ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Po několika dnech se uzdravil tak, že mohl opět do kanceláře. Byl ještě malátný jako motýl na podzim, když onoho mlhavého říjnového dne octl se na ulici.

V kanceláři vyptali se jej kolegové na průběh a podstatu jeho nemoci s oním zájmem, který jeví stav úřednický pro všecky druhy chorob.

„Ano…“ vzdychl starší oficiál, „nyní je takový čas. V roce dvacátém cítil jsem, že na mne sáhla smrt; to bylo v době, kdy nejvíce řádila španělská chřipka. I šel jsem do hospody a udělal jich deset, a tak jsem ji, potvoru, zahnal. Pravím vám, že to je ta nejlepší medicína.“

Úředník usedl k svému stolku, aby oddal se obvyklé práci.

Po chvíli ozval se opět oficiál: „Málem bych zapomněl. Včera volal vás telefon.“

Úředník pocítil, že krev mu ztuhla jako stearín.

„Už je to tu…“ pomyslil si s úděsem, „pátrají po mně. Domníval jsem se, že zapomenou, ale nezapomněli…“

„Jaký telefon?“ tázal se bojácně, „co chtějí ode mne? Já o ničem nevím…“

„Počkejte…“ odpověděl oficiál, „mám to poznamenáno… aha: Notář dr. Werich volal, abyste se během dopoledne dostavil do jeho kanceláře…“

„Jaký dr. Werich?“ vzpouzel se úředník, „já toho pána neznám. Ať mi dají pokoj. Tadyhle člověk po nemoci…“

„Dr. Werich, notář, Platnéřská 27,“ opakoval oficiál, hledě do zápisníku.

„Já nic nevím a nechci s ním nic mít,“ volal úředník vášnivě. „Já jdu také každému z cesty, a co mi do notářů?“

„Možná, že bude třeba nějakých dat nebo něco takového…“ chlácholil jej kolega.

„Jaká data…“ mručel úředník, „řekne se data, a zatím nějaký úklad za tím vězí…“

Nicméně po chvíli uvažování se zdvihl a odešel z kanceláře, aby vyhledal onoho notáře. Před domem se zastavil a přemítal: „Třeba to není tak naléhavé? Snad i později možno záležitost vyřídit? Mám v kanceláři mnoho restů, jak račte pochopit. Nelze mi jen tak se po notářích potloukat…“

2

Za těchto tichých protestů došel do druhého patra. Před notářovými dveřmi se zastavil, aby vydechl. Mocně mu v krku tlouklo srdce. Nesměle dotkl se stiskátka elektrického zvonku, jako by sahal na žhavou plotnu. V chodbě ryčně zazněl zvonek. Úředník se ulekl.

„Jaký hluk…! Celý dům vzbouřím…“

Člověk v solicitátorském žaketu otevřel a zval návštěvníka dovnitř. Úředník řekl své jméno, žaket podíval se naň zkoumavě přes brýle a velel, aby se posadil.

„Prohlížej si…“ zavrčel nevraživě úředník, „rovnou říkám, že jsem Syrový. Nemám, co bych tajil…“

Po chvíli vynořil se opět solicitátor a zval pana Syrového do pracovny šéfovy.

„Tak!“ vydechl úředník a vybídl se k ostražitosti.

Notář, maličký člověk, suchý jako vrba, s velikou hlavou, tázal se úředníka mandlovým hlasem: „Pan Syrový?“

„Prosím,“ zasipěl namáhavě úředník.

Notář zapraštěl klouby.

„Echm… račte býti příbuzný zemřelého pana Kryštofa Kunstmüllera, finančního rady na odpočinku?“

Úředník nastražil uši. Zemřelého pana Kunstmüllera? Jaká to léčka?

„Příbuzný jsem,“ pravil, „je to můj prastrýc… jenomže… není mi ničeho známo o jeho smrti… já si ničeho nevšímám…“

Utřel si čelo kapesníkem a zabrebtal: „A co se týče té události s mým domácím, račte uvážiti… já jednal z neodolatelného donucení… prosím, abyste nevěřil pomluvám…“

Notář podíval se přísně na pana Syrového.

„To nepatří k věci,“ pravil, „echm… pokračujeme. V poslední vůli jmenoval vás pan Kunstmüller univerzálním dědicem a mne pověřil vykonáváním závěti.“

Úředník se zachvěl.

„Pozůstalost obsahuje,“ pokračoval notář, dívaje se do písemností, rozložených po stole, „dům v třídě Odboje číslo popisné 23…“ (ohnul jeden prst), „dále v hotovém jmění… to máme… osm set třicet pět tisíc korun… (ohnul druhý prst).“

Najednou se zdálo úředníkovi, že se zdi rozestoupily a jimi vyletělo křeslo notářovo. Okna i dveře proměnily se v jakousi mlžnou kapalinu; někde hučel vodopád. Červená a fialová kola vplula velebně do pokoje a tančila vážně kolem lustru.

Úředník se vzpamatoval.

„Nic mi není…“ omlouval se chvatně, „jsem takový mdlý… po nemoci, prosím.“

Notář zakýval hlavou.

„Tak to by bylo všecko,“ pravil. Zapjal si knoflík u kabátu a vstal.

„Jest vám přihlásiti se k pozůstalosti, což jest ovšem formální věc, a zaplatiti daň z dědictví.“ A podal úředníkovi ruku.

„Prosím,“ mumlal pan Syrový pokorně, „jsem odhodlán… učiním vše, co přikážete…“

Náhle zaplakal.

„Neračte mi činiti příkoří…“ vzlykal, „každý vám dá o mně nejlepší informace… všecko, co se přihodilo, bylo proti mé vůli…“

Notář se polekal.

„A co je tohleto?“ zakvičel, „jaké to řeči vedete?“

Povstal zmatek. Úředník ničeho nechápal; neviděl, neslyšel. Pamatoval si pouze to, že solicitátorský žaket vyprovázel ho na schody a horlivě mu domlouval.

3

Nějakým způsobem octl se úředník na ulici.

„Všecko ve mně zhoustlo.“

Tato věta, kterou pronesl nahlas, probudila úředníka z podivného ochromení. Proud lidí odsunul ho do jedné ze staroměstských pasáží. Třásl se jako štěně a promlouval zmatená slova.

„Rozhodně… rozhodně… octl jsem se v bludu,“ ujišťoval se, rozkládaje rukama, „zde dlužno zahájiti… co zahájiti? Počkat!“ napomenul se rázně, „nejprve si to uvědomím… Já všecko vím, pánové… abych zaplatil poplatky z dědictví? Ó pane notáři!“ zvolal s trpkou ironií, „to není hezké, milý pane… Rád bych se vás s dovolením na něco otázal. Říkáte movitosti — nemovitosti, převodní poplatky… vyjádřete se zřetelně… za které barvy se bijete? Já vím, kdo stojí při mně a kdo je můj nepřítel…“

Mávl rukou a dodal truchlivě: „Ostatně jsou to samé nesmysly.“

Najednou rozzářilo se mu v hlavě, jako by v mozku nastalo krátké spojení. Dech se mu zatajil.

„Ale vždyť,“ zvolal s úžasem, „vždyť jsem vlastně bohat! Vždyť je to převrat, hotová katastrofa. Raduj se, příteli, veškeré hoře minulo…!“

Jako šílený vyřítil se z průjezdu a dal se poklusem ulicí. Smál se jako pošetilý a říkal si: „Pomalu, pomalu, příteli, zdá se, žes poněkud rozpustilý…“

Nevidí, neslyší jako tetřev v době podzimní. Vrazil loktem do jedné ženy. Ženština zaláteřila: „Nemůžete se koukat na cestu, vy jeden šťouro? Hanba hanboucí! Za bílého dne je opilý jako dráteník. Že se nestydí, takový mladík!“

„Paní,“ omlouval se úředník, „ublížil-li jsem vám, učinil jsem to nerad. A nejsem vůbec opilý. Já nikdy nebyl opilý, jen o maturitním večírku jsem si drobet zažertoval. Ostatně je to hříšek, omluvitelný mládím. To byste musela znát poměry. Na mne nesočte, já se nedám…“

Obrátil se k zástupu, který se kolem něho seskupil.

„Pánové,“ pravil, „buďte mi svědky, že jsem to učinil nerad…“

Žena si odplivla a odešla.

Úředník pokračoval v cestě.

„Nyní skutečně,“ brebtal, „budu pěstovati miniaturní hyacinty… do jedné řady enciány, pak tulipány… a což pereny, až uvidíš pereny…!“

Tu však se zarazil; jakási škaredá myšlenka sevřela mu hrdlo.

„Co se raduji? Co vyvádím? Já bláhovec! Kde jaký notář…? Možná, že je to všecko podvod… Cožpak mne může potkat štěstí? Já jsem takový, že hned všemu uvěřím…“

4

I přišel mu na mysl ten sen, který měl ve svém dětství.

Chodil do opatrovny k jeptiškám. Před vánocemi rozdávaly sestry dětem dárky. Jindřich obdržel takový dárek jako žádné z dětí: dostal bedničku od kvasnic, která však měla kouzelnou moc. Když se na ni posadil, pak letěla, ale nikoli prudce a vysoko, nýbrž docela nizoučko, ulicí dolů, takovým hebkým, plavným pohybem. Radoval se a řekl si: „Přiletím před náš dům a ukáži tatínkovi a mamince tenhle div.“

Přiletěl před dům a zavolal rodiče, aby se pochlubil. Rodiče vyšli na práh a Jindřich si sedl na bedničku. Ale bednička neletí, ať děláš co umíš. Všichni se mu smáli.

„A tak,“ dodal úředník chmurně, „pokazilo se mi všecko… Já už mám takovou smůlu. Nepamatuji se, že by si v elektrice sedla vedle mne hezká dívka… Ale tomu notáři nedaruji dělat si ze mne žerty. Já mu ukáži…!“

Rozběhl se do Platnéřské ulice a bez dechu vyběhl do druhého poschodí. Před notářovými dveřmi se zarazil.

„Mám zazvonit — nemám?“ váhal.

Tu padl jeho zrak na firmu

„Jestliže,“ rozhodl se, „je na té tabulce lichý počet písmen, pak zazvoním, je-li sudý — nezazvoním.“

Tabulka obsahovala lichý počet písmen.

„Tak tedy vstoupím? Ale snad jsem měl také počítati pomlčku mezi ,modes-robes‘?“

Vtom otevřely se dveře, notář vyšel ven, aby si prohlédl skřínku na dopisy. Spatřiv úředníka, zarazil se poněkud a tázal se vlídně: „Zapomněl jste něco?“

„Nic, nic,“ ujišťoval chvatně úředník, „já jenom…“

Hluboce se uklonil a odešel.

Najednou poznal, že je to pravda.