ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Již dlouhý čas cítil strážník v sobě temný tlak, jako kdyby spolkl kostěný knoflík od límce. Sám sobě formuloval tento stav takto: „Žeru se do sebe kvůli Syrovým.“

Jednoho dne přišlo mu na mysl, že manželé Syroví sedí v jeho domě a neplatí činži. Zapomněl jaksi na to, že kdysi daroval mu úředník věno své manželky a on se za to zavázal, že poskytne jim přístřeší na čtyři roky. Ale o kvartále si trpce uvědomil, že obě nájemnické rodiny přispěly k rozmnožení jeho majetku, jenom úředníkovi nikoli.

„Sedí v mém baráku,“ uvažoval hněvivě, „a užitku z nich není. Holota úřednická…!“

„Kdyby napadlo jim se vystěhovati,“ tak rozpřádal své myšlenky, „pak bych byl ve výhodě… Mohl bych dostat za jejich byt dvacet pět tisíc, ba co dím, třeba i třicet… To by byl stavební příspěvek. K tomu by platil nový nájemník činži, třeba menší. Takhle nemám nic. Jsem okrádán, velmi jsem okrádán, k čertu…“

A zatínal pěsti a hučel zlostná slova. Strážník stal se již kořistí onoho duševního stavu, kterému propadají domácí páni. Když domácí pán uzavírá s nějakým člověkem nájemní smlouvu, tehdy má na mysli jenom zvelebení svého vlastnictví. Jakmile se však nájemník nastěhuje se svými věcmi pod jeho krov, tehdy pociťuje přítomnost nájemníkovu pouze jako služebnost, která tkví na jeho nemovitosti. To jest omezení soukromého vlastnictví.

Důvody, proč domácí páni pociťují vůči svým nájemníkům nepřátelství, jsou mnohé. Nájemníci jsou zpravidla hluční. Nejsou-li hluční, pak jsou podezřelí; zajisté přemítají o tom, jak by domácímu způsobili škodu. Mívají děti a drobné domácí zvířectvo. Domácí pán pak chová si domovníka; a tyto okolnosti jsou zejména na překážku dobrému poměru obou kontrahentů. Potom nedávají nájemníci najevo onu míru uctivosti vůči svým domácím, jakou jsou povinni.

2

Odpoledne opět strážník pracoval u svého domku. Dělal z betonových cihel zábradlí u schodů, vytvářeje jakési zubaté cimbuří, jakým vyznačují se středověké hrady. Přemýšlel, jakým plotem měl by svůj pozemek odděliti od ostatního světa. I rozhodl se v duchu pro ohradu z ostnatého drátu, jenž je nejbezpečnější proti vpádu škodlivých lidí.

Úředník vyšel na terasu a spatřil domácího, jenž sedě v dřepu, nabíral lžicí maltu. Pocítil, kterak se mu sevřela hruď. Avšak dodával si mysli, připomínaje si, kterak strážník hrubě napadl jeho ženu.

„Jest třeba říci mu své mínění. Nebudu užívati špatných slov, ani nedám se strhnouti ke křiku. Prostý člověk často bloudí a nedovede se krotiti. Na paměť mu vložím, že jsme vzdělaní lidé a že vzdělanosti jest se pokloniti. Avšak promluvím jasně, zřetelně a energicky.“

Přistoupil ke strážníkovi a pozdravil.

Strážník zahučel, otřel si čelo rukávem, aniž pohlédl na svého nájemníka. Zkoušel, zda cihla pevně sedí, a pak usilovně uhlazoval maltu.

Úředník nerozhodně přešlápl a pak promluvil o tom, jak pokročila strážníkova práce.

Náhle strážník odhodil lžíci a povstal. Pohlédl přísně úředníkovi do očí a počal: „To jsem vám chtěl říci, pane Syrový. Už mám toho všeho dost. Žere mne to, když vidím, že se mých rozkazů nedbá. Jsem mírný člověk, ale schválů netrpím. Ono, jak se říká, odtud až potud…“

Úředník chtěl něco říci, ale strážník jej přerušil.

„Domácí není ničí otrok,“ pokračoval, „a kdo by si chtěl se mnou zahrávati, ten se potáže se zlou. Dlouho mlčím a myslím si: No, ono se to zlepší. Ale když to pořád nebere obrat, pak jsem zlý.“

„Avšak,“ namítl úředník, „čeho jsme se dopustili? Čímpak jsme vyvolali váš hněv?“

„Co?“ zahřměl domácí, „a vy se ještě ptáte? To nic není, když vaše panička sype na dvůr popel? Já to mám uklízet? Jsem váš nádeník? Popel patří do bedničky, a pak se odevzdá popeláři. Takový jest pořádek…“

„Dovolte,“ urazil se úředník, „moje manželka není žádná panička…“

„Tak tedy paní,“ pravil strážník ironicky, „nebo třeba milostpaní, božínku! Já jí tu čest neberu. Ale chce-li u mne býti milostpaní, pak musí zachovávati můj domácí řád. Tak je to, pane…“

Zachrčel a odplivl si.

„Co se týče vás, pane Syrový,“ řekl již mírnějším tónem, „proti vám ničeho nemám. Ba ne. Vám by bylo hříchem ublížit, neboť jste takový tichý. Kvůli vám vstanu o půlnoci a budu s vámi rozmlouvati. Všecku chválu vám vzdávám. Vy ale nic nevíte, to je to, neboť jste celý den v úřadě. Ó, tady se dějí věci! Kolikrát bych ze všeho nejraději utekl…“

Spustil se opět do dřepu a pokračoval ve své práci.

Úředník chvíli postál nevěda, co by dodal. Pak nabídl domácímu cigaretu. Strážník zamručel poděkování, vložil si cigaretu za ucho a věnoval se svému dílu, nedbaje úředníkovy přítomnosti.

Nájemník odešel, přemítaje o výsledku svého poslání. Cítil se sebou jakousi nespokojenost.

„Měl jsem,“ uvažoval, „mu dáti výraznějším způsobem najevo své mínění. Bylo mým úkolem říci: Pane domácí, doporučoval bych vám míru ve výrazech a v tónu. Vyznáte-li se ze své viny, pak můžeme zůstati dobrými přáteli… Ale se mnou je spokojen. Já s každým dobře vyjdu.“

3

Strážník povstal a odešel do zahrady. Neklid odehnal jej od díla. Zlost jím lomcovala.

„Bude mi něco vykládat takový ňúma!“ sipěl, „proč jsem ho nezpražil? Proč jsem takový dobrák? Pijí mi krev, a já ani slané, ani mastné; a ještě vezmu od něho cigaretu. Hanba na moji hlavu!“

Procházel pěšinkami kolem záhonů. Struska chrupala pod nohama. Zastavil se před růžovým keřem. Shledal, že lýko, jímž byl kmen připevněn ke kůlu, se uvolnilo. Keř dal vzkvésti jediné růži, žluté a nádherné. Sklonil se, přivoněl ke květu, přimhouřiv oči.

„Krásná růže vykvetla v mé zahradě,“ velebil se, „ale krejčího růže jsou takové chatrné. Počítám, že tento rok mu ani jediná nevyrazí květ.“ Tu však se zarazil, neboť si připomněl, že manželé Syroví budou čtyři roky přebývati v jeho domě.

Zaúpěl: „Co je to růže, když jsem takové hovado! Krejčí Mecl vzal za svoje kumbály třicet pět tisíc stavebního příspěvku a ještě dostává činži. Ať se na něho někdo podívá. Takový neouroda, ale hlavu má jako stříbrný zvonek. Všecko dovede k svému prospěchu obrátit. Takovému není třeba růží; jen když mu šestáky zvoní v kapse.“

Postál, aby utišil zpěněnou krev. Pak se rozhodl a učinil pravicí široké gesto.

„Nájemnické záhony přijdou k zkasírování. Celá zahrada bude moje. Krejčí také nájemníkům zahrady nepřidělil, neboť je opatrný. Ze mě nebudete trhat kusy. Ze mě neztloustnete. Už nebudu dělat dobrotivého, kdepak…! Zahrada je moje, a komu to není vhod, ať táhne. To je moje řeč…“

Prohlédl si mladou jabloň a shledal, že jablko vzrostlo a nabylo.

„Měj se k světu, jablko,“ oslovil něžně plod. „Jsi mé, jenom já tě smím snísti… I zahrada je má, i dům je můj. A vše, co tu přebývá, podléhá mé vůli…“

4

Úředník pravil k své manželce: „Tak už jsem s ním mluvil. Řekl jsem to, jak se patří.“

„A co odpověděl?“ tázala se manželka.

„Co odpověděl? Co by mohl říkat? Viděl, že je v neprávu. Myslím, že to bylo jenom takové nedorozumění.“

„Nedorozumění…“ odvětila manželka nevrle, „jaké nedorozumění, když na mě hulákal, jako bych byla nějaká… Řekl jsi mu, že mě nemá nazývati ,osobo‘?“

„Všecko je v pořádku,“ pravil úředník vyhýbavě, „jenom podotkl, že nemáš sypat popel na dvůr. Popel, pravil, patří na vůz popelářův. Mrzí ho všelijaký nepořádek…“

„To je dobré,“ vzplanula manželka, „vždyť mi sám, když jsme se sem nastěhovali, řekl: ,Milostpaní, s popelem se nemusíte namáhat přes ulici. Beze všeho můžete to sypat na dvorek. Já už se postarám…‘ Tenkráte se nemohlo přes ulici, neboť byly hromady jílu. A nyní má hubu…“

„Nyní bude zase dobře,“ konejšil ji úředník, „všude je něco. Musíme jeden druhému ustoupit. Mír v domě je hlavní věc.“

„Znáš mě,“ pravila manželka, „že nejsem z těch, kteří vyvolávají nesváry. Ale nikdo nesmí na mne křičet.“

Odešla do koupelny a vrátila se s proutěným košem.

„Dojdu na mandl pro prádlo,“ řekla, „zůstaň zatím doma a dávej pozor.“

Tak pravila a vyšla ze dveří. Úředník postavil se k oknu a zamyšleně bubnoval na tabuli nějaký pochod.