ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Již několik dní bylo nesnesitelné vedro. Vzduch stál nepohnut jako sloup a tráva, květiny i stromy pokrývaly se rezivým prachem. Ulice byly rozpáleny jak chlebová pec; a lidé plížili se podél zdí. Ze stromů javorových, které vroubily klikaté pěšiny, snášely se okřídlené plody vířivým pohybem. A na mezích postávaly husy, majíce jednu nohu skrytu pod křídlem a hlavu melancholicky nakloněnou na stranu. Strážníkovy slepice vzdaly se neklidného pobíhání a usadily se u příkopu, kdež vyhrabaly si důlek; tam setrvávaly v strnulém klidu, majíce oči potaženy modravou mázdrou. Amina ležela před boudou, čumák na natažených prackách, a snila, nedbajíc much, které jí kroužily kolem zahnojených očí.

Odpoledne vyvstal na nebi, jež bylo modré jako kalená ocel, boubelatý mráček, jehož okraje byly žluté. Cosi se pohnulo. Stromy zaševelily a na silnici zdvihl se kotouč prachu, jenž zavířil v kole, unášeje s sebou kusy papíru a stébel slámy. Z polí zaválo chladem. Nebe pokrývalo se zlověstnou šedí a z dáli zahučela bouře. Ženy počaly za hlučného pokřiku zavírati okna a uklízeti rozvěšené prádlo. „Něco přijde,“ říkali vážně starci, pohlížejíce s nepokojem k nebi.

Klikatý blesk rozpůlil oblohu, provázen jsa suchým třeskotem, jako když roztrhne se kus plátna. Zaburácela bouře a na zemi snesly se přívaly vod.

2

Když bouře odešla, mručíc na ústupu temně a nevrle a proměnivši svoji sílu v drobný déšť, tehdy kuchyně u Syrových naplnila se čpavým dýmem, který, nenalézaje cesty vlhkým vzduchem, dral se dvířkami kamen nazpět. Bylo nutno zavolati kamnáře.

Přišel švagr strážníkův. Prohlédl zasmušile kamna a pravil „To není jen ta bouře. Ono to chce nový tah.“ Rozložil své nástroje a měl se k práci. Mlčky rozebral kachlíky; melancholicky hnětl mazlavý jíl a přitesával cihly v oblaku rozvířeného mouru. K poledni byl hotov s prací; i nakladl do pece třísky a podpálil papír. Plamen zpočátku nesměle olízl dříví, jako by zkoušel jeho chuť, a pak zahučel plnou silou. Brzy nato sálala plotna žárem.

Suchý muž otřel si nos hřbetem ruky a pronesl: „Už je to v pořádku. Myslím, že kamna budou dělat dobrotu. Kdyby ale to mělo ještě dělat zle, tak mne beze všeho zavolejte, já se do toho vložím. Ale myslím, že to nebude potřeba.“

Přešlápl, poškrabal se v chocholce na temeni a dodal, zamračeně pohlížeje k zemi: „Chodím v posledních botách. A také hadry z jednoho padají. Tak je to.“

Zdvihl oči k paní Syrové, jež pohlížela na něho nechápavě.

„Povídám,“ pokračoval, „šaty jsou vetché. Sakramentské živobytí. Nemáte, milostpaní, nějaký starší obleček po pánovi?“

Nyní paní Syrová pochopila a ožila ohněm ochoty. Odešla na chodbu a tam vyňala ze šatníku oblek, jehož vzorek byl stříknutý červenými tečkami jako hřbet pstruha.

„Hodily by se vám tyto šaty?“ tázala se kamnáře.

Suchý muž vzal oblek, přistoupil k oknu a prohlížel jej ze všech stran, zkoušeje hmatem jakost látky. Tichá radost zasvítila mu v slzavých očích.

„Pánbůh naděl, milostpaní,“ zablahořečil, „pěkný obleček, fajnový štof. Budu si v tom chodit jako pán. Manželka mne pochválí.“

„Ve zdraví dotrhejte,“ pravila paní Syrová.

3

Zatímco spolu hovořili a suchý muž projevoval hlasitě libost nad darovaným oblekem, paní domácí vběhla jako lasička do prvního patra a vrazila do bytu trafikantové.

Pravila: „Musím poslouchati, co si tam dole povídají.“

Postavila se u pootevřených dveří a s napjatým výrazem naslouchala. Zdola donesl se k ní hlas kamnářův, jenž vychvaloval jakost darovaného obleku a sliboval ochotu k jakýmkoliv službám.

„Co chtěl bratr od těch…?“ tázala se dychtivě paní domácí.

„Ani bych nevěděla,“ odpovídala trafikantová, „snad spravoval u dolejších kamna.“

„A o jakém obleku to mluví?“ vyzvídala strážníková.

„Obdržel šaty po pánovi.“

„Že obdržel šaty? Pěkné věci. Nám ani nic neřekl. Pořád by jenom obejdoval. Má velké oči, bratříček. Co vidí, to musí mít… To bude muž koukat, že se bratr buntuje s nájemníky. Tohle má člověk za všecko…“

Zamávala rukama, seběhla se schodů a vyřítila se na ulici.

4

A když večer přišel strážník ze služby, tu oznámila mu manželka, že je švagr falešný. Strážník nepromluvil, oblékl si blůzu a odebral se k suchému muži.

„Co jsi dělal, Alois, u Syrových?“ vyšetřoval.

„Co bych dělal?“ odpověděl kamnář, „kamna,“ povídá, „nedělají dobrotu… Tak jsem to dal do pořádku…“

„Hm… a co jsi dostal od paní Syrové?“

„Co bych dostal?“ zapíral kamnář, „nic jsem nedostal…“

„Nezapírej!“ zahřměl strážník, „ty jsi dostal, ne že ne! Mně je všechno známo, to víš… Já jsem, pane, chytrý. Šaty jsi dostal. Ukaž!“

„Jaké šaty…?“ pokusil se kamnář zapírati.

„Neboj se, moulo,“ domlouval strážník, „já ti ty šaty nevezmu. To víš, já stojím o staré hadry…“

Suchý muž dal si říci a váhavě předložil strážníkovi darovaný oblek.

Strážník zručně roztáhl kabát, prohlédl podšívku, ohmatal kapsy a pravil lhostejným hlasem: „No… abych tak řekl, není to valné. Velkou parádu v tom dělat nebudeš… Pětku bych ti za ně dal, protože jsem v rozdávací náladě…“

„To zas ne,“ odpověděl kamnář, hladě zálibně sukno, „to jsou šatičky extrovní a já jsem rád, že je mám…“

„Jseš ty ale makovec,“ promluvil káravě strážník, „myslíš si, co nemáš, a zatím vidím, že je to jako síto. Kalhotami vítr vane. Hoch půjde do učení, a tak bych mu ty šaty dal předělat, aby to za pultem dotrhal. Povídám, pětku dám. Ber, dokud stojím ve slově…“

„A co já s pětkou?“ odporoval švagr, „na pětku se podívám a je pryč. Ale šaty užiju, neboť je to sukno trvanlivé…“

„Že bys tak o ně stál,“ domlouval lahodně strážník, „vždyť jich nebudeš ani moci nosit. Máš figuru dlouhou, ale Syrový je jako ženatý vrabec.“

Kamnář se zamyslil a porovnal kalhoty se svýma nohama. Skutečně sahaly mu nohavice doprostřed lýtek.

Nicméně přilnul k darovanému obleku a rozhodl se, že se od něho neodloučí.

„Neprodám,“ pravil pevně.

Strážník zakoulel očima. „Že neprodáš?“ zasyčel, „tak je dobře. Ale pamatuj si, že s tebou budu točit. Ó, ty budeš litovati, kostroune jeden neužilá…“

Kamnář přitiskl kalhoty na prsa a volal, chvěje se před rozzuřeným strážníkem jako morče před hadem: „Neprodám, neprodám…“

„Já bych ti mohl ten oblek zabavit,“ řval strážník, „protože bez mého vědomí jsi jej vzal od mého nájemníka… Nájemníci nesmějí bez svolení domácího rozdávati. Takové jest nařízení… Hezké je od tebe, buntovati se s nájemníky proti vlastnímu švagrovi. Dobrá, dobrá… Ale nohou již do mého baráku nesmíš. Uvidím-li tě, odvážu psa, prevíte jeden…!“

A strážník přirazil dveře.

Klusaje k svému domovu, sipěl, rudý v tváři jako měděná pánev: „Nedovolím, z-zakazuju, n-netrpím…“