ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Přišel měsíc září. Dny byly průhledné a něžně melancholické. Prořidla křoviska a stromoví na svazích; a v parcích šustělo odumřelé listí pod nohama chodců. Z polí stoupal dým z ohníčků k ocelově čistému nebi a mládež za hlasitého veselí vypouštěla papírové draky. Slunce mělo ještě svoji sílu; ale bylo lze tušiti, že brzy nastane konec léta.

Uzrálo jablko na strážníkově zahradě. Jednoho dne utrhl domácí pán plod, jenž byl zažloutlý a červeně žíhaný. Zabalil jablko do šátku a odnesl je domů s onou opatrností člověka, jenž nese vzácnou tekutinu v nádobě. Po nějaký čas choval je za oknem a těšil se z pohledu na ně. Pak si ale uvědomil, že ovoce patří k onomu druhu vlastnictví, jehož plnost pocítíme jedině tehdy, když je zkonzumujeme.

Jedné chvíle shromáždil svoji rodinu, rozdělil jablko na čtyři díly, neboť rodina skládala se ze čtyř členů, a pravil hluboce dojat: „Tady máte a snězte si první jablko z mé zahrady. Ono jablko vyrostlo na mém štěpu, který jsem zasadil ve své půdě. Nikdo jiný nesmí toto jablko snísti, jenom já sám, a potom vy, když vám je dám. Snězte je a pomněte, že já jsem také jenom chudých rodičů synek, a jenom mé píli a obezřetnosti jest děkovati, že nyní vlastním i dům i zahradu. Cokoliv na mé půdě přebývá, jest pod mým panstvím. Kdo by se mému majetku rouhal, ten pocítí můj hněv.“

Pak mlčky snědla rodina jablko, cele jsouc ponořena ve vážnost chvíle.

2

V krámu u pana Mejstříka nakupovala paní Syrová pro domácnost. Vedle ní byla tam žena v žinylkovém šálu, která skončila již své nákupy, ale váhala s odchodem, neboť pobyt u hokynáře byl pro ni příležitostí, aby přišla mezi lidi. Použila jí, aby s paní Syrovou zavedla rozhovor.

„Vy bydlíte,“ tázala se, „u Faktorů?“

Hokynář nastražil sluch a zvolal: „Ještě něčím mohu posloužit? Cikorku snad? Kolínskou, francovku, brandýskou, zrnkovou nebo fíkovou? Všecko vedu.“

„Nepotřebuji,“ odpověděla žena, „tak tedy vy bydlíte u strážníka? To vám, paní, věru nezávidím…“

„Nové koření, badián, pepř,“ přerušil ji hokynář nervózně, „snad vám došlo…?“

„Koření mám dost,“ děla žena, „to je pěkný pořízek, ten váš policajt. Takový krkoun, no…“

„Mám rýžová košťata, kartáče z pravých štětin, račte se přesvědčiti…“ zakřičel hokynář.

„Nepotřebuji… Ó, ten Faktor je známý. Jednou…“

„Papuče, nazvané mikáda,“ zařval zoufale hokynář, „jsou potřebné a velmi praktické pro domácnost. Mám na skladě za levnou cenu…“

„A co já s bačkorama… Já mám své, ani je nemohu dotrhat. On ten Faktor má to u policie zavařené, protože za války propouštěl keťase za úplatky…“

„Paní!“ kvílel pan Mejstřík, „kupte si krupici… Čočku, hrách, jáhly, anebo líh k pálení…“

„Až podruhé. Z toho si váš policajt pomohl a postavil si barák…“

„Matičko! Nezapomněla jste něco? Přijdete domů a řeknete si: Já hloupá, ale vždyť jsem chtěla koupit ocet…“

„Ale kde! Já nic nezapomenu. Teď se tu roztahuje a dělá, jako by mu patřilo město. A každého utiskuje…“

Náhle se dal hokynář do zběsilého zpěvu.

zpíval, křepče za pultem jako posedlý.

„Vy jste dnes nějak veselý, pane Mejstříku,“ poznamenala žena podezíravě.

„Jsem! Jsem!“ pokřikoval hokynář, „a proč bych nebyl, když jsem takový mladý a hezký. Ó, já umím písniček, a jakých krásných, to byste neřekla. Až zase někdy přijdete, já vám zazpívám, třebas tu o vraždě v Lužické ulici. Znáte ji? Tak poslyšte: ,Anna Bémová v Lužické ulici, kdopak by neznal tu poběhlici, za oknem sedící, lákala mladíci, Bůh odpusť jí, nešťastnici…‘“

„Dejte mi s tím svátek,“ zvolala žena s opovržením, „já nejsem na písničky dělaná…“

A odcházela, naznačujíc posuňkem paní Syrové, že hokynář má dnes v hlavě.

Když hokynář osaměl, utřel si pot s čela a zasténal: „Zatracené ženské! Pořád mají toho policajta v parádě. Copak si to nemůžete povědět jinde? Ještě mě přivedou do neštěstí, a já za nic nebudu moci…“

3

Jest psáno, že nikdo neujde svému osudu. Ráno nesl hokynář paní strážníkové hrnek mléka, jakž bylo jeho denní povinností. Na dvoře domu, kde strážník přebýval, spatřilo jeho oko takové divadlo:

Zjevil se mu kruh, utvořený z obyvatelů tohoto domu. Uprostřed kruhu byly dvě ženy. Ruce v bok, účesy rozcuchané, měřily se navzájem divokými zraky.

„To jste inženýrka? To jste domácí?“ vřeštěla paní strážníková, „vy jste u mě ta nejposlednější ženská!“

Avšak paní domácí nebyla slabší paní strážníkové co do výmluvnosti. Byla to stařena divoká, zocelená častými půtkami s nájemníky domu v Harantově ulici. Nepatrná tělem, s hákovitým nosem sovy, vrhala se v boj s nevýslovnou srdnatostí, bojujíc o svoji supremacii s celým rozsáhlým domem, plným nepokojných partají.

„A vy že jste policajtka?“ dávala v odpověď, „vy, která by sama měla dbáti o pořádek v domě, ještě podněcujete a děláte neplechy!“

„Já že dělám neplechy?“ paní strážníková povýšila hlas o celou kvintu, „řekněte to ještě jednou!“

„Děláte neplechy,“ opakovala paní domácí, hledajíc očima duchovní oporu v posluchačstvu, „místo co byste vedla své haranty k dobrému, navádíte je, aby mi plivali na okno…“

„Opovažujete se nazývati mé dítky haranty,“ zaječela paní strážníková, „vy jedna… vy jedna…“

„Co že jsem jedna?“ tázala se paní domácí vyzývavě.

„Vy víte dobře,“ odpověděla paní strážníková.

„Co vím dobře?“ ptala se paní domácí.

„Vy jste známá, všichni mi to mohou dosvědčit,“ a paní strážníková dožadovala se souhlasu mezi diváky. Avšak shromáždění počínalo si netečně, nedávajíc najevo stranictví; neboť ani paní domácí, ani paní strážníková nepožívaly v domě popularity.

Boj se stupňoval. Vášně se vzedmuly.

„Vy… vy…“ dýchala těžce paní domácí, „vy jedna hanebnice hanebná, fuj, fuj, fuj!“

„Co se opovažujete?“ zařvala paní strážníková, „vy… Necháte si říkat inženýrka a zatím jste byla kramářkou z tandlmarku. Prodávala jste puncláky na Kampě. Všecko je o vás známo. Nás neopijete rohlíkem. Budete se nad nás vyvyšovat…“

„Neslýcháno!“ hrozila se paní domácí, „taková nízká ženská se opováží… Osobo! Nepřejte si mě…! Nebo se neznám… Já nejsem tak sprostá, abych se s vámi postavila… vy jedna remundo…“

„Jak? Vy jste mne nazvala remundou? Do-brá. Pane Mejstříku, vy jste svědek!“

„Vy jste mne nazvala kramářkou z tandlmarku. Pan Mejstřík je svědek.“

„Vy jste svědek!“

„Vy jste svědek!“

Obě soupeřky počaly se dotýkati pana Mejstříka ukazováčky jako děti při hře „Ten musí jít z kola ven“.

Ubohému hokynáři zatmělo se před očima.

„Já…“ zabrebtal, „já přinesl mléko…“

„Vy jste svědek, že mi řekla remundo,“ zakvičela paní strážníková.

„Vy jste můj svědek, že si na mne dovolila,“ zaskřehotala paní domácí.

„Mléko jsem přinesl…“ zamumlal pan Mejstřík, „výtečné mléko, nejlepší jakosti, mám vždycky čerstvé zboží, račte navštíviti můj závod…“

Vtom přicházel strážník ze služby. Zpozorovav nepořádek, pocítil v sobě hnutí vrchnostenských pudů.

„Rozchod!“ zavelel, „nezůstávat stát! Honem, honem, ať vás nemusím trestat.“

Shromáždění zašumělo jako borový les a rozcházelo se, pilně uvažujíc o té události.

„Potrestejte svoji manželku,“ zaskřehotala paní domácí, „zjistěte ji, když jste spravedlivý. Neb ona je všeho příčinou.“

„Ticho!“ zahřměl strážník, „ani slova nechci slyšet. Všecko na svá místa. Paní Mandausová, jménem zákona vás vyzývám, abyste se odebrala do svého příbytku!“

„Já nejsem u vás žádná vaše paní Mandausová,“ protestovala divoká stařena, „já jsem vaše domácí. A když vám to není vhod, stěhujte se. Budu ráda.“

„Ticho! Jaká slova to pronášíte? Že vás zatknu pro rušení úředního výkonu! Rozcházejte se dvěma směry. Anastazie doleva, paní Mandausová doprava…“

„Vy se tu neroztahujte. V tomto domě nemáte co poroučet, neboť já jsem domácí, ale vy jste jenom nájemník. Opovážila se mi dát ošklivá slova. Já tu vaši špatnost dám soudu…“

„Haha! Beze všeho nastupte cestu práva, když myslíte, že pořídíte. Jen si poslužte. Já jsem se soudy jedna ruka. Já uvedu před soudem okolnosti, že protizákonně tlačíte na nás, abychom se vystěhovali. Tam vám povědí, co je ochrana nájemníků…“

„Dovolte,“ vmísil se do rozmluvy jakýsi mladík s krysím obličejem, „chci vám vysvětliti, že paní Mandausová neprávem trpí, neboť vaše manželka ji osočila, že není inženýrka, ale kramářka… Jste-li spravedlivý, suďte spravedlivě, neboť je všeobecně známo, že zesnulý manžel paní Mandausové byl inženýr, a pročež…“

„Tázal jsem se vás?“ osopil se strážník, prohlížeje si mladíka s krysím obličejem zdrcujícím pohledem, „netázal, tedy odstupte…“

„Je to můj budoucí zeť,“ zapištěla paní Mandausová, „a má tedy právo, aby se mne ujal. To by člověk ani mluvit nesměl.“

„Haha, zeť!“ zasmála se paní strážníková posměšně, „takových zeťů je… když holky na sebe nedrží, mohou mít takových zeťů třeba padesát…“

„Co tím chcete říci?“ zaskřípěla paní Mandausová, „já vás, mně se zdá… Pan Mejstřík je svědek, že jste se dotkla cti mé dcery…“

„Pan Mejstřík je můj svědek a před soudem to všecko poví…“

„Svědek!“ zaúpěl pan Mejstřík, „já o ničem nevím… mléko jsem přinesl… a jen tak tu stojím… Jsem starý člověk a nerozumím tomu, co se zde povídá…“

„U soudu se sejdeme!“ zvolala paní domácí.

„Prosím,“ ukláněla se posměšně paní strážníková.

„Bude-li pak už jednou ticho!“ zahřměl strážník.

„Pojďte domů, paní Mandausová,“ domlouval mladík s krysím obličejem, vleka paní domácí za sukni, „u soudu se zjeví všechna pravda a ukáže se, kdo je původcem zlořádů…“

4

„Ach bože nebeský…“ úpěl hokynář na cestě k domovu, „nyní jsi, Mejstříku, vyfasoval svůj díl… Před soudem, povídají, budeš svědčit. Ani se jednoho neptají, chce-li či ne… Jaký jsem já svědek, pro Kristovy drahé rány! Já, prosím, nic nevím. Mluvte se mnou andělsky, mluvte ďábelsky, já nic neslyšel ani neviděl, poněvadž jsem taková stará hlava přitroublá… Slavný soude, já ovšem chci mluvit čistou pravdu… ale chcete-li se něco dověděti, račte si zavolati jiného, vždyť tam bylo lidí bez počtu. Hlava na hlavě, smím-li se takto vyjádřiti. Co se mnou, starým hovadem. Nějaký mladík vám to poví šikovně a fortelně, jak se všecko zběhlo…

Někteří lidé mají takový dar řeči, že vydrží kázat, až jim od huby lítají jiskry… Já nedovedu nic povědět… a na oči už nevidím a na uši neslyším, neboť mi, slavný soude, táhne sedmdesátka, což jsou, pane, léta, jak slavný soud ráčí vědět.

Prý jsi svědek. Jaký svědek, prosím? Já tuhle mám obchod, prosím… Živím se, jak Pánbůh poroučí. Každého dobře obsloužím. Na mne nemůže říci nikdo ani tohle. Poroučí slavný soud tkaničky do bot? Prosím, mohu posloužiti. Přeje si slavný soud krém na obuv, svíčky nebo mýdlo? Ó, beze všeho… Také povidla, sodu, cukr i cikorku, všecko mám na skladě. Biče, násadky i višňové troubele, všecko může slavný soud ode mne míti. Totě dá nějakou starost, takový obchod. Na něco jiného myšlení míti nemohu… Já nemohu se z kvelbu vzdálit, neboť bych přišel ke zkrácení… Ráčejí mne, prosím laskavě, svědectví zbavit, neb nejsem k tomu důstatečný… Já jsem živnostník a žádný svědek. Se všemi musím vyjít. Řekneš slovíčko a ztrácíš zákazníka… Já to řeknu rovnou: Všichni i se slavným soudem mohou mně třebas políbit šos. Tak, a tady to máte…!“

Přišed domů, pravil pan Mejstřík žalostně k své manželce: „Ach, Majdaleno, velká bída přikvačila na naše staré hlavy. Mdlo je mi i silnou slabost cítím…“

Ulehl, těžce vzdychaje. Manželka mu uvařila bylinné té.