ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Pani Syrová zametala a to kočku vyrušovalo; zejména ji rozmrzelo, že paní při uklízení odtáhla lavici od kamen.

Ostatně bylo překrásné jitro a kočku vylákalo ven bílé slunce. Usedla na zápraží a počala si upravovati srst, jež byla slepená od sazí. Již nalezla zálibu v novém okolí a protoulala mnohou noc na střechách, vyhledávajíc dobrodružství. Podařilo se jí tlapkou uhladiti chocholku, která jí odstávala na hlavě. A tu upoutali její pozornost vrabci, kteří poskakovali po zahradě, pátrajíce po potravě. Přimhouřila nevinné oči, jako by chtěla naznačiti: „Nemyslete si, chamradi vrabčí, že si vás všímám,“ a dívajíc se stranou, plížila se lhostejně ke skupině ptáků, vlekouc břicho po zemi.

Pes na dvorku ji ucítil a zakňučel pro sebe tichou výstrahu. Najednou strašně zahulákal a vrhl se na kočku, obnažuje černé dásně. Kočka se hbitě otočila a ťala psa drápky přímo do nosu. Amina zakvílela a se zdvojenou zuřivostí zaútočila. Kočka vymrštila se na zídku, shrbila hřbet do oblouku jako luk; srst se jí zježila a zelené oči dívaly se zlobně a výhružně.

„Rozsápu vás,“ řvala Amina, nepříčetná zlobou, „rozpářu vás, smrdutá kočko… Jak jste se mohla opovážit vstoupiti na dvorek? Zde není místo pro vás. Dvorek je moje vlastnictví, a ne vaše. Můj pán netrpí, aby se zde potulovaly kočky. Nedovolím! Kliďte se odtud…!“

„Nebojím se vás,“ syčela kočka, „vy si na mě dovolovat nebudete, nebo vám dám takovou jednu… Zakazuji si vaše urážky! My jsme nájemníci a smíme chodit po dvorku…“

„Dvůr je náš, rozumíte?“ sípěl pes zběsile, „tady se netrpí libovůle. Na vzpurné nájemníky dovedeme být štěnice. Já vás popadnu za krk… pakáži ničemná… Nedovolím! Nedovolím!“

„Co ten pes tak řádí?“ pomyslila si pani Syrová a vyšla na dvůr.

„Amino, co si dovoluješ?“ napomenula psa, „já ti jednu dám, nenecháš-li kočičku na pokoji. Lehneš?“

Amina se polekala a kňučíc zalezla do boudy.

„Stala se chyba,“ přemítala zahanbeně. „Dopustila jsem se přehmatu. Jak jsou lidé divní! Kočky přece tak ošklivě páchnou, a lidé je milují. To jsou věci, podívejme se… Tak ta kočka patří pánům a dlužno ji ctít. No, já už nikdy… co mně je do ní. Ať si chodí po dvorku. Mně nepřekáží…“

„Slečno,“ zvolal pes laskavě na kočku, „žertoval jsem, odpusťte. Je-li libo se procházet, prosím… Já nebudu překážet.“

Ale kočka se nadula, pohlédla pohrdavě na psa a odešla uraženě. Vyhledala si místo na slunci, stočila se do kotoučku a usnula se vzpomínkou na noční dobrodružství.

Když pak v poledne přinesla paní Syrová psovi zbytky od oběda, tu řekla si Amina: „Zapomněli na tu příhodu. Nehněvají se, chválabohu…“

Chroupajíc hltavě kosti, libovala si: „Užiteční jsou nájemníci, užiteční… Dobré je to… Opět je užitek!“

2

Tchyně vyzvala svého muže, aby se šel podívat, co dělají mladí v novém bytě.

„Stýská se mi,“ vzdychla, „ani vypovědět nemohu. On byl sice takový nemluva, ale přece mně schází. Tamhle na pohovce, vidíš, seděl v koutku, nic nemluvil a jen se díval ke stropu… Copak tam asi dělají? V cizině jsou, chudáci, nemají nikoho, kdo by se jich ujal.“

Tchán rozhodil rukama: „Cizina! Jakápak cizina! Všude jsou lidé, to si pamatuj. Však my je neopustíme. Podívám se tam a všecko zařídím…“

„Copak ty, tobě to ani nepřijde. Ty jsi světák. V cizině jsi býval. Ale Syrový je takový domácí člověk. Aby ses tam vypravil, starý… Upekla jsem jim bábovku a připravila husí drůbky. Ať si přilepší, chudáci, v té cizině.“

Tchán vypravil se odhodlaně na cestu. Vstoupil do tramvaje a přijel na předměstí. Bylo mu se delší dobu poptávati, než nalezl strážníkův domek, což jej naplnilo rozhořčením.

„To je nápad,“ horlil, „usadit se na takovém kopci. Až se člověku motá hlava. Jako v pevnosti. To oni snad schválně, abychom je nemohli navštěvovat. No dobře… Jak si přejete, prosím. Nestojíte o nás — my bez vás také můžeme býti…“

Na schodech se srazil se strážníkem a tázal se, bydlí-li tu pan Syrový.

Strážník odpověděl: „To by bydlel, a co mu chcete?“

Tchán změřil jej hrdým pohledem a uvažoval: „Mám mu vynadat nebo nemám mu vynadat?“

Nahlas ale pravil: „Pan Syrový je můj zeť.“

„Ááá!“ zajásal strážník, „tak vy račte být tchán?“ — Odhadl ho a zjistil, že tchán má zlatý řetízek u skřipce se zlatou obroučkou; z toho usoudil, že je to nějaký lepší člověk. A tu zachtělo se mu něčím se vyznamenati.

A v tu chvíli zabloudil sem nějaký výrostek s balíčkem pod paží a štrachal se do dveří.

„Kampak?“ zarazil jej strážník zostra.

„Ostává tu nějaký pan Šálený?“ tázal se výrostek chraptivým hlasem, „a bydlí-li tu, že má přijít k panu Lacinovi.“

Strážník cítě, že na něm spočívá tchánův pohled, vypjal se a zařval: „Už ať jste pryč! Tady není žádný Šálený. Zde jest vila nadstrážníka Faktora. Já jsem nadstrážník Faktor. Tady je moje vila a moje zahrada. Uvidím-li vás tu ještě jednou, chytnu vás za límec a srazím se schodů. Syp se odtud, syčáku, nebo tě zkrotím!“

Výrostek se polekal a chvatně odcházel s pohledem kopnutého psa.

„To by bylo,“ obrátil se strážník k tchánovi, „aby se tu procházeli nějací rošťáci. Já, pane, jsem ostrý. Netrpím tu zločinců. Nájemníci jsou pod mou ochranou. Tady jsou bezpečni jako v kriminále. Všechny zaženu…!“

A strážník vycenil zuby a zadupal. Byl spokojen svým vystoupením.

3

„Máte nějakého rázného domácího,“ pravil tchán své dceři, „je velmi přísný. Zahání od svého prahu zločince, což mu schvaluji. Matka bude míti radost, až jí oznámím, že jste v dobrých rukou. Posílá vám tady něco do domácnosti.“

„Sláva!“ zvolala manželka, prohlížejíc znalecky husí drůbky, „beztoho jsem nevěděla, co mám zítra vařit.“

„Pečujeme o vás, jak můžeme,“ řekl tchán, „máte v nás zastání. Ale vy nikdy nezapomeňte, že jste nám povinni úctou. Včera mě zase pálila žáha. Já si myslím,“ tu snížil tajemně hlas, „že mám nějaké vyschlé vnitřnosti. Potřeboval bych si vymastit žaludek. Ptal jsem se na to lékaře. Povídám: ,V boku mám píchání, co by to asi znamenalo?‘ ,To nic není,‘ řekl doktor, ,ono to přejde.‘ A dal mně takové kapky. Já myslím, že ničemu nerozumí. Kdybych měl peníze, zajel bych si k nějakému cizozemskému profesorovi. Ale takto musím zahynouti pro chudobu… A Jindřich přišel! Tak už z úřadu, z úřadu? Co je nového?“

Úředník, svlékaje kabát, pravil, že je všecko při starém.

„Ano…“ vzdychl tchán, „a tam dole se to zase nějak mele.“

„Kdeže se to mele?“ tázal se úředník.

„V Číně. Pořád nějaké šarvátky. Jednou vítězi ti, podruhé zase jiní. Člověk se v tom nevyzná. Kdepak… když jsem byl mladý, tak jsem měl na politiku hlavu. Dnes už pro slabý zrak ani noviny nemohu číst. Tak mně teď předčítá noviny krejčí Samec…“

Zamyslil se a vzal za kliku. „A francouzský kabinet odstoupil. Co za tím asi vězí? Všelijaké lumpárny se dějí. Dnes nemůže člověk věřit druhému. Povídají mi: Přijďte do schůze. Už jste dlouho mezi námi nebyl. Kdepak! Starejte se. Beze mne nedovedete zahájit schůzi. Vedete to pěkně, jen co je pravda… Přirazili nám na vodu. Kdybych měl pero, sestavil bych o tom článek pro redaktora. A vy tady taky… Schody nemáte v pořádku. Mělo by se to oznámit magistrátu, že je tu člověk v nebezpečí života. Úřad by přinutil vašeho domácího, aby konal svou povinnost. Brát peníze — ano, zřídit schody — ne. Potřeba na vás vzít hůl…“ bručel stařec odcházeje.