ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

A když přešla zima, tehdy opět ožil kopec na předměstí. Přišli řemeslníci a naplnili dům. Natěrači s kropenatými obličeji přinášeli džbery barev. Kamnář strkal svoji ježatou hlavu do kamen. Svištěl hoblík, z něhož vylézaly spirály hoblin. Pak přišel malíř s omrzlým nosem a jeho šedivý, paťatý pomocník. Postavili štafle, kladli patrony na stěny a zpívali dvojhlasně:

A mezi řemeslníky poletoval strážník se skládacím metrem. Jeho poddůstojnický hlas duněl mezi prázdnými stěnami.

Když pak slunce zapadalo, tehdy strážník oblékl blůzu, nasadil čapku a vyšel. Na vzdálenost několika kroků se zastavil a zahleděl se na svůj domek. Na průčelí bylo zříti nápis, který vytvořil štukatér, přičiniv k tomu několik stylizovaných květů.

slabikoval strážník a oči se mu zalily vláhou pohnutí.

„Jsem majetník, jsem domácí pán,“ říkal si, „a podíval bych se na toho, kdo by se mi postavil.“

2

Také starý dům ožil nezvyklým ruchem. Stěhovali domácnost úředníkovu. „Hej — rup!“ mohutní lidé od speditéra, jichž hlava byla plna slaměných drtin a kteří měli za uchem cigaretu, snášeli kusy nábytku z třetího patra před dům, kde netrpělivě hrabali koně se širokými zadky. Vozka speditérského vozu, který seděl ve výši na skládacím sedadle jako akrobat na visuté hrazdě, volal na koně: „Prr — Kadle! nebo tě přejedu po hubě, budeš vidět!“ Kůň Karel zastříhal ušima, a nakloniv se k sousedovi, něco mu pošeptal.

Tchyně míchala u plotny jíšku a utírala si oči.

„Marie,“ říkala dojatě k své dceři, která balila nádobí do beden, „nezapomeň na nás a přijď se někdy podívat. Víš, že táta je nemocný. On na to drží. A koupila jsem ti uhlí, abys měla pro začátek.“

Tchán pobíhal s ustaranou tváří z přízemí nahoru a shora dolů; a podobně jako klaun v cirku chápal se nábytku, který nakládali si chlapi do popruhů, jež měli zavěšeny na žilnatých šíjích. Úředník stál dole u vozu jako vojenská asistence u katafalku generálova; a dával úzkostlivě pozor, aby se nic nerozbilo.

A když nakládali poslední kousek, tehdy seběhli se nájemníci, kteří stáli za dveřmi v záloze; i propukl škytavý hlahol na rozloučenou. Přišel krejčí Samec; čechral si vlasy a mumlal: „Mnoho štěstí.“ Přišla manželka nožířova, obklopena zástupem děcek, která měla prst v ústech; a to nejmenší nesla na zádech; volala: „Mnoho štěstí a božího požehnání.“ Nožíř zvedl šedivou hlavu, jež je celý den skloněna nad bzučícím brusem, a pravil: „Nazdárek.“ Snesli v nosítkách i paní Redlichovou, jež byla raněna mrtvicí, dívala se vytřeštěnýma očima na ten ruch a říkala: „Tak, tak, tak.“ I domovnice, o které říkal celý dům, že je svině, a jejíž muž se oženil v Rusku podruhé, utírala si nos plochou dlaní a štkala usedavě. A hostinský v černém šosáku a s holým krkem vyšel z výčepu, provázen kyselým zápachem pivních splašek, a podával úředníkovi ruku: „Tak už nás opouštíte, pane Syrový? A to jo, to jo. Mějte se dobře.“ Pak zavolal do lokálu na podomka, že přijeli se sodovou vodou.

Úředník byl dojat a srdce se mu tlačilo do krku. Najednou bylo mu líto, že opouští ten starý dům, oprýskané chodby, temné schodiště, kde v noci tiskli mladíci pištivé služky k zábradlí; a to třetí patro, kde rudě mrkala olejová lampička pod zasmušilým křížem. A jaksi mu bylo líto i vlhké hvězdy na stropě, i plstěných bačkor se šachovnicovým vzorkem. Cítil, že člověk, jenž léta žije v domě, stává se jeho součástí, i zdálo se mu, že i starý dům vraští dojatě obočí a volá:

„Tak nazdárek, pane Syrový.“

3

A v novém domě zažehla manželka oheň v kamnech. Tu poprvé vznesl se kouř nad dům jako dým z hranice Abrahámovy na znamení, že novostavba přestala býti novostavbou, je příbytkem lidským. Jakmile stěny načichnou člověčinou, usídlí se penáti ve vlhkých zdech, jež páchnou klihem. Předtím ale musejí se vystěhovati duchové stavební, kteří temně praskají v podlaze, šramotí v koupelně a ve stěnách odlehčují si drolivým zvukem.

Oheň zapraskal v kamnech, plotna se rozehřála a paní Syrová uvařila malířům kávu. Je to oběť na znamení smlouvy, uzavřené mezi člověkem a domem. Malíři usedli na podlahu, smočili svoje vousy do hrnků; pak utřeli si ústa a řekli: „Naděl Pámbu, milostpaní.“

Načež vylezli opět na štafle a spustili dvojhlasně:

4

Rozneslo se, že se do nového domku stěhují, a to pobouřilo čtvrť. Od příbytku k příbytku letěla o tom zvěst; poplach vzbuzoval poplach, jako když povstalci v horách zapalují ohně, jichž záře má obyvatelstvu oznámiti, že ta hodina udeřila.

Stařeny vybíhají z šedých domů; spěchem plandají jim zástěry; a pod blůzami kmitají se svislé prsy jako bublina ve vodováze. A mužové vykládají se v okně; jejich dýmky míří k zemi jako krokvice. Starci usedají přede dveřmi a přežvykují bezzubými ústy jako dobytčata.

Čtvrť vystrčila svoje tykadla a ohmatala s velkým zájmem kredenc, která byla tak těžká, že čtyři muži, vysílajíce hromy k nebesům, jen s námahou dovlekli ji do pokoje. Skládání účastnili se, byť i pouze radou, lidé vyložení v oknech. Vidouce nesmírnou kredenc, napřahovali dýmky a volali: „Na štorc! Mládenci, vemte to na štorc!“

A když složili, dostali na pivo, pošinuli čepice k uchu a odebrali se naproti k výčepu, kdež foukali do pěny a říkali: „Byla to rachota, jo? Hérnais!“

5

A naposled vybalili zrzavou kočku z košíku. Kočka, která byla již připravena na to nejhorší, protože takového rozruchu nepamatovala, vyskočila a postavila se uprostřed kuchyně úplně zmatena; její oči, protknuté čárkou zorničky, byly kulaté jako tolary. Potom očichala nábytek, lesknoucí se bílým emailem, a shledavši, že se v kamnech topí, uklidnila se a počala pečlivě upravovati srst. Chtělo se jí odpočinouti po tom strádání, ale znepokojovala ji přítomnost mnoha cizích lidí, kteří chodili sem a tam. „Jaký to nepořádek,“ stýskala si, „a jaké mají velké boty! Ouvé! Že mi šlápnou na ocas?“

A shrbivši se, vyklouzla ven, vymrštila se na zahradní zídku, tam stočila se do koutečku a lítostivě vzpomínala na svůj teplý výklenek pod kamny, jenž jí byl místem sladkého rozjímání o marnosti všeho, kromě tepla.

6

Počali rozestavovati nábytek. Strážník přišel a nabídl se, že pomůže. Opíral se mohutnými plecemi o skříně a pošinoval kredencí sem a tam. Dostal také hrnek kávy, kterou vypil ve stoje. Pak odešel s pochybnostmi v srdci, sluší-li se, aby domácí pán dělal nájemníkům nádeníka.

„Oni se domnívají,“ dumal hněvivě, „že já jsem něčí otrok. To jste ale na omylu. Dnes jsem já domácí pán a žádný podomek. Já vám taky neberu, že jste úředníci. Moc se mně tu, panečkové, neroztahujte, nebo vás srovnám. Kdo mě nezná, ten se může ve mně zmýlit. A o kafe vám nestojím. Mám, chválabohu, co jíst.“

Na cestě pohlédl zachmuřeně na dům svého souseda, jenž lišil se od jeho vily tím, že měl balkón; a pomyslil si zavile: „Potřebuješ balkóny, kluku krejčovská!“ A vzal hroudu a hodil ji po skupině vrabců, kteří se slétli na hromádku koňských koblih.

V bytě zatím svištěl rýžový kartáč a zimničně pracovaly smetáky. Úředník použil zmatku a vytratil se. Řekl si, že se rozhlédne po novém okolí. Dal se volným krokem podél tovární zdi, jež překrojila řadu dělnických činžáků. Tovární okna měla vytlučené tabulky; a jimi dral se temný hukot strojů a hvizd transmisí. Železnou mříží uviděl rozsáhlé prostranství dvora, kde se válely kusy železa. Ženské, sehnuté jako pahýly staré vrby, sbíraly cosi do jutových pytlů. K továrně přiléhala žlutá budova, vystavěná v jakémsi maurském, fabrickém slohu, jaké stavějí se pro tovární úřednictvo.

Tovární zeď byla pestrá plakáty. Úředník zastavil se před zeleným návěštím, jež oznamovalo, že

A vedle profesora záhrobních věd ohlašovala ochotnická a vzdělávací beseda „Vítězslav Hálek“, že dne toho a toho bude se hráti „Píseň starého domu“, hra o čtyřech dějstvích. Pohlédneš-li níže, spatříš hektografovanou vyhlášku, která vyzývá na veřejnou schůzi, jež koná se v hostinci „U staré brány“… nesnesitelné hospodář… odraziti útok… agituje pro hojnou účast… ostatní smyl déšť. Z Ringhoferky hrne se řeka dělnictva s placatými čepicemi na uších a promáčknutými tvrďáky v týle. Provázejí je modré bandasky a tašky z voskovaného plátna.

Když se úředník vrátil domů, tehdy kočka seděla již pod vydrhnutou lavicí a předla, smířena jsouc s poměry. Také manželka usedla unavena shonem a uklízením, a snivýma očima patřila na svou novou bělostnou kuchyni; a srdce jí plesalo, že je ve svém pořádku.

7

A když toho dne poprvé ulehli v novém bytě, tu úředník, pohlížeje do tmy, naslouchal temnému šramotu, jenž ozýval se tu jakoby z půdy, někdy zase jakoby z koupelny. Duch nového domu stěhoval se do zdí. A tu noc zdálo se úředníkovi něco tak překrásného, že se to nedá slovy vypovědět. Pamatoval si pouze to, že na jeho zahrádce vykvetly květiny skleněnými zvonky, které, když je rozhoupal vítr, zahrály tenounce píseň „Jede mladík na svém koni“. Celé exekuční oddělení se sběhlo, aby naslouchalo této melodii.

Pak se předivo snu zapletlo a úředníkovi se zdálo: Kráčel ulicí jakéhosi města a zhlížel se v zrcadlech výkladních skříní. Tu uviděl, že má pravý ušní boltec maličký, heboučký a zkroucený jako jarní pupenec. Pocítil podivnou radost, že má tak rozkošné ouško. Probudiv se, ohmatal si uši a zahanbil se, že je navštěvován tak pošetilými sny.

Bylo jaro a po peřině tančila zlatá prasátka. Manželka seděla v posteli a pravila: „Zdálo se mně, že jsem viděla švestky. To není dobré. Viděti švestky značí mrzutost.“

„Nikoliv,“ odpověděl úředník, „viděti švestky, to jest nemoc.“

„U nás se říkalo, že je to mrzutost. Nepřála bych si, aby se to vyjevilo.“

„Ostatně,“ mínil úředník, „jsou to jen pověry. Ale ty, maminko, uvař snídani, neboť blíží se moje hodina.“