ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Pod hvězdou na stropě se vznáší sychravost. Plstěné bačkory se šachovnicovým vzorkem šourají se po kuchyni a huhlají sentence o neúctě k rodičům.

Tchyně vzdychá: „Tak je to.“

Tchán: „Je takové přísloví: ,Nevděk světem vládne.‘“

Tchyně: „Oni jsou takoví tajní.“

Tchán: „Ona je horší než on.“

„Mně budeš něco povídat. Já ji už dávno pozoruji.“

„Jojo.“

„Tak je to.“

Tchán protahuje drátkem svoji dýmku. Pak jde natáhnout pendlovky. „To ví čert,“ vrčí, „co s těmi hodinami děláte. Když tomu nerozumíte, tak toho nechte. Od toho jsem tu já. Ba, ano… všecko se tu chýlí k zničení.“

„Abyste věděli, je to od vás špatnost,“ praví truchlivě tchyně, strouhajíc perník, „chcete se stěhovat — stěhujte se. Nikdo vás tu nedrží. Ale to vy nemáte přijít ke mně a říci: ,Maminko, hledáme si byt?‘ Co? To jsme si od vás nezasloužili!“

„My jsme jim málo,“ praví tchán s jistou ironií.

„Copak jste se měli u nás špatně?“ volá tchyně pateticky. „Nedělala jsem tomu s brejlemi vepřový řízek, protože nejí hovězí s rajskou omáčkou?“

„Nemáš nikomu podstrojovat,“ řekl tchán přísně, „nechceš — nejez!“ —

„Ona si koupí nový klobouk a nemá tolik cti, aby mi ho přišla ukázat. Ó, tebe bude musit Pánbůh potrestat za tu faleš! Zač mě Bůh trestá, že mám takové nezdárné dítě?“ stýská si tchyně.

„A mlč už,“ praví tchán.

„Co bych mlčela? Jiná přijde: Maminko, mám nový klobouk, co tomu říkáš?“

„Co bych říkal? Mlčet máš, povídám. Už nechci slyšet řeči.“

„Áá! Ty mi budeš rozkazovat? Podívej se na sebe. Celý den mi tu sedí v bačkorách. Táhni po svých. Už jsi mě omrzel.“

Tchán vzplanul jako hranice smolného dříví.

„Ženská!“ zvolal pateticky, „co si to dovoluješ? Churavého člověka budeš urážet? Nepřej si mě, neboť mám slabé srdce. Kdybys byla ušlechtilá žena, měla bys soucit s mým očním neduhem. Nevidím už ani na čtení, taková se mně dělají kola. To mám za svoje dobrodiní, za to, že jsem se obětoval…“

„Kde jsou nějaká dobrodiní? A jaké obětování?“

„Zničili mě,“ dýchal těžce, „utýrali mě. Ona mě chce připravit do hrobu. Pamatuj si, žes mne urazila. Ó, ty budeš těžce umírat!“

„Ale dobře,“ dodal mstivě, obouvaje si boty, „odcházím navždycky. Již nikdy mě nespatříš. Odejdu někam… Malý pokojík si najmu a tam svůj život skončím.“

„To si odpočnu,“ míní tchyně.

„Tak, tak…“ huhlá tchán, kochaje se ve svém pokoření, „všecko je dobré, já vím, já vím… Už mě nepotřebujete. K ničemu nejsem. Můžete mne odehnati od svého prahu. Já už jdu; nebudu překážeti…“

„A to udělá mně,“ stýská si odcházeje, „taková ženská! Nabízeli mně nevěstu jako květ, dceru majitele výčepu lihovin. Ztepilou, bohatou, hodnou, pořádnou… Kam jsem dal oči? Pominul jsem se, že jsem si vzal tuhle babu…“

Dveře zapadly hromovou ranou. Vetchý dům se otřásl. Nájemnické hlavy vylézají ze skulin. Tchyně vybíhá na chodbu a volá, naklánějíc se přes zábradlí: „Abys mohl chodit za mnou, dala ti Anna podrazit boty. Tak!“ A zavřela za sebou dveře.

2

Tchán sedí na schodech, skrčen v uzlíček, a vyje: „Lidičky! Lidičky! Pohleďte na mě! Vlastní žena vyhnala mne z domu… Jsem stařec bez přístřeší… Ouu! Ona mě chtěla zabít, smilujte se nade mnou…“

Krejčí Samec vyběhl s mírou na krku.

„Tak co je, pane,“ praví soucitně, zdvíhaje starého pána, „copak si to tak bereme k srdci? Ono se to k dobrému obrátí. Pojďte k nám, dostanete kafe. Každý máme své trápení…“

Tchán se těžce zdvíhá a mluví malátným hlasem: „Děkuji vám, pane Samec. Já vím, že při mně držíte. Ale mně už nemůže býti pomoženo. Má poslední hodina udeřila. Ona,“ šeptá tajemně, ohlížeje se nazpět, „ona mě chce otrávit… Já to dobře vím… Tam jdou, vidíte je? Oni se s ní spojili, aby mne zničili…“

Po schodech jde úředník s manželkou.

„Jděte se podívat na své dílo,“ praví tchán zlomeným hlasem. A odešel.

„Kam jde?“ lekl se úředník.

„Do kavárny,“ odpověděla manželka suše.

„A co… o jakém díle mluví?“

„Pohádali se. Jako bys je neznal.“

Zloba čiší ze všech koutů. „Tak — tak — tak —,“ odříkávají lítostně hodiny. Tchyně neodpovídá na pozdrav. Na kamnech sesula se za suchého třesku hromada nemytého nádobí. Ve vzduchu převaluje se tesklivá zatuchlina. U dveří hrbí se zrzavá kočka, chystajíc se vyklouznouti. Neboť miluje klid, mírnou pohodu a nenávidí domácích nesvárů.

„Odejděte!“ dupe tchyně, spatřivši manžele, „nechci vás vidět! Jste příčinou mého neštěstí. Už abych se vás zbavila!“

Manželé obracejí se mechanicky ve dveřích.

„Tak tedy půjdeme do biografu,“ rozhodla manželka.

3

Vlahý večer šumí ulicemi. Na křižovatkách srážejí se proudy lidí. Pohyblivá světelná reklama oznamuje, že „Maud otevřela dopis a ňadra se jí bouřlivě dmula a pokračování tohoto románu dočtete se.“ Ohromná žárovka „Osram“ mrkla a zazářila červeně, mrkla a vrhla kolem sebe sinavou modř. Ženy, tušící za sebou muže, zastavují se u výkladních skříní. U vchodu do cukrářství stojí bába, jež se kývá mechanicky a šelestí jako osikové listí za podzimního větru: „Zaplaťpánbůh, milostpáni, zaplaťpánbůh, milostpáni!“ Stojí muž se zelenou šálou u stolku, na němž dumá krahujec, připoutaný řetízkem, a povykuje: „Hlavní výhra sto tisíc, zítra neodvolatelně tah!“

Manželé Syroví kráčejí ulicemi.

Manželka se usmívá, ponořena v sebe.

„Řekl,“ praví, „že se můžeme stěhovat na podzim. Prvního října bude všecko hotovo.“

„Ani se nenadějeme a budeme mít podzim,“ míní úředník.

„Můžeme býti rádi, že náš domácí bude strážník. Ten nás neošidí.“

„Je pamětliv toho, že je pod penzí. A bude nás chrániti před zločinci.“

„Jak je starostlivý a rozvážlivý!“

„Také mně se líbí. Budeme žíti v trvalém přátelství.“

„A ona,“ pravila manželka, potlačujíc samolibost, „říkala mně ,milostpaní‘!“

„To nejde,“ rozohnil se úředník, „nedovolím takovou devótnost. Chci býti rovný s rovnými. Budu se snažiti, aby zapomněli na to, že jsme lepší lidé. Chci se sbratřiti s prostým lidem…“

Zamyslil se a pak pravil: „A já budu se ve volných chvílích věnovati zahradnictví. Opatřím si odborné spisy, které budu pilně studovati. Ó, jak se těším! Budu rýti a kopati; moje svaly naběhnou a líce pokryjí se brunátnou hnědí.“

A napřímil se, jako by cítil v žilách příliv nové mízy.

Manželka uvažovala: „Je dobře, bude-li sám pracovati na zahradě. Nemusíme si vzít člověka. A na zelenině se ušetří.“

4

Když přišli domů, tchán již ležel v posteli. Kouřil a černou noční čepičku měl na kulaté hlavě. Z peřin na vedlejší posteli čouhal rulík šedých vlasů.

„A já ti říkám… baf — baf — baf…, že vím určitě ten okamžik, když dostal jsem tu nemoc,“ pokračuje tchán v jakémsi výkladě.

„Ale jdi?“ divila se tchyně.

„Byl jsem… baf — baf — baf… hoch asi třináctiletý. Stál jsem u plotu a najednou cítím, že mne ofoukl jedovatý vítr. A už to bylo. Od té doby jsem takový malátný… Jen taktak, že se klepu…“

„Koupím si takové mazání,“ praví šedý rulík, „Hedvička mi dala recept.“

Manželé přáli dobré noci a vešli do svého pokoje.

„Ani se mě neptal, jak se mi vede,“ stýskal si tchán.

„Nech ho. On je horší než ona. Ona byla vždycky k nám pozorná.“

Úředník pravil při svlékání: „A víš, jak upravím záhonek? Z kraje do první řady dám temně modré krokusy, do druhé žluté miniaturní hyacinty a doprostřed tulipány.“

Vklouzl do chladných peřin. „Anebo,“ pokračoval, „mohu dát do první řady modřence nebo scilly, potom růžové hyacinty…“

„A kde bude mrkev, kapusta, celer?“ přerušila jej manželka.

„Počkej, to se všechno uspořádá… chci také pěstovati oměj. Ale pozor! je jedovatý…“

Manželka ulehla a zhasila světlo.

„A což pereny, počkej, až uvidíš pereny…“

„Nech mě, já jsem dnes nějaká unavená.“

„Pereny, pereny…“ bručel úředník, objímaje manželku.

„Pereny…“ vzdychl dlouze, když lezl zase do své postele.

„A já… věděl jediný z celé třídy, že střevíčník nazývá se vědecky cypripedium calceolus…“

Potom usnul.