ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Dnes vstává periférie poněkud později. Díváš-li se do oken, tehdy uzříš muže, kterak obnaženi po pás stojí u umývadla. Ženy ve spodním prádle pobíhají po světnicích. Ze sklepních bytů ozývá se vrnění děcek a rozdurděné hlasy. Plešatá hlava vyklání se z okna a volá: „ Máňo! — Mááňo! Jdeš od té louže! Nebo odepnu pásek…!“

Dvě báby stojí na rohu a vykládají: „Tak jsem dala do těsta dvě vajíčka… dvě vajíčka… dala jsem jí plný talíř… a ona: Maminko, já bych chtěla ještě bandura… o jé, ty bys toho chtěla… chacha… pět housek snědla a bylo jí to málo… dívám se na ni: holka zlatá, Pámbu požehnej… ale já říkám, lepší, když to jí hodně, než aby to vůbec nejedlo…“

„Tak, tak…“ přisvědčuje druhá, „ta naše zrovna tak… a je přitom suchá jako šíp…“

Úředník se protáhl, sladce zívl, seskočil z postele a přišoural se do kuchyně. Bylo mu veselo při pomyšleni, že dnes je neděle a že se dělá takový krásný den. Pokusil se zazpívati jakousi operní árii, ale hlas mu přeskočil, jako by mu v hrdle zakloktal tuk.

„Ty se mi tu nemotej,“ pravila manželka, „neboť mám plné ruce práce. Oblékni se a jdi si na procházku… Už ať tě tu nevidím.“

„Marie,“ odpověděl úředník, „jsi na mě přísná. Ale já tě poslechnu. Půjdu se trochu projít a koupím si noviny. Tak jest… Po obědě si přečteme, co je ve světě nového…“

Bruče a pohvizduje si, oblékl si sváteční šaty a vybral se z domova.

2

Paní Syrová řešila právě otázku, má-li udělati obložené řízky, anebo má-li připraviti přírodní řízky, když vstoupil do kuchyně její otec.

Zůstal státi u dveří jako poutník s kloboukem v ruce.

„Dobré jitro, tatínku,“ pozdravila jej dcera, „co stojíš u dveří?“

Stařec si zhluboka vzdechl.

„A nevyženeš mne od svého prahu?“ tázal se dutým hlasem.

„Proč bych tě vyháněla?“ podivila se dcera.

„Proč, tážeš se?“ zvolal pateticky tchán, rozpřahuje tragicky ruce jako operní král na jevišti. „Proč…? Protože jsem, jak se zdá, člověk ničemný, jenž nezasluhuje slitování… Nejsem již k potřebě. Čekají na mou smrt…“

„Aha!“ pomyslila si pani Syrová klidně.

Stařec přistoupil k své dceři a zašeptal jí tajemně: „Ona mne vyhnala z domu. ,Jdi si,‘ pravila, ,nechci tě ani vidět… mám tě plné zuby…‘“

„A proč?“

„Tak…“ pravil stařec a těžce usedl na židli, „služka nám odešla, že prý se bude vdávat… A já jsem řekl: Chce-li se vdávat, nevídáno… Služek je bez počtu. Říkám: Dojdu do zprostředkovatelny práce a přivedu holku… Ona ale pravila: ,Tomu ty nerozumíš, já si pro služku dojdu sama…‘ Tak si jdi, když tomu lépe rozumíš… Ona přivedla Kačenu. Mně se nelíbila, jářku, to je služka, když má frizúru jako věž? Mám tušení, povídám jí, že se ta holka nevyvede… ,Jdi pryč!‘ křičí na mě, ,to není mužská záležitost…‘ Dobrá… a v sobotu zatápěla v kuchyni… dívám se na ni… ,Katy,‘ povídám, ,tomuhle říkáte zatápění? Kdo vás takhle učil zatápět?‘ — A poučoval jsem ji. ,Nejprve se dá papír a třísky, a když se to rozhoří, naložíte plnou lopatku uhlí. To je zatápění. Ale jak si počínáte vy, to nemá žádnou cenu…‘ Ale ona na to: ,Kdybych měla takového muže, jako jsou oni, tak bych ho opařila…‘ Strnul jsem nad tou opovážlivostí a povídám to jí. Ale ona pravila: ,Má dobře, neboť muž nepatří do kuchyně…‘ Taková je… Vlastního muže pohaní před služebnou…“

„Zůstaňte u nás na oběd, tatínku,“ pravila dcera.

„Na oběd? Nikoli… Nestojím o milosrdenství… Jakýpak oběd pro mne? Trochu teplé polévky, kousek suchého chleba mně poskytni, abych se posilnil… A já se pak zdvihnu a odejdu do světa… Když mne vlastní lidé vyhánějí, budu hledati přístřeší u cizích lidí… A někde vydechnu svého ducha a nikdo se o tom nedoví… Tak, tak… Příliš dlouho žiji… Už jsem svým lidem na obtíž…“

3

Avšak při obědě tchán zapomněl na své útrapy a na to, že dožil svůj věk a nyní jest mu zemříti pod cizím krovem. Pojedl a rozveselil se. Po obědě zachtělo se mu tlachati. Nesouvislé vzpomínky vynořily se mu na práh vědomí; nachmuřil obočí a počal řečniti, tváře se výhružně.

„Znala jsi Šolara?… neznala, poněvadž jsi byla ještě mladá… neboť tenkráte chodila jsi do hospodyňské školy… a ten Šolar pronesl to slovo… a já došel s deputací k okresnímu hejtmanovi… ,Tak,‘ povídám, ,pane hejtmane, jakým právem,‘ táži se, ,osvojil jste si zákonitou silnou ruku…‘ On se zarazil a pravil: ,Tak vy jste zákonů znalý?…‘ ,To jsem, ač nejsem právník, ale do těch hejblů vidím…‘ Pak jsme měli schůzi a já pravil: ,Já sice zahajuji schůzi, ale předsedu si zvolte, jakého chcete, já s tím nechci nic mít… Neb sedí mezi vámi jeden a já jeho jméno veřejně vyřknu, když se nepřihlásí… Nazývám ho šplhavcem, když se nepřihlásí, ale když se přihlásí, to slovo nevyřknu…‘ Předseda pravil: ,Veřejně byla vyjádřena tato slova, hlaste se, koho se to týká…‘ Šolar zrudl a ze schůze odešel a každý viděl, že mé nařčení se po právu stalo… Tak!… Mne všichni znali, neb já vždycky brojil… Ale vy, jak vidím, nemáte ještě schody v pořádku… jde tu o život, ty schody odevzdám veřejnosti, když se to nezlepší… Příliš si dovolujete…“

„Vezmi si, tatínku, ještě kousek masa,“ přerušila ho paní Syrová.

„Nemohu, dceruško, nemohu, ani nevíš, jak jsem sláb… Dnes v noci se mi zdálo, že jsem byl ve velikém městě, jako by to byl Kolín nad Rýnem… ale nebyl to Kolín nad Rýnem, ale byla tam velká kasárna jako v Mladé Boleslavi… a já nakládal zboží na fůru, pořád samé tkaničky do bot, samé tkaničky, konce to nebralo a já tolik spěchal… A není nikoho, kdo by mi vyložil, co znamená množství tkaniček do bot… Veliký útlak na prsou jsem cítil… Matka mi dala udělati takový pás podšitý kočičí kůží… Kočičí kůže vytáhne veškerou slabost, jak jest dokázáno… Ale já už musím domů, máma je tam samotna, tak co jí mám vyřídit?… Dlouho jste u nás nebyli, to není hezké… Tak spánembohem a navštivte nás brzy!“

4

Když se poněkud ochladilo, vyšli si manželé na procházku. Kráčeli vesnicí, jež vinula se v klikatém údolí. Na dřevěném můstku, jenž vedl přes potok, stál kolovrátkář se štítkem na očích a mechanicky točil klikou svého nástroje. Starci seděli bez kabátů na kládách. Z výletních hostinců ozývaly se temné rány porážených kuželek.

Manželé hodlali odbočiti do polí, ale cestu jim zkřížil průvod, jejž provázela řinčivá hudba. V čele průvodu kráčel muž, oblečený v kroj panského drába; měl nalepené kníry a hrozně koulel očima. Za ním jelo několik mužů a rozložitých žen v národních krojích; koně měli zapletené hřívy do copánků, které byly ozdobeny fábory.

Zahradní restaurace byly naplněny městským lidem, který pod pestrými lampióny doufal stráviti příjemně nedělní odpoledne. Pod rozložitými kaštany seděly rodiny; mužové žvýkali viržinku a popíjeli pivo; ženy lámaly rohlík do kávy; a děti cucaly červené a žluté limonády. Rozbalení kojenci v kočárcích dumlali blaženě palec u nohy. Byla to požehnaná neděle malého pražského člověka.

V polích vlnilo se již povyrostlé obilí. Nad rozkvetlým jetelištěm vznášeli se flegmaticky běláskové. Na hromadě kompostu vyrostly bujné vlčí máky. Páchlo řepnými řízky.

Manželé kráčeli mlčky po mezi, bráníce se proti dotěrným mouchám, které lákaly výpary potu.

A tu manželka pravila: „Já nevím, co to je, ale zdá se mi, že paní domácí něco proti mně má. Tuhle jsem ji pozdravila a ona mi neodpověděla.“

Úředník se zarazil: „Běda!“ zvolal, „co jsi jí udělala?“

„Nevím,“ přemítala manželka, „ale já myslím…“

„Nuže,“ naléhal úředník.

„Tuhle, myslím, že to bylo ve středu, nemohla jsem otevříti okno. Ona šla kolem a já na ni volám: ,Paní domácí, prosím vás, pomozte mi otevříti okno…‘ Ona však pohodila hlavou, stáhla rty a odešla… Snad se neurazila?“

„Proč by se urážela? Vždyť to nic není… Snad bude v tom nějaké nedorozumění… Ale prosím tě, buď opatrná… Jen žádnou nevůli. Jsme malí lidé. Jsme poddáni domácím pánům a po jejich vůli musí býti… Nejlépe je skrčiti se a všemu se vyhnouti… Jen po dobrém a v klidu. Domácí paní musíš vzdávat čest. Nemůžeme si dovolit nějakou hrdost, neboť můj plat je příliš malý…“

„No, vždyť je dobře… Ale snad ji nebudu říkat ,rukulíbám‘?“

„To ne… netrpím takovou devótnost. Chci býti rovný mezi rovnými… Ty jsi manželka úředníkova a nikdo si nesmí na tebe dovolit…“