ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Přešlo několik měsíců a kopce na předměstí zavalily se sněhem. Mráz zvonil ulicemi a lid říkal: „Ba, to je dnes samec!“ Po úbočích pobíhaly děti se sáňkami.

Manželé Syroví konali přípravy k stěhování. Paní Syrová balila věci a uprostřed rozházených předmětů pobíhal tchán, jenž si umínil být užitečným.

Strážník obcházel svůj domek, díval se na ten ruch a povídal melancholicky: „Tak, tak, už je to tady!“ Obtížen tajnou myšlenkou, slídil, vyčkávaje úředníka. Když pan Syrový vyšel ze dveří, tu zastavil jej a pravil: „Tak tedy už doopravdy?“

„Už nám to nastává,“ odvětil úředník.

„Jak to uteklo!“ mínil strážník.

„Ani to nejde na rozum.“

„Sešli jsme se a už se máme rozejít,“ pravil teskně strážník.

„To nic není platné,“ vece úředník.

„Člověk by si neměl na člověka zvykat,“ filosofoval strážník.

„Jeden odejde, druhý přijde,“ úředník na to.

„Ale už je to jinačí,“ pravil strážník.

„Zvyk dělá moc,“ pravil úředník.

„Poznali jsme se, pobyli jsme spolu a nyní je konec.“

„Dostanete jiné nájemníky.“

„Jen smrt má přervati pouta mezi domácím a nájemníkem. Jinak to nemá žádnou cenu.“

„Když to vždycky nejde. Jsou všelijaké změny.“

„Tak je to.“

Strážník se odmlčel a zápasil v sobě; pak přistoupil k úředníkovi a pravil přidušeným hlasem: „Když jsme my, majitelé, tak mezi sebou… Mám teď všelijaká řízení. To víte, ono to jinak nejde. My jste si vždycky rozuměli. Mám tyto dny složit městu pět tisíc na chodník před domem. A banka původně… Až prý po vánocích, nyní na to není čas… Tak jsem si myslil, že vy, jakožto majitel…“

Chvíli ještě tak hovořil, než úředník poznal, že ho strážník žádá o půjčku. Podivný cit jej zachvátil. Hanbil se, nevěda proč; bylo mu, jako by jej nutili pojídati nechutný pokrm.

Tu však objevila se ve dveřích paní Syrová; pravila ostře: „Z toho nic nebude, pane Faktore. Zač, prosím vás, půjčovali bychom vám peníze? Málo-li nadělal jste se nám nepříjemností? Jděte si jinam, my o vás nechceme nic vědět! Jindřichu, nestůj a pojď domů!“

Strážník se zarazil; vzápětí však nabyl staré zpupnosti.

„No vždyť…“ zvolal posměšně, „nevídáno… S vámi, paničko, já nemluvím. S panem Syrovým je to něco jiného. S ním i o půlnoci budu rozmlouvati. Mně na nějakých pěti tisících nezáleží. Já mám možná víc než vy. Já jsem majitel už dávno, kdežto vy ani nevíte, co to je. Jsem rád, že se vás zbavím; beztoho mi k užitku nejste. A na terase se nemáte zdržovati. Mé nařízení budete zachovávati, dokud tu budete. Pánem jsem tu já.“

2

Po několika dnech objevil se v domě na předměstí nějaký pán. Byl oblečen v šoférský kabátec a jeho velká lebka nesla koženou čapku. Měl vysedlé lícní kosti, černý knírek, černé licousy. Na čele měl napsáno „já vím všecko, na mě si nepřijdeš!“

V průvodu strážníkově a s cigárem v ústech navštívil byt manželů Syrových. Všecko důkladně prohlédl, zkoušel se zasvěcenou tváří, zda okna i dveře přiléhají, vstrčil hlavu do kamen i zkoušel splachovadlo v klozetu. To všecko činil s nespokojenou zájemnickou tvářností. Pak vyšli na dvůr a úředník slyšel jejich rozhovor.

„V mém domě, pane Baloune,“ mluvil strážník, „budete jako v ráji. Já jsem takový člověk — no. Druhého takového domácího nenajdete. Jeden druhému ustoupit, to je má řeč. Původně hlásilo se mně mnoho nájemníků, ale já nic. Na to jsem člověk opatrný…“

Člověk v šoférském posunul cigáro z jednoho koutku do druhého a zachroptěl: „No jo, to jsou řeči. Bude-li však místo pro věšení prádla?“

„O jé!“ zvolal strážník nadšeně, „místa bude! Já vám všecko udělám, co budete chtíti. Hlavní věc je svornost. Tadyhle před domem bude nádržka s vodotryskem. A třeba i zlaté rybičky nasadím.“

„Mně nejde ani tak o zlaté rybičky,“ odpověděl pán v šoférském, „jako o to, bude-li uzamčený sklep. Kdyby mně měl někdo lézt na uhlí, to bych mu musel nohu přerazit; jsem člověk prchlý.“

„Neračte mít strachu,“ odpověděl strážník horlivě, „sám dbám o pořádek. My si, jak vidím, dobře porozumíme. Jak jsem vás poprvé spatřil, hned jsem si řekl, že my od sebe nepůjdeme, my si věrni zůstaneme.“

„O to není,“ mínil pan Baloun, „já jsem pro to. Když už bydlení, tak bydlení. Nekoukám na krejcar, ale na nějaký podfuk nejsem k mání. Já platím a chci za to své. Od toho neuhnu.“

„To je má řeč,“ zaharašil strážník, „o to nic. Ó, vy si budete u nás libovat. Podívejte se, zde, jak tu stojíme, zasadím lipku. Až povyroste a bude z ní taková široká, slovanská lípa, víte? A pod tou lípou budeme ve svornosti sedávati…“

„No…“ zamručel šoférský kabátec, „konečně lípa… Jaký je z takového stromu prospěch? Hlavní věc je, kde připnu anténu? Já jsem pro hudbu, a kdybych neměl mít rádio, pak nejsem k mluvení.“

„Beze všeho,“ odvětil strážník, „beze všeho, pane Baloune. Rádio bude, všecko bude. Čeho si jen budete přát, to vyplním…“

Chvíli takto rozmlouvali a pak vyprovázel strážník nového nájemníka ke vrátkům.

3

K Novému roku se manželé Syroví stěhovali. Přijel špeditérský vůz a mužští nakládali nábytek. Ulice se sběhla a projevovala účastenství. Přicházeli známí, aby se rozloučili. Hokynář vyšel přede dveře a kynul rukou. Přiběhl švec s pantoflemi na bosých nohou a provolával manželům Syrovým slávu.

Přistoupil pan učitel Šoltys, potřásl úředníkovi rukou a pravil melancholicky: „Odcházíte a my tu zůstáváme v zajetí babylónském.“

„Však pro vás,“ odpověděl úředník, „nadejde den vykoupení.“

Pan učitel zavrtěl hlavou. Řekl tiše: „Děd Hynek míní, že musíme vypíti kalich trpkosti až do dna. Vám však předpovídá šťastné a spokojené časy.“

„Váš pan děd Hynek,“ odvětil úředník dojat, „je hodný a rozšafný muž… Až s ním budete mluvit, vyřiďte mu mé uctivé poručení.“

„Děkuji, vyřídím,“ uklonil se pan učitel. „Budu na vás vzpomínati…“

Když vozka práskl do špeditérských koní, tu přijelo před dům auto. Pan Syrový s manželkou vstoupili vážně do vozu, šofér přibouchl dvířka, motor zahudroval a automobil se plavně rozjel.

Úředník se ohlédl. Dům na předměstí se zubatým cimbuřím se zmenšoval a zmenšoval. Za rohem zmizel jeho zrakům.