ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Ráno chtěla paní Syrová vyjíti na chodbu, ale dveře nepovolovaly, jako by jim vadila nějaká překážka. Zavolala manžela. Úředník vyskočil z postele a oba se opřeli do dveří. Po delším úsilí podařilo se jim otevříti. Za dveřmi stála velká decimální váha.

„Jak se tu octla tato decimálka?“ bádala manželka.

Rozpačitě prohlíželi si tento stroj.

„Jaké to nepořádky!“ reptal úředník, „slyšel-li kdo, aby se decimálka stavěla zrovna přede dveře? Jak snadno mohl by někdo přijíti k úrazu!“

Společně odtáhli váhu stranou.

„Paní Syrová!“ ozval se shora tichý hlas, „ona váha patří panu domácímu. Slyšela jsem, jak povídal své ženě: ,Postavím jim decimálku přede dveře, budou mít radost.‘ Já vám to říkám, abyste věděli, na čem jste.“

Pak bylo slyšeti, jak trafikantka opatrně zavírá dveře.

„Zavilý člověk!“ rozhořčil se úředník, „celý den přemýšlí, jak by nás týral. Taškář, ničema, zhovadilec! Já mu to povím. Bůh ví, nebude se mít čemu smát, až uslyší mé mínění…“

Před oknem přešel temný stín.

„Je zde,“ zašeptala paní Syrová.

„Dobře,“ pravil úředník pevně, „jdu ven.“

„Probůh!“ zaúpěla manželka.

„Neboj se, zachovám rozvahu.“

Vyšel ven.

Strážník obcházel kolem chmurně a sveřepě. Hněvivé myšlenky v něm hrály a rozechvívaly osrdí.

„Pane Faktore,“ pravil úředník chvějícím se hlasem.

Strážník přiložil dlaň k uchu, jako by nedoslýchal.

„Pane Faktore, já myslím…“ ozval se opět úředník.

„Coóo?“ zařval náhle strážník, „vy nevíte, kdo jsem a co jsem? Já jsem majitel domu a sluší se oslovovati mne pane domácí! Zapište si to dobře v paměť, nebo vám pomůžu! Takový skrček a neví, co se patří.“

„Nenadávejte, ano?“ zakvičel úředník.

„To jsem ho odpalíroval,“ zachechtal se strážník. „Řekl jsem skrček a platí. Jiným rozdává obleky a samo to píská hlady. Zmetek úřednická! Vida ho! Bude si na mne roztahovat hubu. Hrbí se tu jako mramorový kocour. Stůjte rovně, když s vámi mluvím!“

Vychrlil ze sebe nadávky a rčení vzaté ze služby vojenské.

„Když se vám tu nelíbí, proč mi sedíte na krku?“ hýkal, „já vás nedržím. Milerád vás oželím. Věru, za jednoho sto…“

„Nehulákejte, ano?“ osmělil se úředník, „my tu jsme, poněvadž jsme si zaplatili, a ne z vaší milosti…“

„Chacha! Mizerných dvacet tisíc dali, a domnívají se, že mne postavili na nohy. Marš, hybaj, holoto, ať vás nevidím…“

Úředník pokrčil rameny a odplížil se do stavení.

„To jsem se lekl!“ pravil strážník posměšně.

„Tak co bylo?“ tázala se paní Syrová manžela.

Úředník neodpověděl. Sklonil hlavu do dlaní a tiše úpěl.

„Ach,“ vzdychl po chvilce, „jaký já jsem člověk… Hadr, měkkota, nic… Jiný muž by se mu postavil, ale já… já nedovedu být sprostý a nedovedu… Každý může mi naplivati do tváře, a já nic.“

Manželka slitovala se nad jeho slabostí.

„Mlč,“ těšila jej, „každý nedovede být sprostý… máš jemné vychování a nedovedeš se s každým postavit. Jen neklesej na mysli, já si už sama pomůžu…“

2

Strážník převaloval se v horkých peřinách, nenalézaje spánku. Myslí mu zmítala představa o nájemnících, z nichž není užitku. Hodiny na školní budově dobíjely, lampář zhasil plynovou svítilnu před domem a ve světnici se rozhostilo šero.

„Fuj!“ odplivl si a vstal. Napil se lačně vody, neboť měl ústa vyprahlá.

„Však já…“ mručel, když ulehl opět do postele, „vymyslím si něco takového… Tak dlouho budu špekulovat, až na to přijdu. Vyrazím s nimi dveře, to tě bůh řek…“ — Konečně usnul.

A strážníkovi zdál se strašný sen.

Na zahradě jeho domu je zakopán poklad. Věděl o tom a těšil se, že jedné noci vyzvedne okovanou truhlu, jež je těžká samými dukáty.

Řekl si: „Vyzvednu poklad ve čtvrteční noci, kdy spánek nájemníků je nejtvrdší.“

Stojí strážník na vysokém kopci a pohlíží do své zahrady. Nad mrtvou krajinou visí měsíc jako mosazná miska nad holičskou oficínou. Tovární komíny, stromy a staveniště vrhají dlouhé stíny. A tu spatří, že na zahradě míhají se postavy. Jsou to nájemníci, kteří se ohánějí krumpáči a lopatami. Smějí se hlasitě a hovoří cizí řečí. Mezi nimi poskakuje úředník jako luční kobylka.

Strážník poznal, že kopají poklad. Strašný hněv ho pojal. Chce volati — nemá hlasu. Chce běžeti, ale vidí, že nemá svých nohou a místo pravé nohy gumovou protézu. Křičí: „Zabiji vás, zabiji, všecky vás podřežu!“ Ale nikdo jej neslyší, neboť jeho hlas podobá se vrnění telegrafního drátu.

Probudil se utýrán, zpocen a zlé mysli. Zbil svou manželku a děti, a poté se mu ulevilo.

3

A té noci zdál se úředníkovi takový sen.

Přišli do jeho příbytku nějací lidé. Bylo jich deset, nikoli — sto, celý zástup. Všichni mají čtverhrannou bradu, knír pod nosem a strážnické čapky. Úředník poznal, že jeho kuchyni i světnice naplnilo sto strážníků Faktorů. První Faktor mručel a cosi vyměřoval. Potom zvolal: „Po-zor!“ a nato se ostatní Faktoři rozběhli, aby se navrátili s kolečky, naplněnými prstí a hnojem, kterým pokryli podlahu jeho příbytku. Utvořili záhony, do nich zasázeli modravé hlávky zelí. Zvláště jedna z nich tak se rozrostla, že tlačila úředníka ze dveří.

Úředník, spatřiv tu spoušť, křičel: „Nastoupím pořad práva civilního!“ Ale první Faktor se smál, až zrudl. Úředník volal, proklínal a zuřil. Ale nikdo jej neslyšel, neboť volal své protesty do trouby, otevřev dvířka u krbu.

Pak se probudil a pravil k své manželce.: „Já se nechtěl stěhovati k strážníkovi. Ty jsi tomu chtěla. Na tebe padá veškerá vina.“

4

U stanice elektrické dráhy sešel se strážník s advokátem, jenž byl jeho známý.

„Fiu!“ hvízdl strážník a zdvihl prst, „štístko!“

Advokát podal mu dva prsty a ptal se, Kam, kam?

„Ale jdu do města koupit hřebíky; došly mi,“ odpověděl strážník uctivě a pomyslil si: „Panečku, ten je těžký. Mít ty jeho prachy!“

„Podívejte se,“ mrzel se advokát, „čekám na tramvaj čtvrt hodiny a nic. Sotva si zapálím doutník, je zde. Tady máte a dokuřte to.“

„Děkuju za doutníka,“ pravil strážník potěšen, schovávaje pečlivě nedopalek, „já jsem sice cigaretový, ale vykouřím to na vaše zdraví.“

Nastoupili do vozu a usadili se naproti sobě. Promluvili několik běžných slov a poté pohřížil se advokát do čtení spisů, které vytáhl z aktovky.

„Počkejme,“ pomyslil si strážník, „advokáti mají ve forotě takové hejble, kterými se dostávají nájemníci z bytu. Nenápadně to z něho vytáhnu a nebude mne to nic koštovat…“

Nahlas pravil: „Jsou všelijaké věci. Znám jednoho majitele domu a ten má nájemníka…“

„Hm…“ zahučel advokát, nepozvedaje zraků od spisů.

„To máte velmi zajímavý případ, pane doktore,“ pokračoval strážník, „on ten domácí je hodný pán, ale nájemník je potvora…“

„Kche-kche,“ zakašlal advokát a přiložil si kapesník k ústům.

„Majitel by udělal nájemníku pomyšlení, ale nájemník jenom všecko naschvál…“

Advokát přejel si dlaní obličej.

„I přišel ke mně ten pan majitel celý ztrápený a povídá: Takhle a takhle, pane Faktore. Nevíte, jak bych toho nájemníka dostal z baráku? Mám v pácu jiného, daleko lepšího… Dal jsem mu v odpověď: Jó, jsou všelijaké zákony, kdopak se v tom vyzná… Jakou jsem mu měl poskytnout radu, pane doktore?“

Advokát podíval se studenýma očima na svůj protějšek a pravil suše: „To máte různé.“

„Podívejte se, pane doktore,“ naléhal strážník, „když on na mne pořád leze… Já už opravdu si nevím rady… Ten nájemník je opravdu bídák, zvláště ona, jeho manželka, ta je!… Co bych mu měl tak šikovného podle zákona povědět?“

„Navštivte mne odpoledne v kanceláři a tam si můžeme o tom pohovořit,“ pravil advokát. Složil spisy do aktovky, dotkl se klobouku a vystoupil z vozu.

„Ó, ten je mazaný!“ pomyslil si uctivě strážník, „on to poznal, že chci z něho zadarmo vytáhnout poradu… Kdepak! ani slyšet… ,Navštivte mne odpoledne v kanceláři…‘ To věřím, ty bys mě vzal u huby…“