ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

A počíná se historie nového domu.

Černý pes, jenž doufal, že v novém domě obdrží místo hlídače, dožil se zklamání. Strážník daroval jej mladé mlékařce ve Strašnicích. Zapřažen do vozíku, trudně dobýval si chléb, rozvážeje mléko po zákaznících. Jeho místo zaujala mladá fenka neurčité šedé barvy. Ráda by se ještě oddávala dětským hrám, ale to je dopřáno pouze psům zámožnějších vrstev. Chudý pes musí již od časného mládí pomýšleti na to, jak by si dobýval živobytí.

Fenka, ležící před svou boudou, umiňovala si, že bude k domácím lidem úslužná a že se bude snažiti, aby s každým dobře vyšla. Jmenovala se Amina.

A hned zrána spustila Amina zuřivý štěkot; majíc čumák vztyčený, ucítila nakyslý zápach žebrákův. Ve dveřích objevil se stařec krhavých očí a obrostlý plesnivými štětinami. Byl přilákán novostavbou s bílými okny jako vosa nahnilou hruškou na ošatce.

„Otče náš, jenž jsi na nebesích,“ zahuhňal hlasem tahací harmoniky; škytl, utřel si nos hřbetem ruky a pokračoval: „Posvěcejménotvé, zdravíčko přeji, jsem mrzák, milostpaní.“

Byl uvítán s jistými poctami, neboť žebráci jsou v této čtvrti vzácnost. První žebrák v domě, to je jako úřední kolaudace. Toho dne dostavily se také mouchy, jež si umínily, že od nynějška budou členy domácnosti. Hlavně lustr se skleněnými třásněmi vzbudil jejich zájem. Ostatně seskupovaly se na stropě a krátily si čas třením jedné nožky o druhou.

2

A již druhého dne přeskakoval jakýsi světák v elegantním oděvu sportovního střihu hromádky zbylého stavebního materiálu. Balancuje přes prkno, jež se táhlo přes mazlavý jíl, snažil se přiblížiti k domu. Světák měl anglický knírek a aktovku pod paží. V melancholických očích plálo mu rozhodnutí nevzdávati se, ale odpovídati na příkoří vybranými způsoby.

Úředník zpočátku doufal, že mu unikne; a skrýval se jako kacíř v době protireformace. Avšak světák přistihl ho v době, kdy se toho nejméně nadál. Usedl v kuchyni naproti úředníkovi a rozložil před ním hromadu tiskopisů. Promluvil jednotvárným, naučeným hlasem průpovídku o tom, že, ať jsme sebeopatrnějšími, nevyvarujeme se mnohdy toho, aby nepropukl požár. A jak ráčí pan Syrový vědět z tisku i z doslechu, vzmáhá se zločinnost velmi povážlivou měrou a každý, kdo jest dbalý svých zájmů, dá svůj majetek pojistiti proti vloupání. Bylo mu těžko odporovati; a úředník podepsal tiskopis.

Když agent odešel, tu počal úředník vyčítati: „Zase jsme vyhodili peníze. Musíš sem každého vpouštěti? Nemáme na rozhazování!“

„Což já jsem chtěla, abys uzavíral pojistku? Sám dobrovolně jsi podepsal. Já do toho ani slova nepromluvila! Vždycky dáváš mně vinu!“

Tak se manželé chvilku hádali a dělali si výčitky. Ale pak se upokojili, shodnuvše se v tom, že i pojištění může býti k něčemu dobré.

3

Ještě týž den se přihodilo, že muž menší postavy, oděný v zrzavý raglán a s mosazným cvočkem v uchu, zavolal z chodby: „Halo! Potřebujete šicí stroj?“

„Již máme šicí stroj,“ odpověděla paní Syrová.

„Ale já mám laciné šicí stroje,“ odpověděl muž s mosazným cvočkem.

„Nepotřebujeme.“

„Ale já mám dobré šicí stroje.“

„Mám jeden, nač ještě druhý!“

„Mám stroje světových značek. Jakost jest zaručena. Račte si prohlédnouti prospekt.“

„Jsem se svým strojem spokojena.“

„Prodávám šicí stroje na mírné měsíční splátky, které ani neucítíte.“

„Až podruhé, pane.“

„A copak, halo, haloo, paničko, uhlí? Prodávám uhlí v pytlích i uhlí na fůry.“

„Máme.“

„Zatracené dílo! Mám po ránu smůlu. Ale, paničko, povídám, já dodávám znamenité uhlí, které hoří samo, uhlí úsporné, hotový zázrak, paní. Ostravské, hnědé, ořechové, plynové, budete mně děkovati, paní. A což koks, brikety, antracit?“

„Všeho máme bez počtu.“

„Ale že nemáte písek na drhnutí, to jsem uhodl, co? Máte! Jděte!

A co prášek na praní, značka ,Chvála hospodyňky‘, přípravek rychloprací, prádlo šetřící?“

„Prozatím jsem zásobena,“ pravila paní Syrová mírně.

„To jsem to dnes trefil špatně. No, jakáž pomoc. Tak poklona, poklona, až budete něco potřebovat, obraťte se na mě, dobře vás obsloužím,“ a rezavý raglán se kmitl a zmizel jako ryba v tůni.

4

Úředník přišel v poledne domů, svlékl kabát a zasedl ke stolu. Manželka, zalita červení, pobíhala kolem plotny a vypravovala, co zažila.

Její dobrodružství byla prostá. Její fantazii dovedly roznítiti poměry v trhu; všecka ožila, vypravujíc o cenách životních potřeb.

„Kupců je v ulici několik. Největší krám má vdova Malečková. Ale říkali mi, že tam se koupí draze a špatně. Nakoupila jsem u pana Steina. Je příjemný a zdvořilý. Nikdo by neřekl, jaký má obchod. Má malý krámek, ale obdrží se u něho všecko. To je ten, jemuž nad vchodem do krámu visí bačkory, zavěšené na šňůře. Tázal se mě, máme-li děti. ,To je škoda, že nemáte,‘ pravil, ,neboť dítky jsou štěstím rodiny.‘“

„Děti…“ bručel úředník, „sám bych si přál mít děti. Avšak dnes na to nejsou poměry. Až v úřadě postoupím, pak třebas… Takový kupec neví, co jsou to starosti. On by si přál, aby zákazníci měli děti; je to výhodné pro jeho obchod.“

„Pravil: ,Dal bych vám pohádky od cesty pro vaše děti. Ale takhle nedá se nic dělat.‘ A ještě všelijak žertoval. Takový veselý člověk…“

„Jaképak pohádky?“ řekl úředník, míchaje lžicí v polévce, „ať si je nechá. Polévka není slaná.“

„Tak si ji přisol. Já mám radost, že kamna dělají dobrotu. Slyšíš, jak hučí? Jako parní stroj. V deset hodin jsem zatopila a oběd je už hotov. A potkala jsem paní domácí,“ pokračovala manželka, sníživši tajemně hlas.

„No?“

„Ale nepozdravila mne ,Rukulíbám‘, nýbrž řekla: ,Dobré jitro přeji.‘ Už mají od nás peníze, tak jaképak rukulíbám.“

„Mlč!“ odbyl ji úředník, „už jsem řekl, že nebude žádné líbání ruky. Ty se drž zpátky. A nevypínej se. Žádného vypínání netrpím.“

„Vždyť já jí o to nestojím. Já jen tak mimochodem. Kývla jenom hlavou, když šla kolem. Ani jsem se s ní nezastavila.“

Úředník dojedl, vzal kalendář a lehl si na pohovku.

„Ted si pohovím,“ pravil s uspokojením.