ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

„Už ať je to pryč!“ zařval pan domácí do chodby.

„Povídám, jste hluchá?“ opakoval, když se nikdo neozýval.

Teprve nyní pochopila paní Syrová, že se to týká jí. Stísněné mysli vyšla na terasu.

Strážník stál rozkročen a jeho rudá tvář byla plna zloby.

„Co je tohle?“ ukazoval k zemi.

S vyceněnými špičáky a se skelnými zraky ležela na terase zrzavá kočka.

„Jak dlouho bude ta zdechlina zde ležet?“ zahřměl strážník.

„Já, domácí, mám uklízet neřád po vás?“

„Ubohá Micinko,“ zašeptala paní Syrová, sklonivši se nad mrtvou kočkou. „Už i na tebe došlo…“

„Tak co bude?“ hartusil domácí, „nebo zůstane to tu pro okrasu?“

Amina, spatřivši, že její nepřítelkyně je mrtva, oddala se radostnému tanci před boudou, vzpínajíc se na řetěze.

„I to zvíře někomu překáželo…“ řekla nájemnice.

„Co jste řekla?“ ptal se strážník vyzývavě.

„Nic…“

„Proto. Abyste si dala pozor na řeč. Já rozumím vašim špičkám.“

„No vždyť…“

„Dejte si pozor! Já vím, co si myslíte.“

„Co si myslím, do toho vám nic není.“

„Vy jedna… Nenuťte mne, abych se zapomněl. Na domácího si nebudete otevírat hubu… A ostatně i kdyby. Ta mrcha vzala spravedlivý konec. Tropila neplechu a mrzačila mi psa. Já si svůj majetek kazit nedám.“

„Micinka byla jako my. Když ji ponechali na pokoji, nikoho si nevšimla…“

„Já vím,“ poškleboval se strážník, „vy jste ta pravá…“

Pani Syrová neodpověděla.

Strážník ještě chvíli postál, pak mávl rukou a odešel, zlostně huče.

Pani Syrová vzala rýč, vyhrabala jámu a pochovala kočku. Slzy jí tekly po tvářích.

„Tak, tak, Micinko,“ vzlykala, „v domě, kde ubíjí zvířata, tam ani pro lidi není žití…“

Když šla kolem boudy, Amina vycenila zuby a zavrčela: „Nájemníci nebudou se nám tu roztahovat. Tady jsme my páni!“

„Lehneš!“ okřikla ji nájemnice.

Fenka se ulekla a hledala spásu v boudě.

2

Odpoledne chystal se strážník do služby, ale tu obdržel zprávu, že pani Syrová dostala návštěvu. Nechal všeho a ruče klusal k svému domku. Na chodbě postavil se za dveře a naslouchal.

„Jak je tu krásně,“ pravila sestřenice paní Syrové. „Zahrada je v plném květu. Vůně jako v lékárně. A to ticho kolem. Věru, máš tu jako v ráji, holka zlatá. Ach, jaké to blaho pro mé nervy, pro mé ubohé nervy…“

Pani Syrová vzdychla. „Chceš se škraloupem nebo bez?“

„Se škraloupem,“ vece ruměná paní. „A mléko tu máte lahodné, takové přírodní, venkovské. Někdo má štěstí, ale já, já… Velmi jsem zarmoucena. Uléhajíc, prosím Boha, aby mne zbavil domácího. Takový je to tyran, že ani vypovědět nemohu. Onehdy si zase vzpomněl, že v pátek, sobotu a neděli nesmí se na půdu.“

„A proč?“

„Ptej se. Já sama nevím. Tak si umínil. V pátek, v sobotu a v neděli nevydává nájemníkům klíč od půdy. Jen si rozvaž. Byt je malý, a proto museli jsme si na půdě uložit nějaké věci. A nyní k nim tři dny v týdnu nemůžeme. Jen pro tu jeho umíněnost. Můj se ptal advokáta, co by se tu mělo podniknout. Žalujte, povídá, pro rušení držby. To se řekne. Ale kde vzít peněz na soudy? A člověk se raději všemu vyhne…“

„Na domácí není zákona…“ pravila paní Syrová tiše.

„A tak si myslím, aby si mne už raději Pán Bůh k sobě vzal, neboť ten život je k nesnesení…“

Nastalé ticho bylo přerváno prudkým povykem. Někdo zabušil na dveře a zařval: „Ven!“

Pani Syrová se zapotácela. Sestřenice zbledla.

„Co se děje?“ ptala se chvějícím se hlasem.

Dříve než mohla paní Syrová odpověděti, vrazil strážník do světnice.

„No?“ zahřměl pánovitě, „dlouho-li mám čekat? Povídám: Ta panička musí ven!“

„Dovolte…“ osmělila se ruměná paní.

Strážník ukázal na dveře. „Žádné ,dovolte‘, seberte své paky a už ať jste venku! Návštěv v domě netrpím. Bude to?“

„No tohle…“

„Jen mi tu moc nepovídejte a koukejte, ať vás tu nevidím. Jděte si do svého, kde máte zrcadla na chodbě a přes schodiště běhoun. Můj dům se vám nelíbí, protože tu nemám luxusy. Svou vilu si nedám pomlouvat. Táhněte!“

„O jakých zrcadlech…? Vždyť já ničemu nerozumím… jak jste se osmělil mne urážet…? Dušinko, pověz mi, proč tak řádí…?“

„Šššš!“ zasyčel strážník a huba se mu zpěnila. „Ven, ven…!“

Paní se zvedla. „No, vždyť já jdu… Lituji tě, Márinko. Vidím, že jsi na tom ještě hůře než já… Mohl byste se styděti, pane, hanba, hanba…“

„Už ani slova! Nebo vás zjistím!“

A ještě na ulici, upírajíc zrak na nápis:

zvolala: „Hanba, hanba…“

Strážník vrhl po ní hroudu.

3

A ještě téhož dne vydal strážník toto:

Nařízení rozmnožil ve třech exemplářích a vylepil na chodbě. To znepokojilo pana učitele Šoltyse, jenž viděl v tomto zákroku opatření proti sobě.

„Jak tomu mám rozuměti?“ tázal se strážníka, „vždyť jsme spolu učinili ujednání, že mne bratři mohou navštěvovati…“

„Vás se to netýká, pane učiteli,“ upokojil jej domácí. „Vy — to je něco jiného. Scházíte se za účelem duchovních cvičení. A pak je známo, že duchové neznečišťují schodiště, aniž jakýmkoli jiným způsobem kazí majetek. Proti duchům nemám ničeho. Nepomlouvají, neroznášejí drby po domech a nepodněcují proti domácímu. Lidé z onoho světa neruší mého pořádku. Pročež nemám důvodu, abych proti nim zakročil.“

„Tak, tak…“ potěšil se pan učitel.

„Vy jste zlato a na vás držím. Ale Syrové vyrazím z domu, protože mne nectí. Jako bych u nich nebyl ani domácí.“

„To je chyba, to je ovšem chyba,“ kývá hlavou pan učitel.

„No, vždyť všeho do času.“

Strážník odešel, a jda po ulici, říkal si: „Teď začne cirkus, že jste to, lidi, neviděli.“

4

Úředník se skloněnou hlavou naslouchal manželčinu vypravování o dopolední události.

„Pomysli si,“ naříkala, „ta hanba! Kdo by si to byl pomyslil… Lidé se sbíhali, já se domnívala, že se propadnu…“

„Za takové peníze, za naše jediné jmění žijeme tu jako v káznici. A spravedlnosti se nedovoláš. Jaké to časy…!“

„I návštěvy nám zakazuje. Snad nedovolí ani dýchati. A co se nám toho nasliboval. ,Jako v ráji,‘ povídá, ,budete u mne žíti… Všecko vám dovolím…‘ A nyní žijeme v krutém otroctví.“

Úředník otevřel opatrně dveře a vyhlédl na chodbu. Pak pravil: „Já mu nikdy nevěřil. Zdál se mi příliš přívětivý. Za přemírou přívětivosti vězí nízký, vypočítavý duch. Když vložíme ruku do vody, v prvním okamžiku nepoznáme, je-li voda ledová nebo vroucí. Chybili jsme. Sedli jsme na vějičku. A nyní jsme vydáni v jeho ruce. A naděje na osvobození není; k tomu se nám nedostává peněz. Pro chudého není svobody…“

„Mně je nejhůře,“ sténala manželka, „ty aspoň v kanceláři si oddychneš. Já však celý den musím snášeti jeho krutovládu. Kolikrát se obávám, že mne uhodí. Jsem tu sama beze svědků.“

„Snad by se přece tak nezapomněl, aby uhodil bezbrannou ženu. A kdyby si chtěl na tebe dovoliti, podívej se…“ A ukázal oknem.

Pod svítilnou stáli opět výrostci s hrbáčem uprostřed.

„Vidíš je? To jsou zločinci. Kdyby tě strážník přepadl, zavolej na ně. Oni tě před strážníkem ochrání. Jsou to dobří mladíci, kteří jsou zvyklí potýkati se se strážníky… A já mu zítra vynadám. Uvidíš. Taková strašná slova mu řeknu, že… Já mu to nedaruji, lotrovi mezi lotry…!“