ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Ke konci týdne dostal domek nové nájemníky. Do mansardních pokojíčků nastěhoval se jednonohý trafikant, jenž měl svoji prodejnu tabáku pod obloukem viaduktu. Selský vůz přivezl kromě nábytku bledou ženu, klec s kanárem a tahací harmoniku.

Strážník přišel ke skládání nábytku, prohlédl si znalecky trafikantovy svršky a pravil k paní Syrové: „Tak je tu tedy máme. Už je to tady. Vzal jsem je do bytu, jak se říká, ze soustrasti. Pořád na mě lezli a škemrali, že nemají kde bydlet. Tak jsem si myslil: Jaképak copak. Mám měkkou povahu. Dívám se na ty jejich věci a vidím, že to bude nějaká verbež. No, dobře… Nebude-li to dělat dobrotu, tak poletí.“

„Mají nábytek z měkkého dříví,“ poznamenala paní Syrová.

„Vy si jich nemusíte všímat,“ usoudil strážník. „Vy jste lepší lidi; to není společnost pro vás. A co se toho týče, kdyby chtěl hrát po nocích na harmoniku, tak mi to oznamte; já povyk v domě netrpím. Na nepořádné nájemníky dovedu býti štěnice.“

Strážník si odplivl a odešel.

„Poslyš,“ pravil úředník, jenž zaslechl tento rozhovor, „já netrpím žádných klepů. Mně ten jednonohý nic neudělal. Já chci s každým dobře vyjít. Možná, že to jsou pořádní lidé.“

„Vždyť jsem ničeho takového neřekla,“ bránila se manželka.

„Ty jsi řekla, že mají nábytek z měkkého dříví. To nezapřeš.“

„A je to něco zlého?“

„Zakazuji ti, aby sis všímala cizího nábytku. Počne to nábytkem a konči to bůhvíjak… Vím to ze zkušenosti. U našeho soudu vleče se již třicet let pře mezi domácím pánem a nájemníkem. Původ celého sporu je v tom, že se strany pohádaly proto, že jejich služky nezavíraly dveří… A tak to bývá.“

„Máš vůbec moc řečí,“ odsekla manželka, „kdybys mi raději pomohl odtáhnouti skříň; kupodivu, kde se vzalo tolik prachu.“

„Ááá,“ zaúpěl úředník protahuje se, „zase nějaký úkol. Kdybys raději už s tím uklízením… Áaa! pokoje nebude a nebude…“

2

Konečně nastěhoval se do bytu v přízemí nějaký blondýn. Neměl límečku, ale košili se slovanským vyšíváním; a na nose seděl mu skřipec. Přivedl svoji ženu, paní s hnědýma, laskavýma očima.

Uklonil se a pravil: „Jsem odborný učitel Šoltys a toto jest moje choť.“

Paní se usmála a obnažila svoje šípkově červené dásně.

„Letos máme jaro pěkné,“ pravil pan Šoltys, „byly ovšem sněhové přeháňky, ale v dubnu jinak nebývá…“

„Ovšem, zajisté,“ přisvědčil úředník.

„Hlavní je, že máme konečně střechu nad hlavou. Měli jsme velké starosti s bytem. Stále jsme musili sňatek odkládati. Nyní získali jsme byt, což ovšem nešlo bez velkých peněžních obětí. Velmi jsme se rozmýšleli, ale děd Hynek se nám zjevil a poradil nám, abychom neváhali a byt najali. Děd Hynek byl velmi rozumný muž…“

Pak se odmlčel, přemýšleje v rozpacích, co by měl ještě říci. Nic mu nenapadlo, i uklonil se a odešel, následován svou paní.

„Mají bílou ložnici,“ pravila manželka po jejich odchodu, „ale mohu říci, že se mi příliš nelíbí. Postele mají vyřezávané intarzie, a to není praktické, neboť se na vyřezávání usazuje prach.“

„Už zase? Onehdy jsem tě prosil, aby sis nevšímala cizího nábytku,“ odpověděl úředník zachmuřeně, „ty však nedbáš. Ó běda! Mám tušení, že zlé věci nastávají.“

„Co však myslil tím dědem Hynkem?“ uvažoval po chvíli.

„Že prý se zjevil děd Hynek… Nechápu, co tím mínil…“

„Inu, poradili se,“ odvětila manželka, „je dobře poraditi se, než se vydají takové ukrutné peníze… Ráda bych věděla, kolik dali strážníkovi. Jestli dali méně než my, pak je to od nich chytré…“

3

Úředník stál na terase bez kabátu, těše se z jarního slunce. Strážník pracoval na zahradě; přehazoval hlínu a nosil v nůši kompost.

Uviděv úředníka, stanul, utřel si pot s čela a široce se usmál.

„Tak,“ pravil s uspokojením, „mám už barák plný. Jednu starost mám z krku.“

„Ale já se domníval,“ divil se úředník, „že budete zde bydlit… Domek jste si vystavěl, ale nestěhujete se.“

„Co si myslíte, pane?“ odpověděl strážník, „copak je to bydlení pro mě? To si já, holenku, nemohu dovolit, abych platil tak vysokou činži. Kam bych přišel? Kdepak…“

Sehnul se, aby vytrhl kořen, jenž vyčníval ze země. Sesula se hlína s hlučným šramotem.

„Moje domácí si také myslila, že se vystěhuji, když budu mít svůj domek. Ale já ani opovážit. Tak ona podala na mě žalobu. Takoví jsou dnes lidé. Až mě poznáte, do zlata mne zafasujete. Se žalobou si na mne dokročila, ale nepořídila. Z bytu se jí nehnu, to je svaté. Ona: ,To byste chtěl malou činži platit a velkou brát.‘ Já: ,To víte, paničko. Jinak to dnes nechodí.‘ Bába jedovatá! ale na mě si nepřijde. Já jsem chytrý.“

„Někteří lidé nemají uznání,“ pravil úředník.

„Jak jsou lidé na mě, tak já jsem na ně,“ pokračoval strážník, „se mnou pořídíš jenom po dobrém…“

Vzal krosnu na záda a pravil: „Dokud mě neznají, třebas by si pomyslili… Ale já, panečku, já vím, co svět obnáší. Na mě musíš si přivstat časně ráno…“

A odešel pro kompost, nadit jsa spokojeností sama se sebou.

4

Úředník ještě chvíli postál a pak obešel stavení, aby se podíval na dvorek. Amina, spatřivši jej, jaksi podivně zaúpěla, vyskočila a vzepřela se na řetězu.

„Hodná Amina, ho-dná, nojo, jakpak ne,“ lichotil úředník, drbaje psa v kožichu.

Fenka ztratila z této pocty veškerou duševní rozvahu; převalila se na záda a komicky zamávala všemi čtyřmi ve vzduchu.

„Chytrý pes,“ pochvaloval si strážník, který přišel na dvorek, aby tu rozštípal dříví, „dostal jsem jej od zahradníka. Bude dobrý hlídač. Amino,“ zvolal velitelsky, „ukaž pánovi svoje kousky. Dej pac!… no, bude to? Pac!“

Amina usedla na bobek, vztyčila se, a svraštivši obličej, zamávala předními běhy.

„Podívejme se,“ podivil se úředník, „a kdo ji to naučil?“

„Nikdo,“ odpověděl strážník hrdě, „to ona sama od sebe. Učenlivý pes; jenom mluvit… Musím ho ale přemístit. Udělám mu boudu na terase, neboť na tomto místě bude kotec pro králíky.“

„A kde bude drůbež?“

„Také tady na dvorku.“

„Hm… a bude dost místa pro drůbež všech nájemníků?“

„Jak to?“ tázal se strážník udiven, „vy chcete také chovat drůbež? To by nešlo.“

„Ale přece…“ namítl úředník ostýchavě, „máme to ve smlouvě…“

„Ve smlouvě. Všelicos je ve smlouvě,“ usmíval se strážník, bera důvěrně svého nájemníka za knoflík, „to se nesmí tak brát. Já o tom uvažoval a přišel jsem k tomu poznání, že to nejde. Drůbež, pane, je příčinou všech nedorozumění a různic v domě. Věřte mi, jsem v tom zkušený. Drůbež leze do zahrady a tropí tu škodu, a pak jsou řeči a křiky. A já nenávidím nesváry v domě nadevšecko. Já říkám: Svornost v domě, jeden druhému vyhovět, to mám rád… Všichni ostatní nájemníci jsou s tím svolni. Já jim všecko vysvětlil a oni nechtí drůbež ani králíky.“

Úředník poslouchal se sklopenou hlavou a říkal: „Tak, tak ano, jenomže…“

„Vidíte,“ zvolal strážník vřele, „já věděl, že my se spolu vždycky shodnem!“

Zapálil si cigaretu a odešel do sklepa pro sekeru. Cestou si říkal: „Drůbež? Haha! Chtěli by člověka využitkovat. Já jsem řekl: Ne — a ty mlč a jdi si po svém. Já jsem domácí pán!“