ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

A jednou, za parného nedělního odpoledne, přišel v tato místa úředník Syrový se svou ženou. Úředník byl mrzut, neboť manželka jej vyburcovala z odpoledního spánku. Nemohl se zdržeti nářků; žehral, že jest mu lézti do kopce. Ale manželka odpověděla: „Proto tě vedu na vršek, abys měl lepší rozhled na místo, kde bude státi domek.“ Tehdy se úředník odmlčel, ale nespokojenost vzpříčila se mu ve vyprahlém hrdle.

Nad nimi klenulo se modré nebe. A dole bylo zříti řadu jednopatrových domků. Každý druhý dům měl hokynářství; a každý třetí hospodu. Hokynářství byla zabedněna zelenými dveřmi; ale z hospod bylo slyšeti pokřik pijáků, nárazy kulečníkových koulí a karbanické údery kotníků o stůl.

Vzadu je Praha, ponořená do modrého kouře. Na úpatí pahorku táboří skupiny dělnických rodin. Mužští mají zuté botky. Košilatá děcka povykují. A nade vším tetelí se horký vzduch jako telecí mozeček ve výkladní skříni řeznického obchodu.

„Hle,“ pravila manželka ukazujíc na hromadu stavebního materiálu, „tam dole, co jsou ty cihly, bude se stavět.“ A zadívala se zkoumavě úředníkovi do očí.

2

Ale úředník si povzdychl, neboť tesklivost jej opanovala. Patřil k oněm lidem, kteří velmi těžko se smiřují s cizím okolím. Pravil: „Vždyť já ale nikdy jsem nebýval v těchto místech. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo z mých známých přebýval v této krajině. Nesouhlasím, abychom se sem stěhovali. Mám dojem, že bych se nikdy již nedostal nazpět do města. A proč,“ povzdychl si, „máme se vlastně stěhovat? Lépe je zůstati tam, kde jsme. Nejsem přítelem novot.“

Načež odpověděla manželka: „Nuže dobře. Není nám třeba se stěhovati. Ale ty sám jsi to chtěl. Kdyby nebylo tebe, já sama bych si ušetřila práci s hledáním bytu…“

„Ale vždyť já se chci stěhovati,“ přerušil ji úředník, „já toužím po tom, abychom již jednou bydleli ve svém… Ale proč právě tady? Krajina je tu divoká a lid úplně neznámý…“

„Není ti nic do lidí,“ namítla manželka, „nikoho si nemusíš všímati. Avšak vždyť my ani nemusíme zde bydleti. Je nyní na tobě, abys vyhledal příhodnější byt.“

Pak počala paní Syrová líčiti svá dobrodružství, která zažila, hledajíc byt. Líce jí rudla nevolí při vzpomínce na to, kterak jacísi lidé, kteří mají stavební kanceláře v ateliérech, žádali na ní její věno, nazývajíce je stavebním příspěvkem. Vedla četné půtky s těmito pány, kteří pojali myšlenku celkem jednoduchou, vystavěti si dům z cizích peněz. Pocítila zlobu proti svému muži, který, zatímco ona neúnavně zápasila s pány, kteří byli ochotni přijati její skrovné věno, posedával doma a snivě luštil šachové úlohy. „Jiný muž,“ dodala, „nenechá svoji ženu běhati po bytových kancelářích, ale sám se stará.“

3

Úředník, slyše tuto řeč, se zasmušil. „Jak je to podivné,“ dumal, „že opatření bytu jeví se takovou složitou záležitostí. Vidím množství domů, ve kterých lidé přebývají; znám nesčíslný počet lidí, kteří jsou vlastníky prostranných a pohodlných bytů. Jenom můj osud velí, abych svoje záležitosti opatřoval s největšími překážkami.“ Nahlas pravil: „Nenamítal bych celkem nic proti tvému plánu. Ale tady připadá mi to nějak podivné. Lid je tu chudobný. Jacísi chlapi povalují se po stráni a mají zuté botky… Ženy mají ovázanou tvář žinylkovým šátkem. Je tu povyk. A hospody jsou plny opilců. Ještě nám tu někdo ublíží…“

„Jen se neboj,“ pravila manželka energicky, „nikdo ti nebude ubližovati. Na zlé lidi jsou kriminály. Opilcům se vyhneš a necháš je jíti svou cestou.“

„Ale nebude se tu s kým stýkati. Budeme tu osamělí jako první zlatokopové v Arizoně. A je třeba s někým si pohovořiti. A cesty jsou špatné. Moje zdraví je chatrné. Přihodí se něco a lékaře se nedovoláš. Jsem státní úředník a měl bych bydlit na Vinohradech…“

„Nuže tedy,“ odpověděla manželka jizlivě, „najdi byt na Vinohradech. Mohu také bydliti na Vinohradech.“

Úředník se odmlčel a jeho zmačkaná, pihovatá tvář přijala polekaný ptačí výraz. Mlčky následoval svoji ženu, která s ponurou mlčelivostí kráčela z vršku dolů.

4

Když však dostihli již první řady domků, tu upoutal jejich pozornost takový výjev: Jakýsi žlutý muž s vysedlými lícními kostmi snažil se uchopiti dlouhou ženštinu v modré blůze za vlasy; její tvář byla rozdrásaná. Poněvadž žlutá tvář byla opilá, nemohla dosíci drdolu. Žena, hlasitě naříkajíc, prchla do domu. Opilec se rozkročil, aby si zachoval rovnováhu, a skuhral: „Já tě, svině, musím zabít, kdybych za to měl přijít do kriminálu. Máš to marný, maškaro, já jsem si umínil, že tě oddělám. A to ještě dnes. Už to máš spočítaný. Můžeš přede mnou na kolenou klečeti, ale já jsem odhodlaný. Co jsem si předsevzal, od toho nikdy neustoupím. Ať vidí celý svět, co dovedu.“

Okna se otvírají a ježaté hlavy hledí se zalíbením na tento výjev. Opilec, jemuž unikl drdol z dosahu rukou, počíná napadati ženy, které přispěchaly na bojiště, aby provolaly opilcovi hanbu. Opilec, vida tolik ženských účesů před sebou, snaží se některý z nich dostati do své moci. Neboť je ovládnut představou, že musí nějakou ženskou vléci za vlasy po zemi, jinak je jeho čest ohrožena. Avšak ženy kypí bojovností. Obklopují opilce s pronikavým křikem, jenž připomíná krákot pohněvaných vran. Opilec klesá k zemi, neboť jeho vratké nohy přidaly se na stranu nepřátel. Ale zdvíhá se, s obličejem černým blátem, aby opět klesl; a mumlá, že všecko musí pobít.

Uslyšev pronikavý jek, vstal jakýsi švec od verpánku a naplnil svoji hruď chrabrostí, neboť si vzpomněl na svoje mládí, plné půtek a bojů. Přistupuje k výtržníku se svislými rameny, s onou lhostejnou loudavostí zápasníků z povolání, kteří z jakési koketérie předstírají únavu. Švec mírnými slovy, plnými dobrých naučení, vyzývá opilce, aby nedělal hlouposti a šel se vyspat. Dobře ví, že mu dnes nebe popřeje umístiti několik dobrých pohlavků. Může napomínati opilce bez obav, že jej poslechne.

A obuvník tře svoje dlaně o koženou zástěru a domlouvá: „Heleď, Gusto, povídám, nedělej virvár, di se vyspat. Já ti to říkám po dobrým.“

Avšak opilec trvá tvrdošíjně na tom, že musí nějaké ženské vyrvati přehrštli vlasů. A jeho osud mu velel, aby se o to pokusil u ševce. Tehdy poznal švec, že udeřila jeho hodina; a pleskne několik pohlavků z každé strany. Ztýraný výtržník uchyluje se do chodby a volá, že to švec má jenom půjčené.

Obuvník otřel si ruce o zadnici a pravil s uspokojením: „Dostals, bagáne jeden. Máš-li málo, já ti přidám.“

Ženské ještě chvíli pokřikují, „jak by nemlátil Růženu, která je jenom jeho sestřenice, když mlátí svoji ženu a děti“. V tu chvíli vystrkuje opilec hlavu z okna prvního poschodí a volá: „O mně bude ještě mluvit celá Praha!“

5

Tato půtka, jež odehrávala se před očima manželů Syrových, posílila úředníka v přesvědčení, že v těchto místech hrozí mírným lidem nebezpečí. Úředník byl zděšen, ale do jeho úzkosti mísil se pocit triumfu, že měl pravdu.

„Tak to je…“ povzdechl, trpce se usmívaje, „chtějí ode mne, abych byl vydán v ruce vrahů. Mám se usídliti v místech, kde za každým rohem číhá zákeřná ruka. Ba ne. Já nejsem ani válečník, abych zbraní pacifikoval tento divoký kraj, ani misionář, abych mírným slovem šířil zde ušlechtilý mrav. Jsem úředník exekučního oddělení a chci zemříti pokojně.“

„Vždyť je dobře,“ pravila manželka podrážděna, neboť ona šarvátka podryla její autoritu, „já netrvám na tom, abychom se stěhovali právě sem. Ty jsi muž a starej se. Já se starala dost. Najdi byt v místech, kde není opilců, a bude. O nic se nestará a jen vyčítá…“

Úředník pocítil, že mu v hrdle zakloktala zlost. Sňal tvrdý klobouk a otřel si pot z čela. Bylo jim sestoupiti z chodníku, neboť naproti nim kráčelo několik černě oděných mužů. Dva z nich nesli věnec s červenobílou stuhou; a za nimi pán, jenž měl plece opásané šerpou s nápisem „Čtenářský a vzdělávací spolek“.

„Už abychom byli odtud,“ pomyslil si úředník, „nyní jdou zase někomu na pohřeb… Jistě byl ubit nějakými opilci. A strážníka nevidět daleko široko. O bezpečnost tu není postaráno. A zde měl bych žíti? Ba ne, milá zlatá, já si ublížit nedám. Já nejsem hloupý, jak bys třeba myslila.“