ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Jaro vtrhlo na předměstí. Svahy kopců pokryly se hustou zelení. A na pažitech zapestřily se ženské sukně; matky vynesly svá děcka, aby užila slunce. Výrostci prostřeli si pokrývky a zaníceně hráli karty. Staří lidé protahovali údy, a kouříce dýmky, hovořili rozvláčně o minulých časech a kárali dnešní pořádky. V sadech lákali lesklí kosové samičky, vyrážejíce hluboké tóny, jež připomínaly zvuk hobojí. Všude propukl povyk a nepokoj. Bosé děti, držíce se za ruce, točily se dokola a prozpěvovaly falešnými hlasy: „Já mám doma strakatého pejska, on mně hlídá vraného koníčka…“ Procházeli se hlídači sadů, majíce hruď naplněnou úředním sebevědomím; a podezíravě pátrali po nepořádcích.

Kolem prkenných baráků kmitali se lidé, kteří nosili vodu od obecní pumpy, zalévali záhony a ryli v zemi se soustředěnou tváří. Upravovali své malé zahrádky, které uměle zřídili na kamenitém svahu.

Strážník pracoval na své zahradě a hovořil s úředníkem. „Zde,“ ukazoval, „budou vaše záhony. Vybral jsem vám nejlepší, které mají celý den slunce, abyste viděl, že si vás vážím. Vedle vás bude míti svoji půdu pan učitel. A co se týče tamtěch,“ a ukázal zachmuřeně směrem k podkrovnímu bytu, „ti budou mít svůj kousek před domem. Pro ně je škoda každého kousku půdy. Platí nejmenší činži a tváří se tak, jako by jim něco nebylo vhod. Hlavně ona má nějaký kyselý obličej. Moje žena říká, že trafikantka snad čeká na její pozdrav. Půjčím vám nářadí a pracujte.“

2

Úředník se chopil motyky a počal tak horlivě kopati, až se udýchal. Strážník odešel od něho a pustil se opět do práce.

Strážník shýbal se nad zemí, drtil v ruce hroudy, odstraňoval z půdy střepy a kousky plechu, které házel přes plot. Cítil, kterak všecky žlázy nabíhají mu pocitem vlastnictví; hrdost naplnila mu hruď a on takto k sobě hovořil:

„Mám zahradu. Zde na tomto záhoně budu pěstovat červenou ředkvičku. Není sytá, ale je zdravá, a dobře ji chroupati po večeři, neboť čistí krev. Na onom místě poroste celer, jehož listy dodávají vůni bramborové polévce. Celý tento záhon pak je určen pro zelí, jež dobře omaštěno, sytí skoro tak jako maso. Tu a tam zasadím i květiny, abych ukojil svoji potřebu krasocitu. Střed záhonů vyzdobím karafiáty a maceškami. Tyto květiny možno od zahradníka získati velmi lacino. Zasadím i několik keřů růžových, abych zvýšil nádheru své zahrady. Musím dbáti toho, aby nájemníci osázeli své díly zákrsky ovocných stromů i keři rybízovými i angreštovými. Až se odtud odstěhují, připadnou pak do mého vlastnictví; jsem příliš obezřetný, než abych ovocné zákrsky kupoval za své peníze. Tím ušetřím několik krejcarů. Je to malý užitek, ale přece užitek. Není ani třeba, abychom všechnu zeleninu spotřebovali sami. Co zbude, odprodáme; a opět bude užitek.“

„Mám posady a kotce, ve kterých budu pěstovati drůbež a králíky. Nebude nutno kupovati maso. Nemohu si nyní dopřáti kupovaného masa, neboť banka mě velmi tlačí svými úroky. Drůbež nebudeme pojídati; je to pro nás příliš drahý pokrm. Zato vejce spotřebují se pro domácnost; bude užitek. Budu prodávati kůži z králíků; sejde se krejcar ke krejcaru.“

„Mám rodinu. Žena pilně šije a rozmnožuje můj majetek. Mám i děti, které dosud nevydělávají. Hocha nutno dát do takového místa, kde by hned zpočátku dostával plat, aby přinášel domů peníze. Mám otce, který mi pomohl vystavěti dům. Nyní třeba býti k němu opatrným, neboť by mohl od nás něco chtíti. Matka jest věčně hladová. Je kupodivu, kterak lety roste v ní žravost. Bude nám práti prádlo; ale jídlo nutno před ní zavírati. Ostatně musím domluviti švagrovi, aby přispíval na výživu své tchyně. Jest povinen míti úctu k matce své ženy.“

„Mám nájemníky, kteří jsou mně poddáni. Rozmnožil jsem svoji vládu, neboť povinnost nájemníků je, aby byli tiší, dbali mých pořádků a ustanovení a vzdávali mně počestnost. Nyní nejsem pouze strážník, ale i domácí pán; a sluší se, aby nájemníci, potkavše mne, nečekali na můj pozdrav, ale první vzdali počestnost. Nájemníci budou mi přinášeti činži, která bude stlačovati dluh v bance, a tak za několik let bude domek čistý a můj. Lidé budou říkati: ,Hle, obyčejný strážník, a jak to daleko přivedl…‘“

Obešel svůj domek, přečetl si nápis: „Ó, srdce lidské, nebuď srdcem ješitné šelmy!“ a řekl si: „Krásný nápis a pěkný domeček. Tento domeček patří Janu Faktorovi, nadstrážníkovi.“

3

Úředník přišel ze zahrady a usedl se svislýma rukama na lavici u kamen. Záda ho bolela od nezvyklé práce a dlaně zdrsněly vápenitou hlínou a pálily. Byl zasmušilý a v ústech měl vyprahlo.

„Tak jak jde práce na zahrádce?“ ptala se manželka.

„Tak…“ odpověděl úředník tupě. „Je to taková robota, kupodivu… nejde to z místa. Kopal jsem pořád na jednom místě. Země je zaschlá a tvrdá jako kámen.“

„Strážník nás oklamal,“ pravila manželka, „slíbil nám, že budeme míti polovinu zahrady, ale vyměřil nám jen takový nepatrný záhonek. To není solidní.“

„Je v právu,“ řekl úředník, těžce vzdychaje, „dobře ví, že bych nebyl s to obdělati půl zahrady. To by nikdo nevěřil… Kopu do té prokleté země, seč jsem, a jen takové tvrdé kousky odletují. Nejsem nádeník, prosím… Zvykl jsem pouze na úřední práci. Oj, oj, tělo bolí, hlava pálí… ještě se roznemohu. Nejsem na sebe opatrný…“

„Hm…“ mínila manželka, „a kde zasadíš šafrán? Kde bude záhonek oměje? Do první řady, řekl jsi, zasadíš miniaturní hyacinty… A což pereny?“

„Pereny, pereny!“ rozčilil se úředník. „Jaké pereny pořád? Ušlechtilé květiny možno pěstovati pouze v žírné půdě. Toto však není půda… to je taková mrtvá země. Poušť, kde se ani blínu nebude dařiti… Tobě se to mluví; já však údů necítím. Takový život strastiplný!“

„Pořád jsi říkal,“ reptala manželka, „že počneš nový život… ,ve volných chvílích‘ prý ,budu se věnovati zahradnictví. Opatřím si odborné spisy, které budu pilně studovati…‘“

„Dej mi pokoj, ano?“ zvolal úředník zlostně.

„,Ó, jak se těším,‘ řekls, ,budu rýti a kopati‘,“ pokračovala manželka neúprosně, „,moje svaly naběhnou; a líce pokryjí se brunátnou hnědí…‘ To jsi řekl a podruhé raději nepovídej…“

„Běda!“ zaúpěl úředník, „nemám chvilku pokoje… Já nechci žádné zahrádky, rozumíš? Nestojím o ni. Nejsem povolán k tomu, abych zápasil s drsnou přírodou…“

„Musíme si vzíti člověka,“ dumala manželka lítostivě, „zase budou nové výdaje. Ale tu zahrádku domácímu nedaruji. Toť se ví! Budu platiti takovou vysokou činži a zahrádky neužiji.“

Pak ale si všecko rozmyslila, vzala rýč a motyku a do západu slunce pracovala na záhonech.

„Tak,“ pravila s uspokojením, pohlížejíc na vykonané dílo, „ani nebude třeba člověka. První rok bude třeba zaseti hrách. Neboť hrách trhá půdu jako dynamit. Příští rok můžeme pěstovati něco jiného.“

4

Snesl se vlahý večer. Svahy kopců zavoněly svěží trávou a rosou. Z ulice bylo slyšeti hlučný hovor; každý chtěl užít krásného večera. Odněkud z polí zaznívaly zvuky harmoniky. Nějaký mužský hlas zpíval roztouženě: „Pojď sem, dívko, dej mi kvítko, kvítko dej mi růžové…“ Uprostřed se píseň přetrhla hlasitým ženským vřískotem.

Pani Syrová pravila: „Mohli bychom si vyjíti na procházku.“

„Dnes nikoli,“ sténal úředník, „jsem celý polámaný.“

„To jsou hlouposti. Všecko to je z nezvyklosti. Však to přejde.“

Vyšli z domu a ubírali se do polí.

Hokynář, spatřiv manžele, smekl placatou čepici a volal: „Má úcta, má poklona, dobrý večer přeji. Tak na procházku, na procházku?“

„Na procházku,“ odpověděla pani Syrová.

„Tak tedy na procházku, inu ano, to věřím.“

„To jsou ti policajtovic nájemníci?“ tázal se hokynáře soused.

„Ano,“ odpověděl hokynář, čistě dýmku, „on se jmenuje Syrový.“

„A čím je ten Syrový?“ zvídal soused.

„Ani vám neřeknu. Něčím u soudu nebo co.“

„Takoví nějací páni,“ uvažoval soused. „Chodí si pěkně. Ona má botičky lakové.“

„Není to všecko, jak se zdá,“ vmísila se do hovoru sousedova žena, „povídala mi Faktorka, že si ani služku nedrží. Tak mi řekněte, jaké je to panstvo, když nemá ani služku. To je vidět, že si nemohou moc foukat.“

„Já nic nevím, já nic neposlouchám, já nic nepovídám,“ pravil hokynář, zachovávaje živnostenskou opatrnost. „Oni u mne berou, platí hotově a ne na knížku, jak se děje. Co bych se staral. Do cizího mně nic není. Kam bych přišel, kdybych se měl o každého starat.“

„Vždyť já jen tak mluvím, jak se povídá,“ omlouvala se sousedka.

„Tak, tak…“ bručel hokynář, štrachaje se domů.