ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

„… k příštímu kvartálu, to jest k Novému roku, dávám výpověď z bytu…“

Opět a opět se vracel strážník k této větě, která jej uvedla v nesmírný zmatek.

„Jakže?“ dumal, měře dlouhými kroky světnici, „proč dávají výpověď? Přišlo to nějak najednou a já z toho nejsem chytrý.“

Snad se úředník lekl trestního udání pro ono násilí? Uvažoval o tom, ale pak si řekl, že to takové nebude. Úředník věděl, že lidé z ulice odepřeli svědčiti v jeho věci. A nyní jsou časy takové, že ani strážníkovi se před soudem nevěří.

„Možná, že přišli k lepšímu?“

Tohle by mohlo být, ačkoli je to divné. Kdepak se dnes na kvalt sežene byt? Oni se domnívají, že jinde budou kolem nich skákat, ale takové to není, to by se jim mohlo dát písemně. Snad si nemyslí, že budu pro ně plakat. To zas ne. Za jednoho deset.

Strážník cítil, že by se měl vlastně radovati, protože se mu povedlo, oč tak dlouho usiloval.

„Já mám radost, abyste věděli,“ tvrdil sám sobě, „na tom bytě dá se něco trhnout. Barák mám vystavěný a mohu žádati vyšší činži. To jste mi udělali, haha…!“

Nicméně necítil žádné radosti. Naopak zmatek v něm vzrůstal; i upadl v pletivo pochybností.

„Nepřekalupíroval jsem se, že jsem tak na ně tlačil? A co by: jděte si spánembohem, já pro vás vzkazovat nebudu. Beztoho nadělali jste mi dost svízelů…“

Konečně, jaké svízele? Vždyť ono to nebylo tak zlé… Jsou ještě horší nájemníci.

„On by ušel. S ním bych se byl ještě spolčil. Ale ona… ta je!“

A ostatně jaké štráchy? Jenom se nesmí dát na lidské řeči. Snad pochybil, že to vzalo takový obrat?

„Zatracené dílo!“ odlehčil si nahlas, „já to musím vyzkoumat!“

Narazil si čapku a vydal se k svému domku.

Na ulici srazil se s manželkou. Hořela, oči navrch.

„Co je?“ tázal se strážník, „kde jsi byla?“

„U mandlu jsem byla… Tam mi to všecko pověděli…“

„Co ti pověděli?“

„Chodíš, a nic nevíš… Oni dědili… Dům dědili a tisíce!“

„Kdože dědil?“

„Kdo, kdo,“ kdákala paní strážníková, „Syroví zdědili dům a tisíce… kdepak tisíce: Milióny! Milióny, člověče! Já to mám z jisté ruky…“

Strážník strnul.

„Aha! takové to tedy je!“ odlehčil si.

Probrav se z překvapení, ucítil, že se v něm ozvala zloba.

„Ty…“ zařval a pohrozil manželce pěstí. „Místo co bys seděla doma, sháníš drby. Pořád jsi na ně nasazovala, až jsi je z domu vyštvala. Já si to s tebou večer srovnám…!“

A odkvapil, zalykaje se zlostí.

2

Na terase spatřil úředníka; seděl na židli a četl noviny s klidným výrazem člověka, který má vystaráno.

Strážník pocítil cosi jako nával hněvu. „Nedbá nařízení!“ blesklo mu hlavou. Avšak uvědomiv si, že má co činiti s člověkem, který se vymanil z poddanství, opanoval se a zčeřená hladina jeho poddůstojnické duše se uklidnila. A pozdravil.

Úředník se zachvěl.

„Tak odpočíváme po práci?“ tázal se strážník lahodně, „a to jo, a to jo… V kanceláři je dusno, a tak je milo v čerstvém vzduchu poseděti. Pohovíme si a zase do práce, tak to má být…“

Úředník nabyl sebevědomí a přisvědčil, že po práci je odpočinek milý.

„A copak…“ zaútočil domácí, „cože chcete od nás odejít? Nelíbí se vám už v mém domě? Toť se ví, byla nějaká nedorozumění, ale já už tomu přišel na kloub. Jasně vidím, kdo je příčinou nesvárů. Vydám takové nařízení, že… Všecko bude zase v pořádku. Učiním vás představeným ostatních nájemníků a vaše slovo bude platit jako moje…“

Úředník odvětil v ten smysl, že bohužel nemůže již býti účasten dobrodiní zákonů pana domácího a jeho reformních snah. V krátké době postěhuje se do svého.

Strážník truchle přitakal.

„A já,“ povzdechl cituplně, „se domníval, že od sebe nepůjdeme, že si věrni zůstaneme… Tak vy se postěhujete do svého? To je dobře, blahopřeji… Nyní je to takové: já jsem majitel a vy jste majitel. Oba jsme majitelé, hehe… Jenomže vy jste velký majitel a já malý majitel…“

Tak tlachal strážník a ze rtů plynula mu slova jako sirup. Úředníkovi udělalo se z jeho řečí nevolno. Vstal a chtěl odejíti.

Strážník přistoupil k němu, a dýchaje mu důvěrně do tváře, pravil: „Ale jednu radu bych měl, pane Syrový, do nového života… Musíte být na nájemníky přísný, neboť nájemníci jsou veliká pakáž. Já to mám vyzkoušené. Já vám to říkám jako zkušený majitel. My majitelé musíme držet k sobě…“

„Jindřichu!“ zavolala paní Syrová z domu.

„Milostpaní volá,“ upozornil strážník, „snad chystá nějaké občerstvení po práci. Tak to má být. Schvaluji.“

Úředník odešel. Strážník chvíli postál a pak pravil sobě: „Veliký majitel, a byl dosti vlídný ke mně, malému majiteli.“

3

„Milostpaní,“ pravil hokynář k paní Syrové, „vás muselo potkat štěstí, neb jste ke každému upřímná. Pán Bůh už to tak šikovně zařídil, aby vás dědictví potrefilo. Každému jeho díl. Už se nemohl dívat na to vaše velké zkoušení, a tak to k dobrému obrátil. Všecko je na světě určeno, pročež kdo má přijít na šibenici, ten se neutopí. Ten kluk policajtská chystá na každého líčky, ale pomalu! Ono má všecko svůj čas.“

„Mejstříku!“ napomenula jej manželka, „jak jsi neopatrný!“

„Byl jsem dosti dlouho opatrný, Majdaleno,“ odvětil hokynář, „a nebylo mně to nic platno. Stejně proti nám brojil, a kde mohl, uškodil. Pouštíme závod, a proto můžeme si popřát soukromého mínění. Dokud má člověk živnost, musí se držet zpátky. Co nám nese pan Šupita?“

Obuvník uchopil svou pravicí, jež byla černá popem, ruku paní Syrové a zařečnil: „Třikrát sláva a nazdar! Přiblížil se den osvobození z pout utiskovatelů… Pryč s policejní zvůlí! Ať žije ten malý člověk!“

Mrkl na hokynáře a pravil: „Poněkud jsem se podnapil z radosti. Budiž mi to přáno. Nedopustil jsem se toho od dob našeho ševcovského bálu. A policajta rohnu, kdybych měl za to vězením pykat. Mimo to vrazím ho do novin; mám už to v hlavě seštimované. Celý jeho životopis a počínání sepíšu, aby veřejnost viděla, co je to za prezenta… Tak, tak…“

A dal se do náramného zpěvu. Přiběhla paní Šupitová a s mnohými domluvami odvedla svého muže.

4

Strážník kutil na zahradě, oddávaje se myšlenkám o penězích a nenadálém zbohatnutí.

„Někdo,“ přemítal, „aby každý krejcar vydřel, k jinému peníze přiběhnou samy. Tak si to vylož, můžeš-li…“

Zachmuřil se; žrala ho závist. Pohlédl k domovním dveřím a spatřil trafikantku. Zpozoroval, že se jí rozšířily boky.

Přistoupil k ní a pravil: „Paní, co to vidím? Jak jste si mohla dovolit…? Děti nemáme spolu ujednané…“

„Avšak…“ namítla trafikantka.

„Mlčéét! Žádné ,avšak‘! Tady si každý dělá, co chce. Vzal jsem vás do bytu jakožto bezdětné manžele. O dětech není v nájemné smlouvě ani zmínka. Děti znehodnocují domovní majetek. ,U pana Faktora,‘ řekne se, ,je plný barák dětí,‘ a nedostanu pořádného nájemníka. Vůbec pozoruji, že mi děláte všecko naschvál. Nařídil jsem vám, abyste hrob mé matky držela v pořádku; a tuhle jsem se byl podívat na hřbitově a viděl jsem… To je hrob? hromada hnoje, a ne hrob. Abych se před světem styděl. Já vás, mně se zdá, srovnám… Měla jste plniti lampičku olejem. Činíte tak?“

„Činím…“ zalkala paní trafikantová.

„Nečiníte! Lampička byla uhaslá. Na vás si budu dávat pozor. Na Syrové jste nasazovala a nyní mi odcházejí. Potulujete se po okolí, ačkoli jsem nařídil, že nájemníci mají se zdržeti v příbytku. Běda vám! Já vám ukáži…“

Strážník osaměl. Zaťal pěsti a zazuřil: „Pětikrejcaroví nájemníci! Užitku z nich není, a dělají si, co chtí. Trafikant mi musí z domu. Pořád platím úroky, a jako bych házel peníze do bezedné jámy. A oni nemají uznání. Ó, to mi nikdo neuvěří, jakou mám to holotu v domě…“