Zlatý fond > Diela > Dům na předměstí


E-mail (povinné):

Karel Poláček:
Dům na předměstí

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 32 čitateľov

Kapitola třicátá

1

Mrak pokryl pozemek v rozměru sto sedmdesáti pěti sáhů. Dům na předměstí proměnil se v žalář, obehnaný zubatým cimbuřím. Manželé Syroví tesklivě sedávali v kuchyni, obávajíce se opustit byt, když tušili na zahradě přítomnost domácího. Neboť strážník nesnášel s klidnou myslí pohledu na tyto nájemníky. Nemohl jim odpustiti, že nehodlají vykliditi byt a tak jej zkracují na zisku. Myšlenka zbaviti se Syrových provázela jej na každém kroku a za touto myšlenkou chodil v bludném kruhu jako kůň zapřažený do žentouru.

Při setkání s nájemníky propukal strážník v ryčné kletby a nadávky. A dbal toho, aby jeho hlas byl slyšán po celé ulici. Manželé Syroví byli opuštěni. Obyvatelé čtvrti strachovali se dáti jim najevo své sympatie.

Jenom švec odnaproti stranil pronásledovaným nájemníkům. Sedával u okna, pilně se obíraje řemeslem, a přitom pozoroval, co se venku děje. Měl nezkrotný pud ujímati se utiskovaných.

„Milostpaní,“ pravil k paní Syrové, „ty botičky chtí nové branzole. Také kramflíčky jsou sešlapané. Do neděle budou v pořádku, můžete se spolehnout. A toho vašeho domácího, syčáka policajtského, rohnu, jak mi přijde do rány. Já mu dám utiskovati klidné občany…“

„Ale Šupito!“ pokárala jej manželka, „jak to mluvíš? Ještě se připravíš do neštěstí.“

„Mlč, ženo,“ odpověděl obuvník, „já se ničeho nebojím. Nemohu se dívat na nespravedlnost. Já jsem člověk vězněný a perzekvovaný. Každému řeknu všecko na plnou hubu. Tady se lid utiskuje a já musím tomu klukovi špinavému dát pádnou odpověď. A ona, policajtka, není lepší. Jednou nesl jsem k nim střevíce a zastihl jsem policajta, kterak fackuje ženu. Rozhněval jsem se a pravil: ,To se smí, pane Faktore, ženu trýznit?‘ — On: ,Hleďte si svého, do toho vám nic není. Žena je moje a já si s ní můžu dělat, co chci.‘ — ,Ale!‘ povídám, ,žena není ničí majetek, žena je rovnoprávná.‘

,Koukejte,‘ on na to, ,vypadnout, ať vás nemusím zjistit.‘ — ,Vy mě nemáte co zjišťovat, neb jsem známý.‘ — Ale tu ona sama se na mne obořila. ,Starejte se o své,‘ povídá. — ,Dobře, když je to takové, pak se vzdávám intervence.‘“

„Jednou tě bude mrzet, že máš plechovou hubu,“ horlila ševcová.

2

„Je tam on?“

„Neviděla jsem jej,“ odpověděla manželka, „snad je ve službě.“

„Rád bych se trošku podíval ven,“ pravil úředník teskně, „jsem tu jako ve vězení…“

„Jen si jdi trochu na vzduch. Máme naň plné právo. To nám on nemůže zakázat. Najali jsme byt i s čerstvým vzduchem…“

Úředník vyšel na terasu.

V zahradě, která byla uzavřena visutým zámkem, dokvétaly poslední květiny. Pestré jiřiny a astry pokryly se šedivou jinovatkou. Slunečnice rozkládaly žluté terče. Bylo cítiti tlení a odumírání. Na poslední nádheru dohasínajícího léta pohlížel úředník s podezřením v srdci. Zdálo se mu, že slunečnice kvetou pouze na rozkaz strážníkův; jiřiny jsou žluté, rudé i oranžové, že tak strážník přikázal. Déšť snáší se na pozemek v rozměru sto sedmdesáti pěti sáhů, jen je-li jej třeba k osvěžení rostlinstva strážníkova. Veškerá příroda na tomto ohrazeném kusu země jest poddána strážníkovi, nade vším vznáší se nepřítomný strážník, bez jehož vůle ani uschlý list s haluze nespadne.

Pln truchlivých myšlenek přišoural se na dvorek. Králíci, uslyševše kroky, zahemžili se v kotcích a upírali svoje velké oči na úředníka. Syrovému se nelíbilo, že pohybují chřípím.

„Neposmívejte se,“ zavrčel, „tady není příčina k posměchu… Jste také policajtovi; i může vás utratiti, kdykoli se mu zlíbí…“

Slepice s holým krkem zastavila se opodál a pohlížela upřeným okem na úředníka.

Úředník se rozčilil.

„Co čumíš, policajtko?“ zakřičel, „vša! — táhni po svém! Chceš na nás donášeti?“

Slepice se polekala a odběhla s hlučným křikem.

Náhle se úředník zachvěl. Obrátil se; za ním stál strážník, mohutný a strašný. Mlčel zlostně a výhružně, pohlížeje úředníkovi do očí.

„No?“ ozval se po chvíli, „nevíte, co se patří?“

Úředník se skrčil a chtěl se odplížiti.

Strážník jej zadržel.

„Pozdraviti,“ zachrochtal, „domácího nedovedete? Já už dlouho pozoruju, že mne nezdravíte. To je nějaká nová móda, nezdraviti domácího. Nelíbí-li se vám to, opusťte můj dům… A co zde děláte?“

„Procházím se,“ zašeptal úředník.

„Tady není žádné promenádování,“ rozčilil se strážník, „vám je vykázán příbytek a tam se zdržujte… Bude to? Ať vás tu nevidím. Holoto!“

Úředník zaprotestoval a odešel do stavení.

„Holoto, holoto, holoto!“

3

Strážník obešel stavení, aby pátral po nepořádcích. Když přišel na dvorek, tu zarazilo jej tenké pištění, které se ozývalo ze psí boudy. Shledal ke své mrzutosti, že Amina v noci vrhla štěňata.

Rozčilil se a pravil: „Tak tady máme nadělení. Jestlipak má člověk nějakou radost na světě? Kdo ti to, bídnice, dovolil? Tady v tomto domě dělá si každý, co chce, jako bych ani domácím nebyl. Vlastní fena působí člověku nepříjemnosti. Tohle je zase dílo krejčího. Výslovně jsem zakázal jeho psu přístup do dvora; a takto se respektuje moje opatření. Ó krejčí, nevyplatí se ti przniti moji čubku.“

Sehnul se a vytáhl z boudy sedm pestrobarevných štěňat, která se žalostně hrabala po zemi.

„Tak, tak…“ pravil strážník vyčítavě k fence, „nejenže nájemníci tropí mi nezbednosti, i ty pánovi takové věci vyvádíš? Tak je dobře.“

Vzal fence šest mláďat a utopil je ve štoudvi naplněné dešťovou vodou, nedbaje Aminy, která si v tichém kvílení ulevovala v mateřském hoři.

„Jednoho,“ uvažoval strážník, „ponechám naživu. Až vyroste, bude z něho hlídač. A ty,“ obrátil se k čubce, „půjdeš z domu, když si nedovedeš vážit dobrého místa.“

4

Bylo již temno, když strážník přišel domů, naplněn myšlenkami o lidské špatnosti. Příbytek byl prázdný a nebylo uklizeno.

Když se objevila manželka, tu osopil se strážník: „Kde pořád landáš?“

„Kde bych landala?“ bránila se paní strážníková, „u kupce jsem byla.“

Strážník se zachmuřil. Vzpomněl si na padlou fenku a neurčitý pocit žárlivosti zavrtěl se mu v útrobách.

„Ty…“ pravil výhružně, „dej si pozor! Co pořád trčíš u kupce. Doma máš být a o všecko se starat. Nikoli marnit čas, ale pracovat ti náleží. Já už dlouho pozoruji, že se před kupcem nějak kroutíš. Maškaro! Kdyby ses měla zpronevěřit, pak ucítíš, kdo je tvůj pán.“

A strčil manželce pěst pod nos.

„Že se nestydíš za takové důminky,“ rozhořčovala se paní strážníková, „jako bych nevěděla, co se smí…“

„Mlč!“ zahřměl strážník, „a kliď se mi z očí. Děláte si se mnou, co chcete, ale já udělám pořádek!“

Pak rozsvítil lampu, připravil si psací náčiní a zamysliv se počal psáti. Z jeho rukou vyšla tato

VYHLÁŠKA Bylo pozorováno, že nájemníci zdržují se bez potřeby na terase. Důtklivě se upozorňuje, že terasa není místo pro pozorování a lelkování. Terasy smí se používati pouze jako přístupu ke dveřím. Dále bylo seznáno, že nájemníci se mezi sebou navštěvují i jiné styky udržují a že zejména podněcují proti majiteli domu. Takové jednání se přísně zakazuje. Nájemníkům jest zdržovati se pouze ve svých příbytcích a jen za vědomí domácího navštíviti byt jiných. FAKTOR JAN, majitel.




Karel Poláček

— český spisovateľ a novinár. Pre svoj židovský pôvod bol zavretý v Terezíne a neskôr v Osvienčime, kde zomrel. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Prihlásenie do Post.sk Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.