ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

„Zase jeden kousek z krku,“ pravil soudce s uspokojením.

Šumivé ticho naplnilo jednací síň. Po chodbě bloudil strážník, čekaje na svého advokáta.

Bělovlasý soudce složil akta do desek a chystal se k odchodu. Postál chvíli v zamyšlení a pak mimoděk položil opět spisy na stůl.

„Ach, pánové…“ vzdychl a obrátil se k advokátům, kteří zahloubáni činili si nějaké poznámky.

Složil ruce pod talár, svraštil obočí a pokračoval: „Třicet let již, pánové, sloužím u okresu… To je slovo! Třicet let poslouchám křiky, nářky a hloupé řeči znesvářených lidí… Den co den spouštím jako automat svoji řeč o potřebě lidské snášenlivosti…“

Strážníkův advokát odpověděl povzdechem.

„A nic platno… Třicet let! Pro mne není vykoupení. Jsem tu zaklet…“

„Inu,“ odpověděl advokát paní Mandausové, hladě si širokou pleš, „není to žádná radost, chápu… Kdo jenom jednou měl příležitost poslouchati tu moji klientku, má toho ažaž. To je bába princmetálová…“

„Copak vaše bába, pane kolego,“ odpověděl odpůrce, „to je anděl proti mé policajtce. A jé…!“

„To je vidět, pane kolego, že neznáte paní Mandausovou… Tato dáma prosoudila již dva domy a ten třetí pohltí co nevidět soudní útraty…“

„Však ale, když má takové nájemníky, jako je moje ctěná klientka. Ach bože dobrotivý…!“

„Copak je to všecko platné, pane kolego. Ale vy byste musel být zasvěcen do historie, abyste znal všecky ctnosti paní Mandausové. Tato slabá vdova bez ochrany odpykala si osmnáctiměsíční žalář, protože sváděla ke křivému svědectví. To bylo v době, kdy byla ještě majitelkou domu ,U sedmi andělů‘ na Vinohradech. Její specialita záležela v tom, že zaplétala svoje nájemníky do nekonečných pří. Měla ve službách lidi, kterým platila, aby pro ni svědčili. Tak si pomáhala od nájemníků. Ano, bývaly doby… Tady pan rada zná ty příběhy…“

Bělovlasý soudce mávl rukou.

„Často jsem o tom uvažoval,“ počal, „jak upraviti poměr mezi domácími a nájemníky; a nikdy jsem k závěru nedošel. Pořád stejné věci. Děti, drůbež, domácí zvířata; znečišťování schodů, hluk v domě, plýtvání vodou; klepy, nájemníci nectí domácího, domácí se domnívá, že právě on je postižen nejhoršími nájemníky. Nekonečné křiky a nářky. Ve skutečnosti problém je v tom, že lidé spoluužívají cizího vlastnictví. Je to, jako by domácí i nájemníci byli přinuceni jíst z jedné mísy… Vlastnictví srůstá s lidskou individualitou. A tedy, když domácímu obývají cizí lidé dům, je mu, jako by žili v jeho útrobách. Já mnohdy docházím k tomu přesvědčení, že domy, které obývá více rodin, měly by býti veřejným majetkem. Ale já tomu nerozumím; jsem již příliš stár. Odpusťte pošetilému starci…“

Plešatý advokát se zasmál.

„Někdy člověk skutečně žasne,“ pravil, „na jaké nápady přicházejí lidé, kteří si umínili připraviti člověka o peníze, aniž by porušili zákon. Zastupoval jsem takového kunta. Bydlil u něho řemeslník, který si chtěl zařídit dílnu. Domácí mu to dovolil, když provede adaptaci na vlastní útraty. Dobře. Řemeslník zavolal stavitele a ten dílnu vystavěl. Když bylo dílo hotovo, shledal, že nemá k dílně přístupu. Musel by přes dvůr, ale domácí mu v tom zabránil, protože spoluužívání dvorku nebylo ve smlouvě. ,Povolím vám choditi přes dvůr,‘ pravil domácí, ,když dáte dvorek do pořádku.‘ Dobře. Nájemník vydláždil dvůr a zvýšil jej o padesát centimetrů. Když to bylo hotovo, zvýšil domácí nájemníkovi činži. ,To nejde,‘ povídá, ,abyste užíval takovou krásnou dílnu a dvorek za původní činži. To já bych byl škodný.‘ Nájemník přistoupil i na zvýšenou činži. Brzy nato prodal domácí dům onomu staviteli, jenž zřídil dílnu. Nový domácí vypověděl řemeslníka z bytu, protože dílnu potřeboval pro garáž…“

„To já vím jiný případ,“ ozval se advokát se studenýma očima. „Jeden pán chtěl stavět a neměl peníze. Koupil pozemek na úvěr. Na budoucí dům sehnal nájemníky, kteří mu poskytli peníze do stavby. Vykopal základy. Pak ustal. Nájemníci byli netrpěliví a hartusili. Podnikatel jim peníze vrátil. Ovšem bez úroků. Našel si jiné a vyhnal zdi do výše. Opět ustal. Historie se opakuje. Penězi nových nájemníků dokončil stavbu, ale nespěchal s vnitřním zařízením. Do hotového domu přijal nájemníky, kteří museli složiti stavební příspěvek a mimo to platiti vysokou činži. Dnes má dům i peníze. Chytrý muž, takový praktický…“

„No, to není nic zvláštního,“ odpověděl plešatý advokát pohrdavě, „jest to běžný způsob dnešních podnikatelů. Avšak poslyšte, co vám chci vypravovat. Je to velmi zábavný příběh. Jeden muž postavil si dům, ve kterém měl prázdný pokoj pro svobodného pána. Ten pokoj pronajímal za pět tisíc korun ročně. Nájemník složil peníze. Dobře. Za měsíc zavolá si jej domácí a praví: Milý člověče! Potřebuji ten pokoj pro příbuzného. Když se vystěhujete, vrátím vám dva tisíce. Nájemník se nevystěhoval. Domácí podal na něho trestní oznámení pro veřejné násilí. Neboť věděl, že vztažení ruky proti domácímu je důvodem k výpovědi.“

2

V tom okamžiku vstoupil strážník do jednací síně. Zaslechl poslední slova.

„Aha!“ zajásal v duchu, „tak tedy vztažení ruky proti domácímu je důvodem k výpovědi. Vida! A ten můj doktor by mně to neřekl, mizera. Jen peníze by bral. Nakašlu…“

„… vztažení ruky důvodem k výpovědi,“ pokračoval plešatý advokát. „Měl vždycky lidi, kteří mu dosvědčili, že nájemník dopustil se proti němu násilí. Tak přijímal nájemníky a vypovídal. A žil si. Konečně jednou se to nepovedlo. Nyní cestuje s pohlednicemi.“

„Ano…“ vzdychl advokát se studenýma očima, „mnohdy by člověk raději zastupoval piráty než takové…“ Obrátil se ke strážníkovi a pravil: „Hned, pane Faktore, již jsem hotov.“

Ale strážník nespěchal. Nevyřčená slova pálila ho na jazyku jako žhavý uhel. Chtělo se mu vysloviti onu řeč, kterou při líčení soudce nepřipustil.

Pokročil k stolku soudcovu a pravil: „Slavný soude! Chtěl jsem vysvětliti, jak ty okolnosti jsou…“

„Mluvte, pane strážníku,“ pobídl jej soudce blahosklonně. Byl laskavě naložen, neboť podařilo se mu smírně ukončiti mrzutý případ.

„Jsem člověk původně dobrotivý,“ počal strážník. „V mírnosti hledím každému vyjíti vstříc. Člověk jim dělá pomyšlení, a oni odplácejí nevděkem. Jeden druhému ustoupit, jeden druhému vyhovět, to je mé slovo…“

„Tak je to správné,“ pochválil jej soudce.

Strážník se rozohnil.

„Ale nájemníci jsou taková sorta, že by to člověk nevěřil. Domácí si láme hlavu, aby jim pobyt v domě zpříjemnil. Myslíte však, že jsou vděčni? Toto! Jenom přemýšlejí, jak by vyvedli mrzkost. Za zády kují nehezké věci a domácímu ukrádají spánek. Majetek, hlásím poslušně, ničí, k domácímu úcty nemají a výtržnosti tropí…“

„No, vidíte,“ poznamenal soudce, „když to všecko tak jasně vidíte, proč nemáte svoji manželku k tomu, aby s domácí v dobrém vycházela a nedělala nepříjemnosti?“

Strážník se zarazil. Vzpomněl si, že je také nájemník. Řekl si v duchu: „Ouha!“

„Prosím o dovolení, abych vše mohl vysvětliti… Toť se ví, není nájemník jako nájemník. Někteří jsou takoví, že se přikrčí, ani hlásku nevydají. Jen aby domácí nemohl jim ničeho vytknouti. Ale jsou domácí, kteří nemají uznání. Jako ta naše… Říkají o ní, že je satorie. Já nevím. Já takové slovo nevyřknu. Vidím pouze, že je to nezákonná ženská. Napomínám ji po dobrém. ,Paní Mandausová,‘ velím, ,nepostávejte na dvoře a obyvatelů si nevšímejte. Křik a sváry nelze trpěti. Zdržujte se ve svém příbytku, aby nebyly různice…‘ Ale myslíte, že poslechne? Kdepak! Ještě hubu, že to mám tak sprostě říci, roztahuje. Tak tedy je jedno k druhému a spokojenost tím mine. Naše domácí neví, co je mravnost, když trpí, aby její dcera se s mladým člověkem zahadzovala…“

„Nu dobře…“ kynul soudce rukou.

„Půjdeme, pane Faktore,“ pravil advokát vstávaje.

Ale strážník sám byl velmi pohnut svou lahodnou mluvou. Chtělo se mu dále rozpřádati řeč.

„Já sám jsem domácí,“ pravil vroucně, „ale nikoli takový domácí jako jiní, kteří majetek vyžení, zdědí nebo ukradnou. Sám od sebe jsem domácí pán. A můj dům je nejhezčí ze všech. Až půjdete kolem, pane rado, zastavte se. Já vám daruji růži ze své zahrady. Beze všeho. Já i jiným přeji…“

Soudce sebral akta a odchádzel. I strážník měl se k odchodu. Ve dveřích však se ještě otočil a pravil: „Já mám, prosím, dvě stříbrné medaile jakožto přeborník v řeckořímském zápase. Račte se informovati, že mluvím pravdu…“

3

A na chodbě řekl tajemně k advokátovi: „Měl bych na něho alibi.“

„Jaké alibi?“ podivil se advokát.

„Takové alibi, že stačí to před soudem uvést a on vyletí z mého domu jedna radost.“

„A kdo?“

„Ten můj nájemník. Víte, jak jsem vám v elektrice povídal…“

„Ale vždyť jste mluvil o nějakém jiném domácím?“

„Tak jest, ano. Jenže já mám také svízele s nájemníkem. Ono je to jaksi všeobecné…“

„Myslíte nějaký důkaz, na základě jehož by mohl váš nájemník býti z bytu vypovězen?“

„Ano, toť.“

Advokát se podíval na nehty a pravil: „Navštivte mne odpoledne v kanceláři. Zde není čas ani místo vyřizovati takové věci.“ A podal strážníkovi dva prsty.

Strážník pohlížel za odcházejícím advokátem a zaskuhral hněvivě: „Žádné navštívení v kanceláři. Já vím, co to obnáší. Sám dovedu s ním po doktorsku zatočiti…“

4

„Vztažení ruky na domácího je důvodem k výpovědi.“ Tato věta zahnízdila se mu v mozku.

„Vztažení ruky… To by nebylo špatné. Jenomže on, mizera, na mne ruky nevztáhne…“ Strážník zaskřípěl zuby. „Takový nedonošenec, jak by se opovážil? Vždyť je to jako střízlík… skrček skrčená…“

A klusaje k domovu, proklínal úředníka za jeho tělesnou slabost a bázlivost. Pocítil nutnost jíti do hospody, aby zahnal neveselé myšlenky.

Přišel domů za tmy, rud a rozjařen. Shromáždil kolem sebe rodinu a pravil: „Nyní bábě domácí osladíme soudní smír.“

Nato uchopila paní strážníková plechový hrnec na prádlo a počala doň bušiti měchačkou. Obě děti se ozbrojily smetáky a tloukly do podlahy v pravidelném rytmu. Strážník nadul tváře a jal se ryčně troubiti na křídlovku. Byl to pekelný koncert, jenž uvedl celý dům v znepokojení.

„Ach, ach…“ zavzdychala divoká stařena, „už zase začínají. Já se z toho zjevím.“ Otevřela dveře a zavolala do chodby: „Tak přestanete nebo nepřestanete?“

V odpověď zaznělo jí jedno mocné slovo strážníkovo.

A koncert protáhl se do hluboké noci.