se mnou co dělat.“

Zaskřípal zuby a zahrozil pěstí přes plot.

3

Odpoledne dostal pan Syrový návštěvu. Přišla jeho sestřenice, rozložitá a ruměná paní, která přivedla svoje dvě děti. Těžce dýchajíc, stěžovala si, že schody jsou příliš příkré a že stoupání do vrchu způsobilo jí tlučení srdce.

Paní Syrová podělila děti cukrovím a vyzvala je, ať si jdou hrát na terasu. Šestiletý kučeravý chlapec a ryšavé, růžové děvčátko vyšli, držíce se za ruce, ze dveří.

Rozložitá paní popila kávy a počala rozmluvu. Její řeč byla tak jednotvárná, že působila ospalost. Úředník cítil, že se mu zavírají oči; omluvil se a odešel do ložnice.

„Máte to tu pěkné,“ pravila ruměná paní vzdychajíc, „všude samá zeleň a zdravý vzduch. Jenom je to trochu daleko. A jak se snášíte s domácím?“

„Velmi dobře,“ odpověděla paní Syrová, „je ochotný a každému přání vyhoví. Jsme s ním spokojeni.“

„To buď ráda,“ mínila sestřenice, „to je za našich časů vzácnost.“

Zamyslila se a dodala: „A máš dobrou kávu. Kolik platíš?“

„Osminku sedm korun,“ řekla paní Syrová.

„Jako v městě,“ vzdychla ruměná paní, „všude je to stejné… Tak domácího máš slušného? To je dobře, to je dobře… My nemáme to štěstí. Ten náš tlačil na nás, abychom se stěhovali. ,Zadarmo,‘ povídá, ,bydlíte. A to já nemohu si dovolit.‘ Náš byt přeplácel nějaký obchodník. Domácí hnal to k nájemnímu soudu. Ale tam rozhodli, že se stěhovat nemusíme. Kam bychom se také stěhovali? Nemáme peněz, a tak musíme sedět, kde jsme. Ale nyní máme každý den kliky u dveří zamazány lejnem. Já vím, kdo to dělá. To je domovníkova práce; dělá to na návod domácího. Ale chytit jej při tom nemůžeme. Tak my zkoušíme a nikde žádného dovolání…“

„To máš zlé,“ pravila soucitně paní Syrová.

4

Děti přilákala hromada písku před domem. Počaly vybírati modré a narůžovělé oblázky, pobroukávajíce si zádumčivě.

„A to je pěkný domeček, no?“ libovalo si ryšavé děvčátko.

„A není to pěkný domeček,“ odporoval chlapec tvrdošíjně.

„Je to domeček krás-ný,“ protahovala zpěvavě holčička.

„Náš je krásnější,“ tvrdil chlapec. „V našem domě jsou na schodech zrcadla.“

„No-o,“ přisvědčovalo děvčátko.

„U nás máme přes schody červený koberec.“

„No-o.“

„A na stěnách jsou malované růže.“

„No-o.“

„A domovník má kavku, která mu sedává na ramenou — huš! kavko!“

„No-o.“

Zezadu se přiblížil opatrně strážník a poslouchal, co si děti povídají.

„A tenhle dům nemá zrcadla ani malované růže,“ pokračoval chlapec, vraště opovržlivě čelo. „Je ošklivý, ošklivý, ze všech nejošklivější.“

Strážník vzkypěl zlostí. „Pomlouvají můj dům,“ zaskřípěl, „jaká to opovážlivost!“

„Co tu děláte?“ vyjel si hrubě.

Děti se zarazily.

„Čí jste?“ dotíral strážník.

Děti mlčely.

„Neumíte mluvit? Jak dlouho mám čekat na odpověď?“

Vida, že děti nabírají k pláči, rozhodl se strážník pro mírnější tón. „Jinak bych se od nich nic nedověděl,“ pomyslil si.

„Kdopak vám povídal, že můj dům je ošklivý?“ promluvil strážník lahodným hlasem, „to vám povídala paní Syrová, co?“

„Tak mluvte, dětičky, mluvte, ukážu vám králíky,“ hartusil strážník, „nebo to povídal pan Syrový?“

Ale nedočkal se odpovědi. Zrudl, zadupal nohama a zasipěl: „Pryč odtud, haranti, nebo vás přetáhnu klackem!“

V tom okamžiku se objevila na terase paní Syrová se svou sestřenicí. Strážník se zarazil, pošinul čapkou a pravil: „Koukám, jak si děti tady krásně hrají… Písek — to je pro ně radost. Já to znám. Hrejte si, dětičky, a nedívejte se tak na mě. Já vám neublížím — kdepak! Já to s dětmi umím.“

„Máte tu lahodný vzduch,“ zašveholila ruměná paní. „A jak krásná vyhlídka,“ dodala, pohlížejíc na město, jež prostíralo se u jejích nohou, město zakouřené, modravé a nesmírné, se svými kopulemi a věžemi.

„Copak o to,“ pochvaloval si strážník, „tady je vzduch jako v horách… Ó, já jsem si vyhlédl dobré místo pro svůj příbytek.“

Paní Syrová zavolala děti ke svačině.

Strážník pohlédl zachmuřeně na místo, kde před chvílí stály děti, a zavrčel: „Zdravý vzduch, povídá… Já ti dám zdravý vzduch! Zdravý vzduch a krásná vyhlídka je jenom pro ty, kteří platí činži… A ne pro nějaké cizí báby… A návštěvy v domě netrpím. Jaký by to byl pořádek? Bez mého vědomí budou se tu procházet cizí lidé? Ještě mi škodu způsobí…“

Odešel na zahradu, kde postál před jabloňovým zákrskem. Jediný růžový květ odkvetl a zanechal po sobě zelený plod, jenž se naléval v slunečních paprscích.

„Tady mi roste jablko,“ pravil k sobě strážník, „je to první jablko z mé zahrady… Musím je bedlivě opatrovat. Běda tomu, kdo by mi na ně sáhnul. Rrruku přerazím…! Zahrada se uzavře a nikomu se nedovolí přístup, zvláště dětem. Neboť děti jsou horší než dobytek!“