ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Na počátku měsíce října přihodila se ona strašná událost, která pobouřila obyvatele čtvrti mezi dvěma pahorky.

Úředník přišel domů z kanceláře, ale nenalezl polévky na stole. Ohniště bylo vyhaslé; a manželka nebyla v kuchyni. Znepokojen jal se úředník hledati paní Syrovou a nalezl ji v ložnici; štkala křečovitě.

„Marie,“ tázal se stísněně, „co se ti stalo? Proč pláčeš?“

Ale manželka neodpovídala. Plakala usedavě.

Úředník usedl k ní na pohovku.

„Marie,“ naléhal, „mluv. Jsi nemocná?“

Po drahné chvíli počala manželka vypravovati. Z jejího nesouvislého vypravování dověděl se úředník, že chtěla dnes práti, ale nalezla prádelnu uzamčenou. Když se dožadovala klíče, došlo k obvyklému výstupu.

„A on mne strašně urazil,“ zaplakala manželka.

„Co ti řekl?“

„Jako bych byla špatná ženská… Takové slovo mi řekl…“

„Řekl mi… řekl mi… ,rajdo!‘…“

Úředník se zachvěl.

„To že se opovážil?“ vyrazil ze sebe.

Rudý vztek vjel mu do žil. Pocítil, že se v něm něco sesulo. Před očima zavířily mu jakési červené a zelené tečky.

Nejsa sebe mocen, vyřítil se na dvůr. Tam stál strážník a krmil králíky. Vrhl se na něho s onou šílenou odvahou jako kvočna na jestřába; rval ho za blůzu a pěstmi bušil do tváře, řiče při tom jako pominutý.

Strážník překvapen ustoupil. „Oho!“ pravil s úžasem. Chystal se učiniti pohyb, jímž by úředníkem mrštil o zem. Náhle však problesklo mu hlavou: „Vztažení ruky…“ Zmocnila se jej veliká radost a on, zakrývaje si tvář, volal žalostně: „Kde jste kdo, lidičky, podívejte se, jak pan Syrový nakládá se svým domácím. On mne chce zabít a já tu stojím bez ochrany. Nejsem si před ním jist životem. Vidíte, že jsem jako beránek, ale on se mnou surově nakládá…“

Úředník se náhle vzpamatoval a bylo mu stydno.

Strážník pravil vážně: „Tohle si vypijete, pane Syrový. Dopustil jste se těžkého zločinu, který se tresce mnohaletým žalářem. Přepadl jste policejního strážníka s úmyslem vražedným, a co více: ztýral jste svého domácího. Budete těžce pykat. Nechám vás shnít v žaláři.“

Jako ve snách doplížil se úředník do svého příbytku. Nohy měl dřevěné a horko jím třáslo. Manželka ho svlékla a uložila do postele.

„Nyní je konec,“ zašeptal úředník a zavřel oči.

2

„A teď,“ uvažoval strážník, „učiním trestní oznámení. Na rukou a nohou bude spoután a odveden do vazby. Na základě soudního rozsudku podám naň žalobu na vyklizení bytu.“

Rozpřáhl ruce a pravil k neviditelnému soudu: „Nehleďte na to, slavný soudní dvore, že obžalovaný jest úředník. Jest osoba životu lidskému nebezpečná a nemohu jej ponechati ve svém domě. Mnoho-li chybělo, aby mne zavraždil?“

A dodal v duchu: „A za byt možno dostati třicet tisíc i více stavebního příspěvku…“

V tu chvíli spatřil úředníkova tchána, jenž bral se po schodech nahoru.

Tchán pozdravil a pravil: „Tak léto nám uběhlo, ani jsme se nenadáli. Teď přijde podzim a po podzimu zima. Tak je to zavedeno od starodávna.“

„Tak jest, pane,“ odpověděl přívětivě strážník; a pomyslil si: „Ať vidí, kdo je slušný člověk a kdo je zločinec.“

Pokračoval: „Čiperně fouká větřík a bude třeba učiniti zásobu uhlí na zimu. A tak ten čas ubíhá.“

„Ba, pane strážníku,“ děl tchán, „ke hrobu se chýlíme. Dnes pravil jsem k své manželce, že dlouho s ní nepobudu…“

Strážník přemítal, co by měl učiniti, aby upevnil o sobě dobré mínění.

„Dáti mu astru? Dám,“ rozhodl se, „ono to beztak shnije.“

Šel na zahrádku a utrhl květ.

„Tu máte,“ pravil, „já každému přeji.“

Tchán přijal s díkůřečením květinu a odebral se do domu.

Tam pravil k své dceři: „Hodný pán jest váš domácí. Květinkou mne uctil. Bůh mu dejž dlouhá léta. A kde je Jindřich?“

„Leží,“ zašeptala dcera, „je nemocen.“

„Nemocen?“ poplašil se tchán, „a co že…? To jej jistě ofoukl zlý vítr. Teď je takové kriminální počasí. Přinesu mu medicínu, po které bude zase chlapík.“

Drahnou chvíli rozmlouval o tom, že je nedobře stonat, ale lépe býti zdráv. Pak odešel.

3

Zalit chladným potem, zmítal se úředník pod pokrývkou. Manželka seděla u něho, obtížena jsouc neveselými myšlenkami.

„Můj život je zmařen,“ dumal úředník, „nyní přijdou pro mne a odvedou do žaláře. Z úřadu mne propustí, neboť nemůže býti ve státních službách zločinec. Budu potupen i manželka bude zhanobena.“

A namáhavě pravil k manželce: „Nyní odejdeš ode mne…“

„Proč bych od tebe odcházela?“ těšila jej žena.

„Nemůžeš žíti se zločincem,“ zasténal úředník.

„Nejsi zločinec,“ pravila manželka, „jsi junák. Chrabře zastal ses ženy. Všichni tě budou chválit…“

„A víš…“ pokračoval úředník tajemně, „kdyby mne vsadili do žaláře, pak se nehlas ke mně… Mám přátele, kteří mi z vězení pomůžou. Uprchnu do ciziny a pak se sejdeme a počneme nový život…“

„Blouzní,“ pomyslila si manželka, „bude třeba zavolati lékaře.“

Úředník upadl do těžkého horečného spánku. Manželka se po špičkách vzdálila, aby zavolala lékaře.

4

Na kopci hoří veliká hranice a u ní táboří lidé. Hledí do ohně a zpívají sborem:

„Tam se děje nějaké spiknutí,“ zamumlal úředník a rozběhl se nahoru. Ale seznal, že to nejsou lidé, kteří obklopili oheň a zpívali onu píseň, nýbrž králíci. Spatřivše úředníka, zavrtěli posměšně chřípím a vyskočili. Spoutali úředníka v řetězy a vedli jej na zahradu. Před nimi běžela slepice a volala: „Vedou, vedou!“ Úředník si pomyslil, že ona slepice nazývá se Anastazie.

Přivedli jej před strážníka, jenž seděl na obráceném trakaři.

Strážník pravil: „Jsem Strážník První a vládnu satrapií v rozměru sto sedmdesáti pěti sáhů. Na tomto území jest mi poddáno vše živé a mrtvé. Kdo se vzepře mé vůli, propadne hrdlem. Tohoto úředníka uchopte a vrhněte do žaláře. Ať tam shnije. Mám v pácu jiného nájemníka, daleko lepšího.“

Úředník zvolal: „Nesouhlasím!“

Čísi hlas odpověděl: „Kde máte toho pacienta?“

Do pokoje vstoupil plavně růžový lékař s bílou bradkou, přinášeje s sebou svěží vzduch a doktorský zápach. Úředník se probudil a pravil s malátným úsměvem: „Že by králíci zpívali, to nebylo nikdy slýcháno. Byl to takový divný sen…“

„Trádadyjá…“ zazpíval lékař a mnul si spěšně své buclaté ruce. „Snad nebudeme stonat, kavalíre!“ zahlaholil.

A proklepal pacienta, pošimral jej ušima na zádech s onou obřadností, kterou od dob pradávných oděli medicínmani své povolání. Ukončiv prohlídku, prohlásil, že to nic není, ačli ovšem nenastane komplikace. Předepsal nějaké vodičky, řídkou stravu a klid, neboť byl z oněch lékařů, kteří léčí své pacienty bodrostí a útěchou.