ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

„Hleď, Anastazie,“ pravil doma strážník k své manželce, „u Syrových se špatně vyjadřují o našem domě. Nelíbí se jim. Prý jinde mají zrcadla na chodbách a koberce přes schodiště. Tak jsem to dostal. Náš dům není prý krásný. A já, dobrák, mlčím a všecko polykám do sebe. Tohle má člověk za všecko.“

„Tak!“ odtušila strážníková. Vzala polévaný hrnek na mléko a odebrala se k hokynářce.

Po jejím odchodu obrátil se strážník k dětem.

„A vy,“ pravil, „nechte všeho a jděte ven. Choďte po domech, naslouchejte, co si povídají lidé. Kdyby někdo mluvil o nás, pak přijďte mi to oznámit.“

Dcerka vyskočila a mrštně vyběhla ven.

Výrostek vyklátil se ze dveří, vyšel na ulici a usedl tupě na hromadu štěrku. Vytáhl z kapsy zavírák a počal usilovně ořezávati kus dřeva, vyplazuje při tom jazyk.

Strážníková vešla do hokynářského krámku, kdež v podvečerní dobu scházely se ženy ze sousedních domů. K hokynářství náležel i mechanický mandl. Zde postávaly ženy v horlivém rozhovoru, sbírajíce a roznášejíce zprávy z celé čtvrti. Nebylo nikoho, kdo by nebyl u mechanického mandlu odhalen. Neboť těžko bylo utajiti domácí záležitosti v těchto končinách, které teprve nedávno připojily se k vzrůstajícímu městu.

Manželka strážníkova těšila se v hokynářství význačnému postavení, jež mělo základ v úřední hodnosti jejího muže. Neomezená je moc strážníkova mezi drobným lidem. Neboť strážník nosí v sobě kus státní pravomoci. Jest osoba privilegovaná a zákon chrání ho více než obyčejného občana.

„U Syrových,“ vypravovala strážníková, „měli dnes návštěvu. Přišla jedna paní se dvěma dětmi.“

„Tak,“ odpověděl hokynář, který se zaměstnával rovnáním cikorky v regálech, snaže se z různobarevných balíčků cikorky vykouzliti souměrné ornamenty.

„Ano,“ pokračovala paní, „ale takovými návštěvami nemohou se příliš honosit. Povídal můj: ,No. — Měla takový křiklavý hlas, a když mluvila, rozléhalo se to po celém domě.‘“

Hokynář vydal zvuk, jenž mohl býti souhlasem.

„Můj muž tu paní zná… Ó, to je nějaká! Ona,“ zde snížila strážníková hlas k šepotu, „ona měla před válkou vykřičený dům v židech. Můj tam jednou dělal pořádek, když se tam hosté poprali.“

Hokynář zachrchlal a pravil: „Mnohdy si něco řeknou a už je zle.“

„Náš dům se jim nelíbí, považte… Prý je to taková rachotina. Zdi jsou samá trhlina, jednou to může sletět na hlavu…“

Vtom vstoupila do krámku hokynářka, a zaslechnuvši poslední slova, otázala se: „Kdo by tohle mohl říci…?“

Ale muž zamrkal na ni zuřivě a pravil: „Co pohledáváš v kvelbu? Sám si obsloužím. Jdi naštípat dříví, neboť polínka došla.“

„Když se vám u nás nelíbí, můžete se stěhovat,“ navazovala strážníková na svou řeč, „nikdo o vás nestojí. Můj řekl, že jeden lékař stál o ten byt. Jsou tak nadutí, že si chtěli držet páva, ačkoli sami nemají co jíst. Ale Faktor jim to nedovolil. Pravil: ,Žádný páv nebude, od toho jsem tady já, abych posoudil, co se může a co ne.‘ Ona snad čeká, že ji budu zdravit, ale to si počká. Jsem já domácí paní, nebo ona je domácí paní? Co tomu říkáte, pane Mejstříku?“

Hokynář pronesl pouze: „Inu, toť, toť,“ a shýbl se pro bečku zelí.

„Já už půjdu,“ prohlásila strážníková, „a tu půlliberku cukru napište si na futro. Platit se bude až s neděle.“

„Vždyť to nespěchá,“ pravil hokynář horlivě.

Když odešla, zavolal hokynář do kuchyně: „Již několikráte jsem ti řekl, Majdaleno, abys před strážníkovou nemluvila. Mlč, nebo budou pletichy. Já se raději všemu vyhnu. Já nechci mít se strážníkem zle. Neboť strážníkovi je ve všem víra dána.“

„Já přece nic takového nepovídala,“ hájila se Majdalena.

„Nejen nepovídat,“ poučil ji hokynář, „ale i skrčit se před nimi musíš, aby tě ani vidět nebylo. Jsou lidé škodliví.“

2

Strážníková došla ke skupině žen, které seděly na schůdcích přede dveřmi, a tam oznámila, že krejčí Mecl je bídák, neboť hodil hroudou po strážníkově slepici, která lezla do sousedovy zahrady. Pravila, že celá ulice uvidí, kterak se nakládá s člověkem, jenž nemá v úctě cizí majetek. Strážník si to s ním vyřídí. Ohlášení boje mezi sousedy přijaly ženy s uspokojením na vědomí. Zpráva o nastávající srážce letěla ulicí a došla sluchu v každém příbytku.

Strážník vešel do své zahrady s kropenkou v ruce. V té chvíli vyšel krejčí, připevnil hadici k hydrantu a chystal se zavlažovati záhony. Obyvatelé z protějška shromáždili se přede dveřmi, dychtivi jsouce na průběh děje.

Oba soupeři pozdravili se s chladnou důstojností.

„Budete zalévat?“ tázal se strážník.

„Tak jest,“ odpověděl krejčí. „Sprchnout nechce.“

„Ba nechce.“

„Salát má se k světu,“ pronesl krejčí, pociťuje chvění z nastávajícího konfliktu.

„Zato celer jest chudobný,“ odpověděl strážník, vraště čelo.

Počínali si jako člověk, který se posadí před mísu švestek. Vybírá si nejprve zralé a šťavnaté ovoce, pohrdaje scvrklými a nahnilými plody. Ale jídlem roste chuť, a člověk, pozřev zdravé ovoce, bere za vděk i nahnilým. A posléze sní všecko.

Tak postupovali oba sousedi. Uctívali se zpočátku vybranými slovy, přidávajíce k nim vlídný úsměv. Vyčerpavše zásobu zdvořilých rčení, přistupovali k nejasným narážkám.

Strážník zmínil se o své slepici. Krejčí podotkl v odpověď, že nevěnuje péči své zahradě proto, aby mu ji cizí havěť rozhrabávala. Strážník mínil, že drůbež nemá rozum; zato však krejčí jest obdařen rozumem a měl by proto svobodomyslně posuzovati slepičí přestupek. Krejčí odvětil, že právě proto měl by strážník dbáti toho, aby jeho drůbež nepřestupovala hranice jeho pozemku. Strážník pravil, že slepic se člověk neuhlídá. Slepice nemá tolik inteligence, která by jí dovolovala ctíti soukromé vlastnictví. Krejčí pronesl narážku, že strážník navádí svoje slepice, aby rušily jeho zahradu.

„Známe to,“ pravil krejčí mrkaje.

„Vy toho znáte,“ odpověděl strážník. „Vy máte nejméně co mluvit.“

„V mé zahradě nemá nikdo co k pohledávání,“ řekl krejčí pevně.

„Vy byste mi stál za to!“ hulákal strážník.

Mužové počali vrhati na sebe nadávky jako scíplou kočku přes zeď.

Krejčí vítězil, neboť byl obratnějšího jazyka. Vyčetl strážníkovi, že utiskuje své rodiče; a nedávno uctil jeho matku v kuchyni kávou, neboť slitoval se nad její chudobou. Dbej toho, mínil krejčí, aby tvoji rodiče nebyli odkázáni na cizí milosrdenství, a pak se můžeš dát slyšet. Ale dělat pána a nedáti svým lidem najísti, je směšné.

„Vy… vy…“ řval strážník, „vy luxusové… Mně neimponujete s vašimi balkóny a houpací židlí… Z toho jsem už vyrostl… Někdo má třeba balkóny a dělá noblesu a zatím jeho dcera…“

„A co máte proti mé dceři?“ tázal se krejčí vyzývavě.

Tu se strážník zarazil, neboť vzpomněl si na soudy a na své úřední postavení. Zamumlal, že se leccos ví, ale že se nemluví, protože nemá řečí rád.

„Nestarám se o cizí záležitosti,“ pravil.

„To bych prosil,“ odpověděl krejčí a odešel s pocitem vítěze.

Zástup zvědavců rozcházel se zklamán. Hokynář objevil mezi naslouchajícími ženami svoji manželku a zavolal na ni: „Majdaleno, domů! Mléko ti kypí.“

A když vešla do krámu, pravil hněvivě:

„A co máš poslouchat, ty treperendo? Neříkal jsem ti, aby ses do ničeho nemíchala?“

„Já se míchám?“ bránila se manželka, „vždyť ani neposlouchám. Já na nic nedbám a nevím, co se děje.“

„Když je někde nedorozumění, tehdy ty nemáš při tom být. Nám do ničeho nic není. My jsme obchodní lidé. Krejčí od nás bere. Ještě z toho budou soudy a ty jdi svědčit. Já si zákazníky odrážet nebudu. Kdyby k něčemu mělo dojít, řekneš, že jsi hluchá jako pařez a že o ničem nevíš. Rozumíš?“

3

Po odchodu krejčího pocítil strážník temnou nespokojenost nad výsledkem souboje. Obával se, zdali v posluchačstvu nevznikl dojem, že krejčí triumfoval, čímž by se ztenčil jeho věhlas v celé čtvrti.

Trápen pochybnostmi, zaťukal u paní Syrové a tázal se, neslyšela-li, že mu krejčí řekl „pacholku“.

„Opovážil se mi nadávat,“ pravil, „což jste zajisté slyšela. Vzal velkou věc na sebe, neboť nadávat strážníkům trestá se žalářem.“

„Já nic neslyšela,“ odpověděla paní Syrová, „neboť jsem panýrovala řízky… Vím o tom, že byl nějaký hluk, ale co se dělo, o tom mi není nic známo.“

„Avšak,“ naléhal domácí důtklivě, „přece jste musela slyšet ,pacholku‘. Vždyť řval, že se to rozléhalo daleko široko.“

„Já nevím,“ pravila paní Syrová, „ale domnívám se, že by se neopovážil vám nadávat. Dovede přece uvážit, kam by to směřovalo, a nebude se uvádět do neštěstí. Slyšela jsem pouze, že byla řeč o slepici. Více nevím a nemohla bych tvrditi.“

„Ale neslyšela-li jste jeho výroky,“ dotíral strážník, „pak zajisté uznáte, že takový člověk je schopen nadávati. Vždyť je to zlosyn, kterému je všecko jedno. Nechť si však se mnou nezahrává; nebo způsobím, že shnije v kriminále. Já mám nahoře velké slovo. Nic mu nepomůže, že má vilu s balkóny… Ale divím se, že jste neslyšela, kterak mi nadával pacholků; a dost mne to na vás mrzí.“

„Co vím, to vím, co nevím, nepovím,“ odpověděla nájemnice.

„No, vždyť je dobře…“ řekl strážník, trpce se usmívaje, „aspoň se vidí… To jsem si o vás nemyslel, že nedržíte s domácím. Teď aspoň vím, na čem jsem…“

4

Když přišel úředník domů a zasedl k obědu, tu vypravovala mu manželka o sváru domácího se sousedem. Úředník naslouchal se starostlivou tváří, kývaje rozvážně hlavou.

„Krejčí Mecl,“ pravil, „jest člověk nepokojný a svárlivý. Nesnaží se, by v dobrotě vyšel se svými sousedy. A tuším, že je značně zlomyslný. Vím, že hází střepy a různé odpadky přes plot a znešvařuje naši zahradu. Jen mírnosti strážníkově jest děkovati, že nedochází denně k svárům.“

Sklonil se nad talířem a počal s vážnou tváří krájeti řízek.

„Žíti v klidu a míru s ostatním člověčenstvem,“ pronesl, třímaje významně nůž, „jest podmínkou zdárného života. To nechť si krejčí Mecl uvede na paměť. My, chválabohu, můžeme o sobě říci, že vyjdeme s každým. A proto těšíme se zasloužené oblibě. Nuže, najedl jsem se, a nyní, maminko, podej mi černou kávu.“

Manželka postavila na stůl šálek černé kávy a pravila: „Pan domácí chtěl, abych dosvědčila, že mu krejčí nadával.“

„A co jsi mu na to řekla?“ znepokojil se úředník.

„Že o ničem nevím.“

„Správně jsi pravila, manželko. Nic neposlouchej a o ničem se nedovídej. Není dobře stavěti se mezi svár jiných lidí. My chceme býti s každým zadobře. A proto musíme býti hluší a slepí.“

„Avšak,“ pravila manželka, „domácího děti mne od nějaké doby nezdraví. To je mi divné.“

„Nezdraví?“ zamyslil se úředník. „Nechť nezdraví. Patrně nevědí, co se patří. Jsou zanedbaného vychování. Nevšímej si toho a jdi svou cestou; buď tak chytrá, jako já jsem chytrý.“

„Ach, ach,“ zavzdychal, „velmi jsem se dnes v kanceláři napracoval. Pan oficiál onemocněl a nyní leží veškeré břímě na mých bedrech. Musím si poněkud odpočinout. Tak, tak… dlužno si popřát oddechu…“