ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Pahorek za městem ožil stavebním ruchem. Po pás obnažení mužové stojí v jamách a obloukem vyhazují hlínu. Žena se šátkem na hlavě mísí vápno, z něhož se kouří. Cihly zvoní na vozech; a koňské výkřiky kočí, jejichž nohy jsou ovinuty vojenskými gamašemi, plní vzduch. Hromady písku přilákaly zástup košilatých děcek. A mezi zednickým lidem pobíhá černý chundelatý psík, jehož ohon je zatočen jako hodinové péro. Pes raduje se z ruchu a pohybu. Nemá žádného pána, neboť všichni mu poroučejí. Jak se objevil na staveništi, nikdo neví. Snad byl najat s ostatními jako pomocný dělník. Do té doby plahočil se po vesnici, nemaje domova a zakoušeje tvrdost vesničanů. Ale nyní dostalo se mu úřadu hlídače a pes je hrd na to, že není již vakantní, ale pevně zařazen ve společenský řád. A umiňuje si, že bude ochotný a pozorný vůči stavějícímu lidu, ale hrubý a sveřepý proti všem, kteří nepáchnou po zednicku. Za noci, kdy stavební místo je opuštěno, pobíhá černý pes kolem boudy, která kryje zednické náčiní. Při každém šelestu opírá se o přední nohy, vztyčuje uši a vyráží úsečný, hněvivý štěkot. Pes zajisté přehání svoji hlídačskou horlivost; jest dychtiv pochvaly představených.

Uprostřed dělníků stojí strážník a mává krumpáčem. Kousky tvrdé země, která příliš dlouho odpočívala, stříkají kolem. Je oděn pouze v roztřepené cvilišky; na hlavě má starou úřední čepici, jejíž roztrhané dýnko obnažuje rezatý drát; rozhalená košile odkrývá zarostlá prsa; a na zádech hrají svaly jako tovární transmise. Každý jeho pohyb, vypočítaný a přesný, prozrazuje selský původ.

2

Ve městě rozhlaholily se zvony a hodiny na věži počaly bíti poledne. Strážník zarazil lopatu do země. Dělníci počali vylézati ze svých děr. Rozbalují pestré šátky, v nichž je skrojek chleba s důlkem, který skrývá hrudku másla. Strážníkova žena přinesla v tašce z voskovaného plátna hrnek s obědem. Strážník pojídá chvatně polévku ve stoje, po příkladu vojáků, jimž byla na pochodu rozdána menáž. Jedním okem dívá se do hrnku a druhým pohlíží na vykonané dílo. Dojedl a chopil se zase nástroje. Žena sebrala nádobí a odcházela, jsouc sledována černým psem, jenž se tázal žalostným kňučením: „A co já, nic?“

Strážník zaclonil si oči; poznal úředníka, který se blížil, přeskakuje hromady stavebního materiálu.

„Á, návštěvník přišel se na nás podívat?“ a široký úsměv oblil jeho tvář.

„Ano, ano.“ Úředník stojí v rozpacích a rozhlíží se kolem. Chtělo se mu říci něco bodrého, ale nic mu nenapadá.

„Tak stavíte?“ vyhrkl po chvíli; a okamžitě se zastyděl za svoji pošetilou otázku.

„To víte. Stavíme, stavíme. Je to práce kriminální.“

Zedníci počínají do sebe šťouchat.

„Ten chleba leze těžko do krku,“ povídá jeden s visutým ohryzkem.

„Bylo by potřeba zavlažit,“ odpověděl mladík s vyholeným krkem.

„To věřím. Ty by sis dával.“

„Dával. A ty ne? Trošku piva by tento…“

„Ba jo, pivo by bodlo.“

„Pivo dává sílu.“

Úředník pochopil. Vytáhl dvacetikorunu a pravil zardívaje se: „Tady máte, pánové, na pivo.“

„Ale, ale,“ odmlouval horlivě dělník s visutým ohryzkem, „vždyť to nemusilo být. To my jen takové řeči mezi sebou vedeme, abychom užili legrace.“ Ale vzal peníz a zvolal: „Františku — šup, pro pivo. Už ať seš tady.“ Mladší zedník utřel si ruce o kalhoty a pelášil. Úředník stal se středem pozornosti. Nevěděl, co má říci, a přešlapoval, usmívaje se provinile. Pak se rozloučil a kvapně odcházel.

Zaslechl za sebou volání. Ohlédl se a spatřil skupinu zedníků, kteří se drželi kolem krku a natahovali směrem k němu sklenice piva. Úředník se zastavil a kynul rukou na pozdrav.

Před jedním domkem seděl na schůdku starý muž bledé, vodnatelné tváře; berle ležely vedle něho.

Starý muž pravil, těžce dýchaje: „Pane, neděláte dobře, když jim dáváte na pivo.“

„Proč?“ tázal se úředník.

„Tento… Nemáte je podporovat… Napijí se a dělají nezbednosti, místo co by pracovali. Holota!“ A starý muž odplivl si dlouhým obloukem. „Mne také nikdo nepodporuje,“ pokračoval závistivě, „říkají: Co si hovíš? Já si nehovím, já jsem marod. Kdybych měl sílu, šel bych po svém.“

Úředník sáhl do tobolky a dal starci korunu.

„Pánbůh naděl,“ zaskřehotal za ním stařec.

3

Potom vylezli lidé ze svých děr; zedníci kladli cihlu na cihlu; zdi hnaly se do výše; a pak udělali kolem nich klec z lešení. Strážník stál na vrcholu a velel jako kapitán ze svého můstku. Bylo-li třeba, aby zedničil, dělal zedníka; ale vyznal se i v tesařině a v jiných stavebních řemeslech, neboť, když ve službě patroloval ulicí, tehdy se zastavoval a díval se pracujícím do rukou. A mnoho od nich pochytil, neboť strážník má mít otevřené oči, zvláště, chce-li se státi domácím pánem.

Při práci přemýšlel a spekuloval, jak by majetek zvětšil a všeho užil ke svému prospěchu.

„Půdu nájemníkům nedám,“ rozhodl se. „Mohou i na dvorku věšet prádlo. Na půdě budu chovat holuby.“

A zadumal se; již viděl v duchu holuby, kteří létají ve výši v pravidelném kruhu. Mimoděk natáhl dlaň a lákal neviditelné holuby tichým pískotem.

Probral se chvatně ze zamyšlení a podezíravě pohlédl na stavbu svého souseda, krejčího Mecla, jenž stavěl pro svoji dceru, která se měla na jaře vdávat. Když byl soused se stavbou dál, tehdy pobízel strážník netrpělivě své dělníky, aby si pospíšili; a radoval se, když viděl, že krejčí zůstává za ním.

Avšak přitom dílo pokračovalo zvolna. Neboť strážník, nemaje peněz na výplatu, propustil několik dělníků. Posléze stavěl sám se svým otcem a švagrem, jenž byl dlouhý, zasmušilý muž se slzavýma očima, jako by trpěl věčnou rýmou.

Nad nimi vládl strážník despoticky a oba poslouchali neodmlouvajíce. Strážník nutil je k ustavičnému spěchu. A žehral i na večerní stíny, které pokrývaly rozdělanou práci, a chtělo se mu zastavit čas a oddálit noc. Otec doufal, že mu syn poskytne útulek, aby si na stará kolena odpočal, a zasmušilému švagrovi slíbil strážník, že mu půjčí peníze na zařízení dílny.