ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Pořád doufal, že jej nezavolají. Třeba mávnou rukou, eh, co bychom k soudu tahali starého dědka; vždyť ani nevím, jak si počínati. Možná, že zapomenou. Takové pády jsou. Zatracené dílo! Tohle mne mělo potkat?

Marno. Jednoho dne přišel listonoš, přinášeje erární přípis. Utrhl zručným pohybem recepis a kázal adresátovi, aby potvrdil příjem. Hokynář vzdychl: „Tak, tady to máme,“ a podepsal se neohrabaným, kostrbatým písmem.

V předvolání bylo psáno, že pan Mejstřík má se dostaviti k okresnímu soudu, jednací síň ta a ta, v deset hodin, aby vydal svědectví v záležitosti paní Faktorové a paní Mandausové. „Nedostavíte-li se,“ poznamenává soud, „budete předveden.“

„To bych měl k lepšímu,“ mručel žalostně pan Mejstřík, „aby mne vedli přes ulici pod bajonetem jako lotra. To by byla rekomandace pro můj závod… Však já půjdu bez řečí. Na mne se nemusí spouštět hrůza. Jsem člověk spravedlivý. Můžete se poptat. Jsem na place čtyřicet let. Daně mám v pořádku, a proto neráčejí si na mne otvírat hubu…“

Oblékl se čistotně jako na pohřeb. Bylo mu měkko. Střeva zpívala mu zoufalou melodii, když se vydal na cestu. Manželka vyšla na práh a zavolala za ním: „A řekni jim, že nic nevíš a že pouštíme kšeft. Postěhujeme se k synovi do Vodňan. Beze všeho jim to řekni, ať vědí, na čem jsou.“

Pan Mejstřík odpověděl: „To víš, že jim to povím, a ještě všelicos jiného.“

Když vstoupil do elektriky, tu řekl průvodčímu, jenž mu proštipoval lístek: „Aby měl člověk hlavu jako škop. Má svého bezpočtu a ještě aby měl myšlenky na jiné.“

„Tak jest, pane Mejstříku,“ odvětil muž od elektriky.

2

Šerá chodba okresního soudu hemží se lidmi. Tlustí kancelisté s dýmkou v ústech otvírají a zavírají dveře. Občas přeběhne dívka s akty v náručí; a v běhu pojídá krajíc chleba s máslem. Trestanec v plátěnkách uklízí. Na lavičkách sedí lidé. Venkovský strýc s vpadlými spánky. Člověk s kloboukem do čela. Jakási dívka v zeleném svetru. Všichni mají onen napjatý výraz, jenž vyznačuje cestujícího ve vlaku.

Pan Mejstřík přechází sem a tam a myslí si, že je tady jako prodaný. Kdyby už jej raději zavolali. Všecko jim mírně řekne, tak i onak, a oni budou mít uznání. Hlavní věcí je, aby nepronesl něco, čeho by pak musil litovat.

Přistoupil k oknu z mléčného skla, které bylo hustě pomalováno obscénními kresbami, jaké vyskytují se na veřejně přístupných místech. Čísi ruka cítila se nucena poznamenati, „že tanec jest rytmické blbnutí“. Autor této myšlenky se podepsal a podpis označil pečlivě datem. Nějaký nespokojenec prohlašuje, že „kdo to psal, je vůl“. Jiný opět oznamuje, že seděl v této budově od patnáctého června do čtvrtého září. „Říkáte o mně,“ píše, „že jsem zloděj, a sami jste zlodějové. A nejvěčí ze všech je dozorce vězňů Puňata…“

Pan Mejstřík se odvrátil a pohlédl na dveře jednací síně, za nimiž ozýval se hlučný pokřik.

3

Soudce, hezký, bělovlasý stařec, sedí za krucifixem, hlavu opřenou o dlaň. Písař s trudovitou tváří hledí oknem na ulici a čechrá si mastné vlasy násadkou.

Uprostřed jednací síně, na místě, odděleném přepážkou, hlomozí strany. Paní strážníková s paní Mandausovou pokračují v rozmluvě, kterou zahájily onoho dne na dvorku. Divokou stařenu podpírá z jedné strany mladík s krysím obličejem a z druhé strany její dcera, dívka se špičatým nosem. Paní strážníková stojí rozkročena a z jejích rtů prýští slova s bystrostí horského ručeje. Jí po boku stál strážník a přemítal: „Mám zakročit — nemám zakročit?“

Soudce se probral ze zamyšlení a vstal. Jeho dlouholetá zkušenost mu kázala, aby před líčením dopřál rozvaděným stranám času vypovídati se. Věděl, že pak budou náchylnější k smíru.

S rukama složenýma na zádech měřil volným krokem od okna ke dveřím a promlouval tichým, dojímavým hlasem navyklá slova: „Tak, tak… To není hezké, aby inteligentní dámy si takhle nadávaly. Pravda, jsme všichni poněkud nervózní, to jinak nejde v této poválečné době. Padne nějaké slovo, ani se to tak nemyslí. Podejte si ruce a slibte si, že se už nebudete pronásledovat. Pro dobrou vůli v domě…“

„Smířit se? Nikdy!“ volá divoká stařena.

„Téhle bych měla podat ruku?“ kvičí paní strážníková, „já, slavný soude, žádám, aby byla vržena do žaláře za svoji hanebnost!“

Opět propukl hluk, ve kterém zaniká zoufalé volání soudcovo.

„Ach, ach…“ kvílí divoká stařena, „omdlévám…“

„Maminko!“ zvolala dívka se špičatým nosem.

„Milostivá paní, probůh…“ přiskakuje muž s krysím obličejem.

„Pánové…“ obrací se soudce prosebně na oba advokáty. Ale advokát se studenýma očima pokrčil rameny a jeho odpůrce rozpřáhl ruce na znamení, že tady se nedá nic dělat.

Když se povyk poněkud utišil, tu se soudce otázal: „A prosím vás, paní Mandausová, proč jste podala dvě žaloby? Kdo vám psal tu druhou?“

„Já,“ zvolal hrdě mladík s krysím obličejem a pokročil dopředu.

„A proč?“

„Tak, prosím… U doktora není nikdy to zastání jako u vlastního.“

„Proč se do toho pletete, když tomu nerozumíte? Vždyť vy jste svou žalobou způsobil novou urážku… Osočujete paní Faktorovou, že psala anonymní dopis, kdepak to mám, aha, tady je… ,Vy stará remundo, válíte se celý den se psem a vaše dcera s chlapem, který ji neopouští ani na okamžik i na…‘ fuj! to se ani číst nedá… Jak můžete tvrdit, že ,to jsou výrazy paní Faktorové vlastní‘…“

„Prosím, pane rado, já mohu vést celou ulici za svědka, že to je všecko svatá pravda…“

„Moje dcera je čistá…“ volá divoká stařena.

„A já, pane rado, žádal jsem o návštěvu vyšetřujícího úředníka,“ pravil muž s krysím obličejem, „aby na místě okolnosti zjistil… Náš pes jim, prosím, pane rado, smrdí, ale těch jejich třicet králíků, to, prosím, nic není…“

Nyní strážník zakašlal a mrkl na soudce jako osoba vrchnostenská, jež je s pány jedna ruka. A počal: „Slavný soudní dvore! Podle zákona jest viděti, že původně okolnosti…“

Měl zřejmě připravenou delší řeč. Ale bělovlasý soudce chytil se za hlavu a zaúpěl: „Co je tohle? Kde to jsem…?“

„Poněvadž,“ počal opět mladík s krysím obličejem, „ovšemže… ale proč neřekne pan Faktor, co dělal čtrnáctého června v našem sklepě… Díval jsem se oknem, ale obávaje se, abych nedostal klackem přes hlavu, neb bezpečnostní poměry…“

„Ven!“ zahřměl soudce, „nechcete se smířit, dobrá. Líčení se povede. Zůstanou zde strany, ostatní opustí jednací síň. No, bude to?“ obořil se na mladíka s krysím obličejem.

„Šla, Blaženko,“ pobídl mladík svoji nevěstu.

„Ach, děti mé!“ zvolala pateticky divoká stařena, „vy mne opouštíte a já jsem celá smrtelná…“

„Matinka omdlévá,“ kvílela dívka se špičatým nosem.

„Šla, Blaženko… do rukou spavedlnosti se odevzdáváme… ono se projeví, kdo řekl ,vy jste ta pravá‘ a takový přízvuk dala, že…“

„Už ať jste za dveřmi!“ zaržál bělovlasý soudce, „a co vy?“ osopil se na strážníka, „co stojíte?“

„Já,“ zaváhal strážník udiven, že soudce nepovažuje jej za vrchnostenskou osobu, „já své manželce po boku… různé okolnosti vysvětlím… Pronikavé světlo vrhnu na poměry panující v domě…“

„Tak abyste byl už venku,“ pravil soudce suše.

Se slovy „to se divím“ opustil strážník jednací síň.

4

„Zavolejte svědka,“ pravil soudce.

Písař otevřel dveře a zavolal do chodby: „Pan Mejstřík!“

Panu Mejstříkovi zabolelo v břiše, jako kdyby spolkl uzel.

„Sem, sem,“ a písař vzal svědka za ramena a postavil jej před krucifix.

„Vy jste pan Mejstřík?“ tázal se soudce.

„Tak, pane Mejstříku… čtvrtého září měl být na dvoře domu číslo 27 v Harantově ulici nějaký výstup. Copak nám o tom povíte? Musíte mluvit pravdu, jinak byste byl trestán.“

„Já vždycky pravdu…“ zamumlal svědek, otíraje si pot s čela.

„Tak jak to bylo?“

„Jak to bylo. Mléko, povídá manželka, dones Faktorovům… Dobře, povídám, ale ty nehni se mi z krámu a odbývej lidi. Nesu mléko v hrnku… Berou denně někdy litr, někdy půl, jak kdy… Tak tedy nesu…“

„Počkejte. Přišel jste na dvůr a uslyšel jste křik. Hádala se paní Mandausová s paní Faktorovou. Tak co bylo dál?“

„Tak co bylo dál. Mléko jsem přinesl, a ony spolu rozmlouvaly… Nahlas rozmlouvaly…“

„Rozmlouvaly… Pěkně rozmlouvaly. Křičely na sebe a nadávaly si. Co si nadávaly?“

„To já, prosím, nevím… Přišel jsem k hotovému.“

„Slyšel jste, že paní Faktorová měla říci paní Mandausové ,vy jste kramářka z tandlmarku‘…?“

„A před rokem řekla mi ,vy stará kozo‘,“ dodala divoká stařena, „takhle stojí u senkrubny a křičí tato slova hlasitě…“

„Mlčte! Pane svědku, slyšel jste ten výraz ,kramářka z tandlmarku‘?“

„To bych, prosím, neslyšel.“

„Jak to, že ne? Což jste hluchý?“

„To bych hluchý zrovna nebyl.“

„Tak tedy… A že by paní Mandausová řekla paní Faktorové ,vy stará remundo‘, také jste neslyšel?“

„Nemohu sloužit.“

„Člověče!“ zlobil se pan rada, „kde jste stál, že jste nic neslyšel?“

„U hrnku s mlékem jsem stál. Vedle sebe jsem ho postavil a tak se dívám…“

„Přece nemůžete říci, že jste vůbec nic neslyšel?“

„Slyšel a neslyšel. Hlasy se ozývaly, ale já si toho nevšímal…“

„Dejte si pozor! Svědek nesmí ničeho zamlčovat. Na to je velký trest…“

„Já, prosím, milerád vyjdu vstříc,“ zabrebtal svědek, „já nic nezamlčuji… když ale, prosím, jsem taková hlava dubová…“

„Tak vy nic nevíte?“ tázal se soudce hrozivě.

„Vím a nevím.“

„Co víte?“

„Co bych věděl? Řeknu něco — je zle, neřeknu nic — je taky zle. Já, prosím, nejsem na řeč. Se mnou nejlépe nemluvit. Žena říká: ,Jseš ty ale starý hovado,‘ což je pravda. Nikomu se nezachováš. Člověk musí být na všecky strany. Rád posloužím, jenom jednej solidně. Manželka mi uložila, abych oznámil, že pouštíme obchod.“

„Cože?“ zaúpěl soudce.

„Obchod, prosím, pouštíme. Jaké tady štráchy. Dost jsme za ta léta prodělali. Do Vodňan se postěhujeme, k synovi, on je tam hospodářský správce…“

„Ach!“ vzdychl soudce a přejel si dlaní čelo.

Náhle zrudl, uhodil pěstí na stůl a zahřměl na svědka: „Utíkejte, ať vás nevidím… Nebo se dopustím sám urážky na cti…“

„Tak tak, pane rado,“ zaradoval se hokynář, „jaképak řeči s vrtaným dřevem. Neumíš u soudu jednat, zůstaň raději doma. Uctivě se poroučím…“

A šťasten vyklouzl ze dveří jako myška.

„A teď,“ rozlítil se soudce, „teď se mi smíříte, nebo vás obě zavřu!“

Zdvihl se opět povyk. Rozléhal se nářek, kvílení a bědování. Po drahné chvíli podařilo se soudci a oběma advokátům utišiti rozvaděné ženštiny. Písař sepsal smír a strany podepsaly.

„A nyní,“ pravil soudce slavnostně, „nesmíte si jedna druhé všímati, rozumíte?“

„Co bych si všímala?“ pravila paní Mandausová, „jsem ráda, když ji nevidím.“

„Já bych se jí ani dřívkem nedotkla,“ mínila paní strážníková.

Mladík s krysím obličejem a dívka se špičatým nosem vyvedli paní Mandausovou ze dveří.

Na chodbě promluvil strážník k mladíku s krysím obličejem: „Tak moji králíci vám smrdí, pane Zpěváku? Je dobře. Já vám ukážu, co to znamená pomlouvat mé králíky…“