ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Nemoc úředníkova vzbudila účast v ulici. Hokynář Mejstřík oznámil manželce, že navštíví nemocného.

„Půjdeš a budeš mít zle,“ varovala ho paní Mejstříková.

„Hůř nemůže být,“ zachmuřil se hokynář.

Promluvil si s úředníkem a politoval ho, že je takový chatrný. Ale vyslovil naději, že se to v krátké době spraví.

K paní Syrové pravil: „Ať se váš pán neobává, že bude mít se soudem oplétání. V celé ulici není nikoho, kdo by strážníkovi svědčil. Byl u nás a vyzýval ke svědectví. Jářku, že s tím nechci nic mít. Nic jsem neviděl, protože jsem na dvoře spravoval pumpu. A manželka byla u Dynybylů pro dluh.“

A nakloniv se k paní Syrové, zašeptal: „A strážník je lump, pamatujte si to. Dlouho jsem to držel v sobě, ale nyní jsem promluvil. Ono je všeho do času. Já chci s každým v dobrotě vyjít, ale když to nejde, pak jsem zlý. Onehdá v neděli zase. Pošle si pro lot kafe. Jářku, to nejde, jelikož se musí zachovávati nedělní klid. On na to, že strážníkům se může. Ale já mám v paměti, že už jednou mne tak dostal. Skočil jsem si naproti pro šroubovák, ale mezitím mu manželka ve své hlouposti prodala. Načež on oznámil, že mne bude pokutovat, abych věděl, jak mám před soudem mluvit. Dobře, když si tím pomůžeš, pomoz si. Já tu beztoho nezůstanu. Co bych hledal za štěstí. Syn, hospodářský správce, beztoho hartusí, že potřebuje matku, aby mu vedla domácnost. A ženit se nechce, kluk jedna, ačkoli by mohl mít nevěst kilo. A já už zase půjdu.“

„Navštivte nás opět, pane Mejstříku,“ pravila paní Syrová, „můj muž se velmi s vámi potěšil.“

„No, vždyť,“ odpověděl hokynář odcházeje, „proč bych nenavštívil, když může pána starý dědek potěšit. A vy, milostpaní, buďte na pána opatrná, aby se to neobrátilo ke zhoršení. Neb jsou takové pády, že by člověk skákal hop-hop, a zatím ouha! Ať se hezky vypotí, a tím veškerá škodlivost z těla vyjde.“

S touto dobrou radou odešel.

2

Odpoledne přišel pan učitel Šoltys. Usedl u lože nemocného a truchlivým hlasem promlouval slova útěchy.

„Pán s vámi,“ počal. „Hospodin navštívil vás utrpením. Nám náleží nereptati, ale radostně přijímati rány z rukou božích.“

„Jsem velmi sláb,“ zašeptal úředník. Byl potěšen a lahodila mu účast z nemoci, která mu odhalila, že není tak opuštěn, jak si myslel.

„Jaký to milý člověk,“ dumal pohnut.

„Přináším vám radostné poselství,“ pokračoval pan učitel. „Včera zjevil se nám opět děd Hynek. Dlouho jsme ho neviděli; a tak strávili jsme s ním pěkné chvíle v utěšené besedě. Náš přítel nám oznámil, že se brzy uzdravíte a nabudete sil. Jen doufejte, nadějí člověk sílí.“

„Tak, tak,“ zamumlal úředník.

„Potkal jsem pana domácího a napomenul jsem ho, aby se mírnil. Nechť dbá svého prospěchu, ale ať nečiní úkladů. ,Smilujte se,‘ pravím, ,nad svým bližním, ale hlavně nad sebou. Neboť, co platno člověku, kdyby celý svět získal, když na duši škodu utrpí?‘ Slovy Písma snažil jsem se uvésti ho na správnou cestu. Odbyl mne hrubě. Pravil, že on je domácí pán a že ví, co a jak. Nebude přijímati rozumů od nájemníků. Zarmoutil jsem se nad ním vida, že vlastní vinou hyne…“

Ještě chvíli hovořil květnatou mluvou, hojně protkanou biblickými citáty.

Pak odešel, zanechav pro nemocného dva pomeranče a kytici rudých jiřin.

3

Pana učitele vystřídal obuvník. Přinesl s sebou ruch a hlahol, pro úředníka pak rozměrnou, zažloutlou knihu, plnou oslích uší.

„Tady jsem vám přinesl čtení, pane Syrový,“ pravil. „To si polibujete a čas vám uteče. Je to kniha starodávná. Nosil jsem ji už jako tovaryš na vandru. Nikdy jsem se od ní neodloučil a po stravovnách v ní čítával. V ní je pravdivě všecko popsáno, jak to ve světě chodí… Jeden hrabě, mizera, chtěl sličnou hraběnku připraviti o dědictví. Ona byla sirotek, taková mírná a tichá. Jmenovala se Angelika. Ten hrabě Kuno zašantročil závěť a nespravedlivě užíval panství. Za pomoci klerikálů vsadil Angeliku do hlubokého vězení, a tam chudinka úpěla, až ji vysvobodil poctivý sluha Anselm, který byl všeho pamětníkem a závěť objevil. Angelika pak pojala rytíře Ruperta za chotě, ale to dlouho trvalo, než došlo ke sňatku, předtím mnoho protivenství zakusila od toho lumpa Kuna, já bych ho, pacholka, rohnul, kdyby mi přišel do rány… Tady člověk vidí, že to s dobrotou nejde a že se na takové prezenty musí ostře. Oni mají na všecko velké oči a veškerý majetek by nejraději sami schlamstli, ale to, panečku, přestává. Když ten lid drží k sobě, tak jsou marné všecky útoky na kapsy poplatnictva… Já jsem velký přítel čtení, neb z něho se člověk poučí, ale musí být pravdivé jako tato kniha. Jsou tam i obrázky, které jsou jako živé, zvláště ten, jak zbrojnoš Jakub vynáší malého Jetřicha z hořícího paláce…“

„Děkuji vám, pane Šupito,“ pravil úředník vroucně.

„I není zač,“ odmítl obuvník a pokračoval: „Pamatujte si, že máte ve mně zastání. Já dobře viděl, jak jste toho kluka policajtského zvalchoval. Tak se to patří. Nejlépe takovému jednu vraziti do žaludku, a když ztratí dech, pak ho natři přes hlavu. Načež si přestane foukat. Já to mám, panečku, vyzkoušené. Mnohý syčák se dobře pamatuje na mou těžkou ruku…“

„Kdyby mne odvedli do vězení…“ počal úředník.

„Tak si z toho nemusíte nic dělat,“ přerušil jej obuvník, „neboť nejlepší lidé úpěli v kasematech, jako v tom románě, který jsem vám přinesl, byl nějaký biskup Silvio; toho vsadili do temnice, jelikož nechtěl přísahat křivě… A co se toho týče, kdyby policajt vás udal, pak si pamatujte, že já i všichni ostatní odpřisáhneme, že jsme nic neviděli…“

Tak mluvil obuvník a velmi úředníka potěšil… Potom upadl do neklidného spánku.

4

I zdál se mu sen:

Stál úředník na jednom dvoře, plném prázdných beden. Tyto bedny byly navršeny na sebe, ale tak, že nejmenší přišla dospodu, na ni větší a větší; a největší byla nahoře. Tato hromada beden byla vratká a hrozila sesutím.

Vedle úředníka stál strážník. Byl to malý chlapec v krátkých kalhotách a s krejzlíkem na krku. Nicméně věděl úředník, že ten hoch je strážník. A divil se: „Co že ten strážník nosí krejzlík?“ Sám však byl také ještě dítě a měl námořnickou čepici na hlavě. Na čepici byl zlatem vyšitý nápis: „Ó, srdce lidské, nebuď srdcem ješitné šelmy!“

Strážník velel: „Podrž ty bedny!“

„Nepodržím,“ odporoval úředník, „podrž si sám!“

„Nepodržíš-li,“ hrozil strážník, „spadne všecko a bude hrozné neštěstí. Chvilku podrž, já musím někam jíti. Až přijdu, pak tě vystřídám.“

Úředník svolil a držel bedny.

Strážník odskočil stranou a zachechtal se: „Nyní budeš držet do skonání světa.“

Úředník poznal, že byl obelstěn, a zaplakal. Strážník odešel, zanechav úředníka napospas zoufalství.

Stojí u hromady beden a drží… Již se stmívá a nikdo neslyší žalostné volání a nikdo nepřichází, aby ho vysvobodil.

Úředník umdlévá.

„A co…“ myslí si v beznaději, „už je všecko jedno. Pustím!“

Zamhouřil oči a uskočil. Avšak k jeho podivu hromada se nezřítila. Naopak, bedny se otevřely a úředník uviděl k své radosti, že jsou plny vzácných cizozemských známek…

Byl jat nesmírným potěšením a probudil se. Cítil, že opustila ho malomyslnost; i pravil: „A možná, že mne ani do žaláře neodvedou… Snad všecko dobře dopadne…“

„Zajisté,“ přisvědčila manželka a chystala se nemocnému uvařiti dvě vajíčka naměkko.