ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

V ulici houstne soumrak a na rohu pod rozžatou svítilnou stojí skupina výrostků; a útržky rozhovoru dolétají k úředníkovi, jenž se vyložil z okna.

„… povídal, nic platný, přines výstupní lístek, jináč se s tebou nebavíme…“

„… dali ho na pravou spojku a nezahrál…“

„… co je to platný, ale váleli to správně…“

„… máš to těžký, když jsem byl pořád obsazený…“

„… ale ty nemáš otálet s míčem a prohodit včas…“

„Nemůžu se na tu vaši hadrovinu dívat,“ pravil jakýsi hrbáč a stříkl opovržlivě slinu skrze zuby.

„Se ti mluví,“ odpověděl mu jeden vytáhlý mladík, „ale ta šala nebyla k držení, to tě zase řeknu…“

„Hele, tamhle jde Blanka…“

Ulicí přeběhla dívka s vysokou hrudí.

„Pojď mezi nás, dámo, ať se pokocháme,“ zvolal hrbáč.

„Heleď,“ pravila dívka, zaclánějíc si opovržlivě oči, „ty mě vynech, jo?“

„Prosím, prosím,“ ukláněl se ironicky hrbáč, „pozdravuj ode mne pány rodiče…“

Dívka odpověděla cosi, co již nebylo slyšet. Hrbáč vrhl za ní cynickou nadávku.

„Jaký to lid…“ hrozil se úředník, „ani nerozumím jejich řeči. Jaké štěstí, že bydlíme v domě strážníkově… Vždyť zabít člověka je u takových nic. Nyní strčili hlavy dohromady; zajisté umlouvají nějakou loupež. Bude třeba upozorniti na ně strážníka.

Patřilo by je všecky pozavírat, aby neškodili.“

Odstupuje od okna, uslyšel ještě dětský hlas: „Pane Fára, máte tatínkovi půjčit detektivky.“

„Vyřiď tatínkovi,“ zasipěl mužský bas, „že se nechám poroučet, aby mi vrátil nejdřív břitvu, co si vypůjčil…“

Úředník přirazil okno a šel spat.

2

V tu dobu plížily se po schodech ke strážníkovu domku postavy. Učitel Šoltys stál přede dveřmi svého bytu a šeptal příchozím na uvítanou: „Pán s vámi.“

Matné světlo lampy ozařovalo jejich tváře. Byli to staří mužové v černých šosatých kabátech a stařeny v jakýchsi staromódních salupech.

Hodiny na školní budově odbíjely jedenáctou, když tu ozval se z přízemí podivný, zaškrcený hlas. Bylo to, jako by kdosi zoufale kvílel o pomoc.

Úředník vztyčil se v posteli a očima úzkostí široce rozevřenýma díval se do tmy.

„Slyšíš?“ zašeptal zděšeně.

Manželka probrala se z polospánku. „Co se děje?“ tázala se ospale.

„Tam… tam…“ jektal úředník, „někoho rdousí…“

„Počkej,“ napomenula ho manželka a položila mu ruku na rámě. A oba napjatě poslouchali.

Po chvíli ozvaly se opět kvílivé zvuky, které zdály se vycházeti z hrdla ženy, zachvácené nelidskými bolestmi. Potom bylo lze rozeznati jednotlivá slova.

„… obrátím se, vidím církev,“ skučel hlas, „obrátím se, vidím lid… A kdo volal, nebyl vyslyšen… a povstal zmatek veliký, v němž nebylo lze odlišiti hříšníka od spravedlivého… mnozí přistoupili, ale byli zkrušeni nenadále… Pán zanevřel krutým hněvem na Babylónské, neb oni zaseli símě zloby… Ááá!… již přichází, cítím, že přichází… buď vítán mezi námi, bratře, a prones to slovo spasitelné…“

„Kdože to přichází?“ šeptal úředník, třesa se na celém těle, „jaký to hluk? Pro boha živého, copak je to možno…? Jdi se podívat, co se tam děje.“

„A já už vím,“ pravila manželka klidně, „to jsou duchaři, kteří se scházejí u Šoltysů. Mají tam otáčivý stoleček a vyvolávají duchy. Paní Šoltysová zvala mne mezi ně, ale já jí řekla, že na to nedržím.“

„Copak se to smí, teď v noci citovat duchy?“ reptal úředník. Ulevilo se mu a on počal horliti: „Takové krvavé peníze jsme vrazili do bytu a teď nelze se ani pokojně vyspat. Duchy si citujte do desáté hodiny. Po desáté má být v dome klid a veškeré produkce jsou zakázány. Já to jen tak nenechám. Ať si to spraví s domácím…“

„No, vždyť…“ chlácholila jej manželka, „on je pan Šoltys jinak hodný člověk, takový zdvořilý a ochotný. Jsou ještě horší nájemníci. V našem starém domě prali se každou noc v hospodě. Opilci tam vyvrátili zábradlí u schodů… Všude je něco a to se musí překousnout. Každý má svého koníčka. Někdo se obírá s duchy a ty zase sbíráš cizozemské známky…“

„Filatelie nikomu nepřekáží,“ ozval se úředník, „to je tiché zaměstnání. Ale rámusy se v žádném pořádném domě netrpí. Ostatně ti řeknu, že vyvolávati duchy je činnost protizákonná…“

„Spi už,“ napomenula jej manželka.

„Spi…“ vrčel úředník, „kterak spáti? Celý jsem se vyděsil…“

3

Bylo veselé jitro a strážník stál už na zahradě a pozoroval, jak mu vzrostla vojtěška, kterou zasel na mírném svahu, jenž odděloval zeleninové záhony od květnice. Paní Syrová vyšla na dvorek s bedničkou a vysypala popel na hromádku.

„Tak už vzhůru?“ zvolal přívětivě na nájemnici; ale v duchu si pomyslil: „Já nic nevidím a všecko vidím. Ani koukat se nemusím. Tak ty mně sypeš popel na dvorek?“

Nahlas pokračoval: „Dívám se na tu vojtěšku. Je to chudé.“

Paní Syrová pravila: „Jestlipak nám to vydrží?“

„Počítám, že vydrží,“ odpověděl strážník, „protože měsíce přibývá.“ Sám usmíval se také jako měsíc. Ale v duchu byl pohoršen nejen sypáním popele na dvorku, ale také tím, že jej něco nutilo, aby se na nájemnici usmíval. Změřil kose paní Syrovou a pronesl k sobě: „Ba, kdo mne nezná, ten by si třeba pomyslil… Ale ať si nemyslí, nebo to se mnou prohraje. Ó, já dovedu být pes! Já mám po tobě popel uklízet, co? Jsem já tvůj služebník, anebo domácí pán? Odpověz…!“

„A jak jsme se vyspali?“ tázal se sladce.

„Špatně,“ odpověděla paní Syrová, „měli jsme bouřlivou noc.“

Strážník zvedl hlavu. „Jakou bouřlivou noc?“ tázal se podezíravě, „copak v mém domě smí být v noci nepokoj? Kdopak v noci bouřil? Jistě že trafikant pozval si zase svoji partu a hrál do noci karty. Já mu to zarazím. Já mu ukážu. Sedm tisíc zaplatí stavebního příspěvku a dvanáct set činže a myslí si, že může bouřit… Mně se už dávno nelíbí. Ve všední den nosí dřevěnou nohu, ale v neděli a ve svátek musí si připnouti gumovou protézu, švihák! Taková okázalost! Kdyby platil vyšší činži, pak si měj třeba deset gumových protéz… Já budu muset udělat setsakra pořádek…“

„Kdepak,“ přerušila jej paní Syrová, „u trafikantů byl klid. Ale u Šoltysů strhl se povyk. Ani spát jsme nemohli…“

„Ale jděte?“ divil se domácí, „pan učitel? Tak vida! To je potom ta vzdělanost. A mně se zdál takový mírný. Tichá vodička… Ale já jej prokoukl. Povídá mi o hvězdách a myslí si, že jsem takový balík, který neví, co jsou hvězdy… ,Povážíme-li,‘ mudruje, ,že paprsek světelný potřebuje statisíce let, než urazí svoji dráhu, tehdy zachvějeme se nad svou nepatrností…‘ Já dobře rozumím tvým narážkám. Ty jsi nepatrný, ale já nejsem nepatrný. Patnáct tisíc stavebního příspěvku, to není za dnešních časů nic. Kdyby dal aspoň dvacet tisíc, pak si vykládej o hvězdách, jak je libo. Nade mne se vzdělaností nevytahuj. Já nemám školy, ale dovedu všecko podle svého posoudit.“

Tak mluvil strážník. Zrudl a rozhořčoval se čím dál, tím více, neboť bylo mu potřebou vzkypěti nad domnělou křivdou. Patřil k onomu velmi početnému druhu pánovitých lidí, jimž sladko je cítiti se uraženými.

„Ležíme už v posteli,“ pokračovala paní Syrová mírným hlasem, „a oči se zavírají… Najednou slyšíme strašný pokřik. Můj muž vyskočí, co prý se děje.“

„A jaká byla příčina toho hluku?“ pátral strážník.

„Vyvolávali duchy. Můj muž pravil: ,Nemám nic proti citování duchů. Leč musím žádati, aby se to dělo bez hluku. Jsem unaven a toužím po odpočinku.‘ Teprve pozdě v noci rozcházeli se lidé. Dlouho potom nemohli jsme nalézti spánku. I řekla jsem, že bude nutno oznámiti to panu domácímu, aby zamezil takový nepořádek.“

„Buďte ujištěna, že to spravím,“ pravil strážník, „neboť netrpím duchů ve svém dome. To by tak hrálo… V mém domě musí panovati mír a pořádek. Pro duchy jsem příbytek nestavěl.“

4

A strážník, opustiv paní Syrovou, odhodlaně vstoupil do přízemního bytu. Pan Šoltys seděl u stolu, zahloubán ve čtení. Paní dlela u šicího stroje. Kanárek poskakoval v kleci a snažil se překřičet vrčení šicího stroje.

Strážník přál dobrého jitra.

„Pán s vámi,“ odpověděl učitel zastřeným hlasem. „Co nám přináší pan domácí?“

„Vlastně…“ počal strážník, jezdě prstem za límcem, „vlastně je velká stížnost na vás, abych se tak vyjádřil…“ Upadl do rozpaků a počal si horlivě mnouti ruce, úlisně se usmívaje.

„Ale jděte?“ divil se pan Šoltys.

„Tak jest…“ pokračoval strážník, úporně hledaje slova: „Povídali: Velký rámus byl v domě, a já pravím, to se musí vyšetřit. Všecko v mírnosti, to jest mé slovo. Jeden druhému vyhovět; tak se to patří…“

„Nerozumím vám,“ pravil učitel tiše.

„Není tady nic k nerozumění,“ rozohnil se strážník, „já nejsem člověk, který by překážel. Ale paní Syrová si stěžuje, že citujete duchy. Prý nemohou proto spát. Já nedám mnoho na její slova. Vím, kdo to stojí přede mnou. To jsou lidé, kterým je každý málo a nad ostatní se vytahujou. Dívám se už dost dlouho na jejich počínání a trpělivost mne přechází. Ale to vám musím říci, že duchy v domě netrpím. Citování duchů příčí se domácímu řádu, protože je spojeno s hlukem.“

„Ale, pane domácí,“ namítal učitel tklivým hlasem, „já bych konečně chápal…“

„Podívejte se,“ přerušil jej strážník, „po desáté hodině jsou zakázány všecky produkce. Tak je to zavedeno na celém světě. Citování duchů nebude a dost!“

„Podívejte se, pane domácí,“ pravil učitel žalostně, „já ale musím s duchy obcovati…“

„Prosím vás,“ pravil strážník hrubě, „jaký je z toho prospěch? Já na duchy vůbec nedržím…“

„Někdo, pravda, nemá potřeby spojiti se s Neznámem… Ale člověk má i jiné potřeby, než aby ukájel tělesné choutky. Ostatně podívejme se na věc i prakticky. Děd Hynek, jenž zjevil se nám při seanci, doporučil nám, abychom najali byt u vás… Jen na jeho radu jsem dal. Neboť děd Hynek vynikal za života vzácnou rozvahou a bylo mi vždy s prospěchem říditi se podle jeho rad. Nebýti jeho slova, tehdy poohlédl bych se po jiném bytě…“

„Haha, ten mě vytrhl, pan děd Hynek,“ poškleboval se strážník, „co vy si myslíte, pane? Domníváte se, že bych nedostal nájemníka? O jé, nájemníků je dnes fůra. Bodejť, čekal jsem na děda Hynka. Dal jste mi patnáct tisíc stavebního příspěvku a platíte tři tisíce ročně činže. Za to mám dovolit, aby v mém domě se procházeli duchové? Kam bych přišel? A dále vás upozorňuji, že spiritismus je věc nezákonná… Mohl bych s tím mít ještě v úřadě oplétání, neboť strážník má potlačovati protizákonné činy, a ne je ještě podporovati. Tak je to, pane… Slovem: duchy ve svém domě netrpím a dost!“

Pan učitel vstal a položil jemně ruku strážníkovi na rameno.

„Pane domácí,“ pravil tiše, „vyjádřil jste se v ten smysl, že platíme nízkou činži. Podle našich příjmů ovšem je to značný peníz… Dá nám to dost starostí, věřte mi. Ale budiž… Já však a moje manželka nemůžeme se vzdáti styků s bratry. Vždyť je to jediné, co člověka povznáší z prachu všednosti k nadhvězdným výšinám. My neoplakáváme ztráty svých milých, neboť víme, že dále žijí a s námi se dělí o radost a žal…“

„To je všecko hezké,“ vpadl strážník drsně, „ale nesmí to být, a to je mé poslední slovo…“

„Ještě jsem nedomluvil, pane domácí,“ pravil učitel jemně, „ještě o té činži. Kdybyste nám dovolil naše seance, já bych se nezdráhal připlatiti nějakou částku na nájem.“

Strážník zbystřil sluch.

„Mluvte, pane učiteli,“ řekl laskavě, „já pokud mohu, vyhovím. Vždyť mne znáte, že jsem nájemníkům nakloněný. Mne si každý otočí kolem prstu, kdo to se mnou dobře umí…“

„Připlatil bych pět set korun ročně,“ pokračoval učitel.

„Pět set korun? Co vás napadá? Pomněte, že jde o věc nezákonnou! Řekněme tisíc, to by byla už jiná řeč.“

„Osm set,“ smlouval učitel.

„Dobrá,“ přivolil strážník, „abyste viděl, jaký jsem člověk. Nechci, aby se o mně řeklo, že překážím obcování s drahými zesnulými. Nikdo nesmí vám v tom brániti; máte ve mně zastání. Podíval bych se na toho, kdo by vám pro to chtěl činiti příkoří. Osm set — platí, a s paní Syrovou si to vyřídím, aby nepodněcovala…“

A odcházel, vrtě udiveně hlavou.

„Kdo by to byl řekl,“ dumal, „že i z duchů může býti užitek. A velký užitek, pěkný užitek! Osm set… Dobré je to. Srazí se dluh v bance…“

I pospíšil si, aby oznámil tuto novinu manželce.