ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

„Dnes bude oběd později,“ pravila paní Syrová.

Úředník odešel do kanceláře, opustiv svoji domácnost, jež byla ve stavu vzrušení. Bylo velké prádlo; nenáviděný den v rodinách středního stavu.

Po podlaze válejí se kusy prádla, scvrklé, zatuchlé, beztvaré. Zjevují se proutěné koše. Přichází starší ženština ve vybledlé modré spodničce, vpadlých boků; její účes vlaje všemi směry a ruce jsou rudé a rozprýskané.

Zavládl poplach v domě. V prádelně bublá vroucí voda v měděném kotli. Mydlinková pára pohltila postavu paní Syrové i oné ženy ve vybledlé spodničce.

Když úředník přišel k obědu, kouřila se polévka na stole jak obvykle. Pořádek nebyl porušen.

Na truhlíku u kamen seděla pradlena a pila kávu z modrého polévaného hrnku. Její zrosený obličej vyjadřoval onen stupeň blaženosti, který vezdy působí pradlenám požitek z kávy. Dopila, utřela si koutky palcem a ukazováčkem a zablahořečila: „Naděl Pánbůh, milostpaní!“

Vzala svoji mzdu a odešla, klapajíc škrpály.

„No tak…“ oddychla si paní Syrová těšíc se, že si po obědě oddychne.

2

Než nebylo jí toho dopřáno. Venku obcházel strážník, temný a hněvivý. Zištnost proměnila jeho krev ve žluč. Byl posedlý myšlenkou zahnati od svého prahu neužitečné nájemníky.

Náhle ozval se jeho pokřik: „Ten kotel, pojďte se podívat na ten kotel!“

Úředník se lekl a položil lžíci.

„Co se stalo? Proč zase křičí?“

Paní Syrová vyšla ven.

„Tak jen pojďte se mnou,“ zuřil strážník, „pojďte se podívat, v jakém pořádku jste zanechala kotel.“ A hnal se do prádelny. Za ním paní Syrová. I úředník se zdvihl, aby se podíval, co se děje.

Když přišli do prádelny, stál strážník u kotle, rudý jako onen měděný kotel. Rozkročil se jako demonstrátor před posluchači, když chce ukázati zajímavý fyzický pokus. V koutě stála trafikantka s paní Šoltysovou; tulily se k sobě jako poděšené slepice.

„Tomuhle říkáte vyčištěný kotel?“ zařval strážník.

„Jak to?“ pokusila se hájiti paní Syrová, „vždyť jsem kotel celou hodinu drhla sodou i pískem.“

„Ml-čéét!“ zahřměl domácí, „já vás znám. Mne neošálíte. Na mě jste krátká. Jsem člověk původně dobrotivý, ale svůj majetek si ničit nedám!“

„Kdo vám ničí majetek?“ pokusil se namítnouti úředník.

„Já se vás na nic neptám,“ odbyl jej strážník, „já jsem si vzal na to svědky, abyste nemohli říci, že si na vás vymýšlím. Paní,“ obrátil se na trafikantku, „je ten kotel vyčištěný?“

„Není,“ pípla oslovená, pohlížejíc k zemi.

„A co vy tomu říkáte, pani Šoltysová?“

„Není v pořádku…“ zašeptala druhá.

„Tak vidíte!“ triumfoval strážník, „tady máte nestranné svědectví. Jestli mi ten kotel nedáte do pořádku, tak udělám s vámi krátké řízení.“

Obrátil se na podpatku a vyšel z prádelny.

„Nono!“ zavolal za nim úředník, dodav si mysli.

Ale strážník oblékl si blůzu, uchopil modrou bandasku a odcházel, huče pro sebe: „Mám toho akorát dost!“

3

„Jak jste mohly říci, že kotel není vyčištěný?“ vyčítala paní Syrová nájemnicím.

„Prosím vás, paní Syrová, nehněvejte se…“ zahovořila paní Šoltysová prosebným hlasem, „my dobře víme, že je kotel v pořádku. Ale co dělat? Přiběhl na mne: Musíte dosvědčit. Vždyť ho znáte. On je všeho schopen. Bojím se ho jako ďábla. Ještě nás přivede do neštěstí…“

Trafikantka se dala do pláče.

„Člověk by chtěl s každým vyjít v dobrotě,“ štkala, „a ono to nejde. Pětranná hodino, co já zkouším, to se nedá vypovědět… A ohýbám se před ním až k zemi. Jen abych nepřišla o střechu nad hlavou. Kontrakt, který nám slíbil, nedal. Prý: Až se uvidí. Tak tu stojíme bez ochrany, vydáni na milost a nemilost.“

„Právě na nás si zalezl,“ kvílela paní Syrová, „a my se tak snažíme… Stéblo přes cestu mu nepřeložíme.“

„Máte to marné,“ pravila trafikantka, „on vás chce dostat z bytu, a proto je zbytečná každá snaha. Den jak den leze na mě a ptá se: Tak co? Neměla jste nic se Syrovými? Žádné křiky a hádky mezi vámi nejsou? A proč? Proč není nesvárů? Nedržíte s nimi proti mně? Dejte si pozor! Někdo mu řekl, že partaj, která se s ostatními trvale nesnáší, může být z bytu vypovězena. A proto chce nás rozeštvat. Já však taková nejsem, abych se hádala… Ať mě nechá na pokoji. Zadarmo mu peru a uklízím, jen aby byl klid…“ Zahořekovala: „Já si ještě něco udělám, jestli nepřestane…“

„Jsme na tom všichni pěkně,“ zamumlal úředník.

4

Noc rozložila se již po předměstí. Veškeré tvorstvo spalo, jen strážník bděl. Pečlivě psal a linkoval. Když skončil své dílo, tehdy vyšla z jeho rukou úhledná tabulka, rozdělená na pravidelné dílce, která měla název:

Tabulka rozdělovala měsíc na pravidelné časové oddíly; a každý oddíl značil den, v kterém bylo dovoleno jednotlivým nájemníkům práti prádlo.

K tabulce bylo připojeno jednak

které pravilo:

A za druhé: