ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

„Padla hvězda,“ zašeptala strážníková snivě.

„Nebe se čistí,“ podotkla paní Syrová.

„To jest pouze takové rčení,“ poučoval pan učitel, „vlastně však značí to zkázu některého ze vzdálených světů…“

„Když jsem byl mladý policajt,“ pokračoval strážník ve svém vyprávění, „tehdy jsem měl ctižádost zatknouti vraha… To víte, mladí lidé jsou horliví. A tak se stala jednou příhoda… Stojím na svém stanovišti a zírám. Přiběhne pán celý zděšený. ,U tří kominíčků,‘ prý, ,člověka zabili.‘

Vyskočím a běžím za ním. To víte, tohle bylo něco pro mne. Přiběhnem do hospody a kolem stolu sedí společnost pánů; spatří mne a spustí řehot. ,Kde je zabitý?‘ ptám se. Oni se smějí. ,Jeden,‘ povídají, ,už zůstal ležet.‘ Vidím, že si ze mne ztropili žert. Nemohl jsem se zlobit, protože mně dali najíst a napít, až jsem nemohl…“

Strážník sáhl do kapsy u vesty, vytáhl nedopalek a zapálil si.

Vypustil kotouč dýmu a ponořil se ve vzpomínky.

„Byly všelijaké příhody při naší službě. Jednou patroluji na Malé Straně, kdež jsem byl službou přidělen. Tu přijde ke mně pan Bém, který byl tenkrát nájemcem vinárny ,U klíče‘.

,U mne,‘ povídá, ,sedí člověk, já myslím, že je to Sládeček. Je mně to hrozně nepříjemné. Prosím vás, vemte si ho, já s tím nechci nic mít. Já od něho nic nechci, jen ať mi jde z lokálu…‘

Sládeček byl tenkrát proslavený zloděj zimníků. Povídám hostinskému: ,Počkejte moment.‘ On: ,Prosím vás, jen žádné pohoršení. Můj lokál musí být čistý. Mám vesměs vážené hosty, úředníky od místodržitelství. Ti by těžce nesli, že mi tam chodí Sládeček.‘ Povídám: ,Bez starosti.‘

Vešel jsem do místnosti a hostinský nalil mně čtvrtku vína. Dívám se a nedívám. Sedí tam člověk. Ať mě hrom! — opravdu: Sládeček. Počkal jsem, až vyjde na chodbu. Tam jsem přistoupil k němu a povídám: ,Vy jste Sládeček!‘

,Jaký Sládeček? Neznám žádného Sládečka.‘

,Je dobře. Půjdete se mnou.‘

Vzal jsem jej na strunku, neboť jsem věděl, co Sládeček umí.

Po cestě mi povídá: ,Vy jste jediný, který mě dovedl na komisařství. Dosud žádný policajt nepřemohl Sládečka…‘

Pan komisař, který jej vyslýchal, se zeptal: ,Řekni mně, Sládečku, kolik jsi v životě otočil zimníků?‘ — ,Myslím, že přes tři tisíce,‘ pravil Sládeček hrdě. V kartouzské věznici pak umřel na souchotě…“

2

„Ano…“ povzdechl si strážník, „mnoho jsem prodělal… Také u policie jsem měl těžké počátky. Polepšilo se mně, když si představení všimli mé tělesné obratnosti… Zakládal se tenkrát u policie těžkoatletický klub. Stal jsem se členem a vyhrál jsem mnoho cen při zápasech. Teď už jsem toho nechal. Poznal jsem, že mi z toho nic nekyne. Já bych zápasil a jiní sbírají za to pochvaly a uznání. Holenkové, to nejde… Samý trénink a samý trénink, jděte mi do háje! Ale nějaký užitek z toho přece byl. Přeložili mě k telegrafu, a to je přece jenom lehčí a pohodlnější služba, než honit zloděje a prát se s demonstranty…

Vždycky jsem dbal toho, abych nezůstal na jednom stupni, ale někam to přivedl. Řekne se — policajt. Ano, policajt… Avšak nyní ať se někdo na mě podívá. Mohu s každým pánem mluvit jako se sobě rovným. Neboť jsem domácí pán…“

Vstal, rozkročil se a podíval se velitelským pohledem na své nájemníky. Přemýšlel, co by ještě řekl, aby utvrdil svůj věhlas.

Pak pravil: „Bývaly doby, kdy jsem zmohl pětadvacet piv na posezení…“

„Cs — cs!“ žasl trafikant, „pětadvacet piv — to je slovo!“

„Toť se ví, dnes už to nejde. Musí se šetřit; nemohu si popřát…“

„Ááá!“ zazíval úředník, „jde na mě spaní. Přišel můj čas…“

„Popovídali jsme si a nyní půjdem spat,“ pravila paní Syrová.

Besedníci se rozešli. Zůstal jenom trafikant se strážníkem.

„Pane domácí,“ pravil úlisně, „nechtěl byste nás navštívit? Kartičky si zahrát…? Manželka uvaří čaj s rumem…“

Strážník chvíli váhal. Pak pravil: „Zahrál bych si. Ale neměl jsem už dlouho karty v ruce. Nevím, jestli obstojím…“

„To by bylo,“ domlouval trafikant horlivě, „přece stará vojna… Cvika o šestáček…“

„Dobře,“ rozhodl strážník, „dojdu pro švagra a přivedu jej. Pohrajeme si… Proč bychom si nepohráli…?“

3

Strážník došel pro suchého švagra, který se právě chystal k spaní. Strážník požádal ho rozkazovacím tónem, aby se ustrojil a šel hrát karty. Suchý muž se v duchu vzepřel, neboť karbanu nemiloval a obával se prohry; a očima požádal manželku za přispění.

Avšak žena pravila: „Jdi, Alois… pro dobrou vůli. Třeba se přece obměkčí a zaplatí, co ti na mzdě strhl…“

Sténaje a drtě kletby mezi zuby, vypravil se švagr z domova. Na cestě uzřeli hokynáře, jenž se právě chystal zamknouti vrata.

„Hele,“ pravil strážník, „tady máme čtvrtého… Pane Mejstříku, teď necháte všeho a půjdete si hodit kartičky… Žádné divy, jenom o šestáček. To je, jako bychom hráli pouze o čest.“

Hokynář si pomyslil: „A to se podívejme… Pro nic za nic: Jdi hrát karty. Jako by jiné práce nebylo. A já slíbil manželce, že jí dnes spravím poličku. Kdypak k tomu přijdu? Aby tě hrom bacil, ty plechový policajte…!“

Pak si ale vzpomněl, že ho strážník kdysi udal, že prodával v neděli zadem; i podrbal se v týle a řekl si: „Tady je marné bránění. On by pak, prevít, po mně jezdil. Vzpomene si a bude mě pokutovat. Dneska mají policajti právo…“

Nahlas pravil: „Tak tedy ano… Já si jenom skočím pro dýmku, a tu ránu jsem tady…“

4

Paní trafikantová stála u kamen a hleděla zamračeně na hosty, kteří kouřili z dýmek a vášnivě plivali pod stůl.

„To bude zase uklízení, nedej bože!“ reptala. „Spát se chce, oči se mi zavírají a sotva se držím na nohou. Co si to ten můj člověk vyvzpomněl? A nehnou se odtud, kdyby jim člověk židle podtrhl…“

Strážník byl rozjařen, neboť vítězil. Míchal a rozdával karty s rutinou zkušeného hráče. Vzatky přirážel pěstí na stůl, až se dům otřásal. Kdykoli vzkřikl: „Mám rabáka!“, odpověděla Amina na dvoře zuřivým štěkotem, neboť se domnívala, že se v domě strhla šarvátka.

A když se rozbřesklo kalné ráno, tu odcházel s výhrou šedesáti korun.

„Vyhrál jsi?“ tázal se švagra.

Suchý muž potáhl melancholicky nosem.

„Nevyhrál,“ odpověděl říhaje, „ale nechal jsem v tom přes dvacet korun. Zatracené živobytí…“

„Protože jsi bluma,“ obořil se strážník, „tobě tak svěřiti peníze… Proto jsem ti dal méně na mzdě, neboť vím, že nedovedeš nic udržet… A žádných peněz do živnosti ti nepůjčím. To by zařvaly moje krejcary.“

Opustil švagra a vydal se na cestu k domovu.

Před očima míhal se mu flek, jenž mává dvěma meči. Amorek na červené desítce přibil šípem srdce na kůl, ověnčený listím. Z klobouku jakéhosi chlapce, který držel v ruce kouřící dýmku, vzrůstala žaludská sedma. Zelený spodek pískal na flétnu. Žaludské eso s modrýma ušima drželo v drápech dva štíty a roztahovalo širokou tlamu. Strážník přejel si rukou přes obličej, aby zahnal představu kulového krále se svislým knírem, který se mu obzvláště usadil v rozehraném nervstvu, neboť kule byly jeho šťastná karta.

Srdce mu v těle sladce bušilo a on takto k sobě hovořil:

„Vzal jsem jej, trafikanta, u huby. Vyhrál jsem šedesát korun. Dobrých je šedesát korun… Za ty peníze se dá pořídit jedna košile.

Za šedesát korun je deset kilo cukru.

Za šedesát korun dostanu skoro dvě kila kávy.

Za šedesát korun možno si dát podrazit boty.

Je-li jeden rybízový keř po šesti korunách, pak to máme deset rybízových keřů.

Šedesát korun, to jest živobytí na dva dny.

Šedesát korun rovná se šesti párům holubů.

Za šedesát korun mám kuřivo na dva měsíce.

Ono se třeba řekne, že šedesát korun nic není, ale vida: za šedesát korun dá se najati strych půdy a nasázeti na to brambory… a pak je zásoba na celou zimu.

Mohu vydati trafikantových šedesát korun a nemusím vydati svých šedesát korun. To je úspora. To je užitek. Dobré je to! Dobré je to!

Penízky se mě drží, penízky mi říkají ,pane‘!

Dobré je to!“

5

Naříkajíc, pravila trafikantová: „Vy mužští nemáte uznání. Sejde se vás tu hromada a děláte tu nepořádek a nečistotu. Na mne se nikdo neohlíží. Já vás podruhé všecky vyházím…“

„Pst!“ zasyčel trafikant, „to jsou od tebe lehkomyslné řeči. Já jenom pro dobrou vůli. On je přece domácí pán a strážník. Já sám kartám moc nedám. Také raději spím. Ale vždyť dobře víš, že na nás sočí, protože jsme dali stavební příspěvek pouze sedm tisíc korun. Chtěl jsem ho pohostiti, aby přestal o nás říkati, že jsme chudá verbež. Nám sluší se pokořiti, aby nás nevyhodil…“

„Stejně nás vyhodí,“ mumlala trafikantová usínajíc, „já dobře vím… nechal se slyšet, že my první vyletíme, až uplyne naše doba… Zbytečně jsem vařila čaj s rumem… Platíme pouze patnáct set ročně činže, takže nemáme u něho dobré oko. A králíky nedovolí nám chovat, ačkoli to máme ve smlouvě…“

„Ticho, manželko, a spi už. Je pozdě. Co nám do králíků… Lepší je dobrá vůle… Musíme býti tišší než voda… O králících ani muk, rozumíš? Jsme malí lidé a nemůžeme se bránit…“

6

„To ví čert…“ reptal úředník, převaluje se z boku na bok, „už bila druhá a on pořád, všecko se rabuje, všecko jde‘… co je tohle za pořádek? Vzal jsem podruhé prášky a nemohu usnout pro to jejich bouření… Tohle má býti v policajtském domě? Policie je ustanovena k tomu, aby dávala dobrý příklad a kárala špatné mravy… a nikoliv, aby sama tropila výtržnosti. Když je noc, má všecko spát a bdít pouze ten, kdo je k tomu ustanoven… To ale ten trafikant svádí strážníka. Slyšel jsem, že trafikanti jsou vesměs zkažený lid… Bum! Už zase mlátí do stolu a směje se, až se okna otřásají. Copak tohle se smí? Hlava se mi točí z těch nezbedností…“

A úředník vstal a šel se napít vody.

„Hraje s ním karty,“ mumlala manželka, „a sám říkal o něm, že je to pakáž, která musí z domu… Prý se divně vyjímá trafikant v domě, kde bydlí úředník a učitel. A sám se teď s nimi spolčil. Včera mě potkal a pravil: ,Já to nemám rád, když nájemníci jeden druhého navštěvují… Každý nájemník má zůstat ve svém a druhého si nemá všímat… Potkáte-li trafikantku,‘ povídal, ,tak se pozdravte a víc nic. Žádných řečí s ní neveďte, neboť se to pro vás ani nesluší. Nějaké besedy v domě netrpím. Nájemníci se sčuchnou a vedou řeči proti domácímu. Já,‘ pravil, ,všecko vidím, a dávám dobrý pozor. Trafikantku mám už dlouho v merku, neboť vím, že roznáší drby…‘“

„Ticho, manželko, a spi už,“ napomenul ji Syrový, „víš přece, co nám dalo hlavy lámání, než jsme byt sehnali. Jen žádné řeči, povstane hoře… Dnes má právo domácí pán. Nám sluší trpělivost… S nikým nemluv a nikoho si nevšímej… Oh, těžké je naše postavení…“

„Dvacet tisíc jsme do něho vsadili, a pohnout se nesmíme… Dvacet tisíc, a ono je mu to málo. Nemá práva zakazovati mi, abych s někým hovořila… dvacet tisíc…“

„Dvacet tisíc,“ bručel úředník, „tak dobře… Ani slova o tom… Strážník má pravdu. Není třeba s ostatními hovořiti, nic dobrého z toho nevzejde… a spi už. Nahoře už je také ticho…“