ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

A jednoho dne zazněl v předsíni zvonek a objevil se strážník v uniformě. Následovala jej vysoká, kostnatá žena s hladkým účesem a drdolem v podobě osmičky. Strážník se tázal, je-li pan Syrový doma?

„Propána!“ lekla se tchyně, „a co má být?“

„Mám s ním nějaké jednání.“

„Tak jděte dál. Je doma,“ pravila tchyně, kterou uniformovaný strážník uvedl v nepokoj. „Jindřichu,“ zavolala do pokoje, „máte tu návštěvu.“

„Jsem nadstrážník Faktor a tohle je moje manželka,“ představoval strážník.

„Vida!“ zvolal úředník, mna si ruce. „Marie, pojď sem, máme tu hosty.“

Plecitý strážník vzal úředníka za ruku a třásl jím jako hruškou. Nebylo většího kontrastu než tito dva lidé. Úředník stál vedle strážníka jako vrabec vedle holuba doupnáka a snažil se vypnouti svá kuřecí prsa.

Přišla manželka a strážník pozdravil ji harašivým „rukulíbám“; po něm pípla „rukulíbám“ kostnatá ženština. Strážník usedl do nabízené židle a jeho žena složila se jako skládací metr do křesla.

Dveře uhodnuvše, že tchyně je zvědava na to, co se bude mluviti, otevřely se dokořán.

2

Ukázalo se, že strážník je člověk nadmíru hovorný a že rád mluví vybranou řečí.

Počal: „Ano… tak tedy, jestli se, jak se říká, domluvíme, budu já váš domácí a vy moji nájemníci.“

„Tak jest,“ přisvědčil úředník.

„Já jsem člověk,“ pokračoval strážník, „jak mě tu vidíte. Nemám rád dlouhých okolků a zbytečných řečí. Moje přání je, vyjít s lidmi. Na mě se můžete ptát kde chcete a každý vám řekne: Nadstrážník Faktor je člověk, který si hledí svého a do cizího mu nic není. Těmahle rukama,“ a ukázal svoje chlupaté ruce, „jsem celý život pracoval a usilovně střádal. Nyní získal jsem od města pozemek, na kterém vystavím svůj domek. Musíte věděti, že já ani mimo službu nezahálím, nýbrž šiji se ženou kravaty, které pak po domech prodáváme. Já nezahálím ani chvilku, neboť chci to někam přivést.“

„Tak je to v pořádku,“ pravil úředník.

„Můžete mi to věřit, že mi to dalo dost a dost běhání a lámání hlavy. Dnes už jsem tak dalece hotov; všecko mám srovnáno v hlavě. Jenom ještě jedno mně chybí. Nějací lepší lidi do domu.“

Úředník se narovnal.

„Podívejte se, já vám to řeknu rovnou. Vedle mne bude stavět nějaký Mecl, krejčí. Ten se mi chlubil, že u něho bude bydlit doktor. Myslím si: Co se ty, kluku krejčovská, budeš nade mě vytahovat? Chci mu dát takovou odpověď: A u mne bude ostávat soudní úředník. Tu máš!“

„A já bych si přála,“ zapištěla žena strážníkova, „aby na tom našem domě byl nápis: ,Postaveno z našich mozolů.‘“ A ihned se odmlčela a složila svoje tenké rty v pomlčku.

„Ty mlč!“ odbyl ji strážník. „Nápis bude, ale jiný. O to jsem se už také postaral. Já myslím na všecko.“

„A jak bude…“ poznamenal ostýchavě úředník, „co se týče… těchto… podmínek?“ Panu Syrovému bylo jaksi stydno hovořiti o obchodní stránce věci, když strážník projevil tolik citu a ideálního nadšení.

„Podmínky?“ zvolal strážník s mírným úsměvem, „jaképak mezi námi podmínky? Ó, pane, vy mě neznáte. Já jsem takový člověk - no! Dívám se tak na vás a vidím, že my dva se nikdy nerozejdeme. Já jsem ke každému, kdo to se mnou dobře myslí. O podmínky neračte mít strach. Uděláme smlouvu u advokáta a do té dáme všecko, co si přejete. Já vám podle možnosti vyhovím.“

3

Odebrali se k advokátovi, jenž bydlel v téže ulici, o několik domů dále. Byl to kolega úředníkův z doby studií; teprve nedávno otevřel advokátní kancelář. Advokát hodlal použíti této příležitosti, aby se před svým bývalým spolužákem zaholedbal. Chtěl po příkladu starých advokátů vyzvati němým gestem strany, aby se posadily do typických advokátských křesel, jichž potah je důstojně ošumělý. Chtěl vyslechnouti jejich případ s lehce svraštělým obočím, dávaje najevo mírnou netrpělivost; a přitom si pohrávati přívěskem u hodinek. Měl v úmyslu zvrátiti se do křesla, spojiti unaveným gestem roztažené prsty obou rukou a pak počíti výklad suchým, právnickým hlasem, jenž je prost vášnivosti.

Místo toho zmátl se a počal se pitvořiti a zbytečně pochechtávati. Zarazil se, neboť si vzpomněl: „Ale co jsem to učinil? Vždyť jsem jim měl dát vzkázati po slečně, že pan doktor prosí strany, aby minutku posečkaly. Nedbám pořádku.“ Přemýšlel, kterak obhájiti svoji důstojnost, a počal znenadání vykládati §§ 1091 až 1121 občanského zákona. Tvrdil, že § 1096 praví, že „pronajímatel jest povinen věc, která je předmětem smlouvy nájemní, v užívání nerušiti“. Naproti tomu však § 1098 praví, že „nájemníci a pachtýři jsou oprávněni věci nájemní a pachtovní podle smlouvy určitý čas užívati, a také v podnájem dáti, když se to může státi beze škody majitelovy a ve smlouvě to výslovně zakázáno nebylo…“

Úředník poslouchal tento výklad s tichou tesklivostí a myslil si unaveně: „Co to tu povídá? O jakých paragrafech vykládá? Zbytečně si hraje na seriózního. Proč nosí licousy a proč má kožené gamaše? Potřebovali jsme lézti právě sem.“

Strážník se ujal slova: „No, pane doktore… Paragrafů je mnoho, o to není strach. Ale my se s panem Syrovým dohodneme, a já doufám, že spolu soudy vymetat nebudeme, my si věrni zůstaneme.“ A položil svoji tlapu úředníkovi na rameno.

„Já jenom chtěl,“ pravil pán s licousy, suše odkašlav, „poučiti vás podle povinnosti o účincích zákona o smlouvě nájemní. Nyní můžeme přejít k věci.“

Stiskl kontakt elektrického zvonku a po chvíli objevila se písařka s ovázanou tváří a s archy papíru v ruce.

Advokát pohlédl na ni ponuře a pomyslil si: „Právě dnes musí mít ovázanou tvář. Není to k zlosti? Který lepší advokát zaměstnává písařku s podbradkem?“

Nahlas pravil: „Jste připravena, slečno? Nuže, pište: Smlouva, uzavřená… é… mezi…“

Hladě si bradu, počal měřiti kancelář dlouhými kroky.

4

Zhotovili smlouvu, podle které strážník poskytuje úředníkovi ve svém domku, který hodlá vystavěti na pozemku katastru číslo to a to, byt na čtyři roky s užíváním zahrady atd., naproti tomu úředník složí činži čtyři roky napřed. Pak se advokát zvedl a podal stranám ruku s otcovským výrazem lékaře, jenž propouští úspěšně vyléčeného pacienta.

Stísněnost, kterou způsobuje každé úřední jednání, opustila zúčastněné; i rozvinul se čilý hovor.

„No tak tedy,“ oddychl si strážník spokojeně, „máme to za sebou.“

„Jsem také rád,“ pravil úředník.

„Jenom,“ řekla pani Syrová starostlivě, „bude-li místo na věšení prádla?“

„O je!“ zvolal strážník, „místa bude!“

„Já,“ pravil úředník, „budu pěstovat jiřiny.“

„Nezapomínejte také na zeleninu,“ připomenul strážník, „neboť je to výhoda míti celer, mrkev a kapustu ve vlastní zahradě. Mnoho se tím ušetří.“

„Zajisté. Avšak pěstovati jiřiny přináší mnohé rozkoše. Zasadíš jiřinu a čekáš s napětím, jaký bude květ. Je žertovné, když jiřiny vyrazí jiné květy, než člověk očekával.“

„Naproti tomu,“ podotkl strážník shovívavě, „nesmíme pro samé jiřiny zapomenouti na zelí, které je dobré k masu.“

„Košťálem budeme krmit králíky,“ řekla pani Faktorová snivě.

„Oh, králíci!“ zvolal úředník s nadšením, „jaká to rozkošná zvířata! Jejich srst je hedvábná.“

„No, za kůži se mnoho nedostane,“ uvažoval strážník, „ale králík na smetaně? To si dám říci!“

„Můžeme chovati drůbež?“ tázala se paní Syrová.

„Drůbež bude plniti dvůr veselým pokřikem,“ pravil úředník, „a kohout bude vítati jitro mocným kuropěním.“

„Já proti tomu nic nemám,“ odpověděl strážník, „jenom musíte dbáti toho, aby drůbež nedělala škody na zahradě.“

„A což páv, pane?“

„Pávi nepřinášejí užitku.“

„Ale jaký je to krásný pták! Bude kralovati zástupu prosté drůbeže; bude nositi korunku smaltové modře; a sedě na zahradní zdi, bude stavěti na odiv nádherný vějíř svého chvostu.“

„Pávi nejsou pro užitek,“ opakoval strážník, „a dělají zbytečné svinstvo. Ale chcete-li mít páva, budiž. Já vám nebráním. Na všecko vám přistoupím.“

„Moje choť miluje růže. Hodláte ozdobiti zdi své vily popínavými růžemi?“

„Také na to myslím. Všecko bude, nač si pomyslíte. Žíti budete u nás jako v nebi.“

Takto rozprávějíce, došli ke stanici elektrické dráhy. A tam se rozloučili, potřásajíce si dlouho pravicí. Strážník říkal: „No, to jsem rád,“ a úředník opakoval: „I já jsem rád.“