ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Ucítil, že je neobyčejně silen a svěží. Slunce probralo se z mlh a zalilo ulice něžným teplem.

„Slunko slávy mi zasvitlo,“ pomyslil si úředník vznosně; hned však se zarazil: „Jen pomalu; žádné fráze. Nejsme malé děti.“

Kráčel bystře se vztyčenou hlavou. Kolem něho spěchali lidé. Sebevědomě jich litoval, že se tak pachtí za živobytím. Ve výkladní skříni lahůdkářského obchodu uzřel figuru Číňana, jenž doporučoval ke koupi balíček čaje. Zastavil se a prohlížel si ho se zalíbením. Pak mu poslal polibek.

„Toho Číňana bych si mohl koupit, kdybych chtěl,“ řekl si, „já však nechci. Koupím si šach ze slonové kosti a automobil Peugeot. To je moje oblíbená značka.“

Zdálo se mu, že vyrostl o tři hlavy. A velmi se podivil, spatřiv svůj obraz v zrcadle jednoho obchodu s nábytkem. Byl nepatrné postavy, měl vypouklá záda a ptačí obličej jako před převratem.

„Zrcadlo je šalebné,“ pravil určitě.

Neboť cítil, že roste a plece se mu šíří. Než došel k svému obydlí, byl mohutný jako císařský hradní četník. Z dálky uzřel domek strážníkův; byl maličký jako krabička zápalek. Strážník kutil něco v zahradě. Jako by se naň díval obráceným dalekohledem; tak byl nepatrný.

„Jestlipak bych s ním praštil o zem?“ takovou otázku položil si úředník. „Jak bych nepraštil. Mezi dvěma prsty bych jej rozemnul jako uschlou štěnici. Ať se retuje, než dojdu; nebo ho zdrtím, strašně zdrtím.“

Avšak čím více se blížil k domku, tím více rostl strážník. A úředník se postupně zmenšoval.

A strážník rostl a rostl, šířil se a mohutněl, až byl vysoký sto sedmdesát pět sáhů, široký sto sedmdesát pět sáhů. Jeho hlava přečnívala pahorek na předměstí; a jeho stín pokrýval celou ulici. A úředník změnil se v drobný hmyz, jejž lze viděti pouze ozbrojeným okem.

Jda kolem strážníka, sáhl mimoděk po klobouku a pozdravil. Strážník se podivil, dotkl se čapky a zamručel. Chvíli se díval na dveře, za něž nájemník zašel, a pak pravil vítězně: „Naučil jsem je moresům.“

2

„Teď se chodí domů?“

Úředník chmurně mlčel.

„V půl čtvrté se chodí k obědu?“ opakovala paní Syrová. A zasypala úředníka hromadou výčitek. Nikdo nemůže žádati, aby hlídala oběd v troubě. Nemůže se zdržovati. Ale úředník nemá uznání. Zapomíná, že manželka musí mýti nádobí a uklízeti. Ať se podívá, jak to v kuchyni vyhlíží. Kdyby někdo přišel a spatřil ten nepořádek, pak bude mít hanbu.

Úředník sklonil pokorně šíji nad talíř polévky, vzal špetku soli na špičku nože a zahučel: „Zase kázání… Jestli tohle je v jiných domácnostech. Dojdi si na něho sama… mne nepotřebuje nikdo citovat.“

„Kam že mám jíti?“ pátrala manželka udivena.

„K němu… K notáři…“ odvětil úředník.

„A co bych dělala u notáře?“

„A já mohu choditi k notáři?“ reptal úředník. „Všecko jenom na mně, všecko abych já vyběhal… Mluví mi tu o dědické dani, a já pak přijdu pozdě k obědu. Já o jeho výklady nestojím; vím, co si mám o tom myslit… Jak vidíš, není to moje vina, že jsem se zdržel…“

Manželka se zarazila.

„U jakého notáře jsi byl?“ naléhala, „a co jsi tam dělal?“

Ale úředník vzplanul a počal se hádati. Mezi výčitkami mluvil nesouvisle o dědictví, movitém jmění, nemovitosti, rentách a penězích.

Manželka bystře pohlédla mu do tváře a pravila: „Vidíš, já jsem ti říkala, že si máš obléci tu pletenou vestu, když jdeš do kanceláře. Až se najíš, půjdeš zase do postele… Tak to dopadá, když se neposlouchá.“

Uložila úředníka do postele a dala se do uklízení. Avšak slova o dědictví uvízla jí v hlavě. Cosi podobného nepatrné naději vzklíčilo jí v hrudi.

Což kdyby…?

Ale zaháněla urputně onu myšlenku, neboť všecka pomyšlení na štěstí připadají utlačovaným jako frivolní vyzývání osudu.

Nicméně vyptala se opatrně a s lhostejnou tvářností úředníka na adresu notářovu. A vytratila se z domova.

Večer se vrátila krásná a svěží žena. Její tváře byly zardělé a vrásky u očí, které nanesl čas a strádání, zmizely. Přinesla úředníkovi hrozen modrého vína.

„Tady máš, maličký,“ pravila něžně, „jez a občerstvíš se.“

„No vidíš…“ odpověděl úředník, spokojeně obíraje hrozen, „že jsem měl pravdu.“ Upokojil se a nabyl klidné jistoty, když viděl, že manželka tomu věří.

3

Rozhovořili se horlivě o budoucnosti. V duchu vtrhla manželka do nového sídla v čele zástupu žen, ozbrojených mokrými hadry, smetáky a rýžovými kartáči. Převrátila celý byt, provedla adaptace a umístila nábytek.

„A vezmu si služku,“ pravila.

„Arciže,“ přisvědčil úředník.

Rozjařil se, vyskočil hbitě z postele a počal přebíhati po světnici.

„Jaký to převrat, jaká změna!“ blouznil, „je konec strádání, nové obzory se otevřely… Ani věřiti se nechce.“

Zarazil se a pohlédl přísně na manželku. Jakási maličká pochybnůstka opět v něm zasyčela.

„Doufám,“ pravil, „že ses nedala oklamati a že je vše v pořádku…“

„Ovšem,“ odpověděla manželka.

Její klidný tón úředníka upokojil. Opět se rozehřál; a počal: „Slavný život nám kyne. Nebudeme se ovšem oddávati zhýřilosti; ale povedeme si slušně a podle stavu…“

Manželka probrala se ze zamyšlení.

„Škoda,“ povzdechla.

„Jaká škoda?“ podivil se úředník.

„Osm set třicet pět tisíc… Jaká škoda, že to není celý milión…“

„A proč?“

„Tak… Byla by to taková rovná částka…“

„Marie, nerouhej se,“ pravil úředník vážně, „osm set třicet pět tisíc jsou krásné peníze.“

„O to není. Jenom je mně divno, že neušetřil celý milión, když dokázal ušetřiti osm set třicet pět tisíc…“

„Nedotýkej se památky mého strýčka. Byl to učenec a lidumilný člověk. Náleží ti blahořečiti Hospodinu, žes pojala za manžela právě mne, jenž honosí se tak výtečným příbuzenstvím.“

„Žila jsem s tebou ve strastech, i dovedu žíti také v bohatství.“

„Tak, tak… A já budu zcela jiný domácí pán než strážník, uvidíš. V mém domě budou nájemníci žíti ve spokojenosti a klidu… Ovšem venkovské dveře nájemnických bytů dám natříti na hnědo, ale moje dveře budou míti bílou, emailovou barvu… A přede dveře položím kobereček s nápisem ,Salve‘. Neboť domácí pán se musí před nájemníky vyznamenávati…“

„Koupím ti látku na oděv,“ pravila manželka, „abys chodil podle stavu.“

„Ale já musím býti při tom. Nemohu dopustit, abys vybrala opět nějaký výstřední vzorek.“

„Tenkrát,“ omlouvala se manželka, „bylo to něco jiného. Látka byla pevná a trvanlivá. Dosti jsi užil toho oděvu. Nyní si ovšem můžeš popřáti něčeho elegantnějšího.“

Zadumala se. Po chvíli se probrala ze zamyšlení a pravila: „Bude třeba dáti výpověď.“

„Beze všeho,“ pravil úředník sebevědomě, „já si s ním promluvím.“

„Není třeba. Pošleme mu výpověď písemnou.“

„Máš pravdu. To bude ještě lepší.“

Ještě chvíli rozmlouvali a pak si vyšli na vzduch. Zdálo se jim, že je doma příliš těsno.

Venku napadlo manželku, že by měli navštíviti rodiče, aby jim oznámili onu velkou novinu. Jeli do města.

Tchán seděl na pohovce, dýmal z pěnovky a pohlížel zádumčivě na vlhkou hvězdici na stropě. Zastihli ho, an právě vypravoval tchyni nějaký příběh.

„… řekl jsem mu: ,Pane hostinský, u vás panuje divný zvyk.‘ ,Jaký zvyk?‘ on na to. ,Jaký zvyk? Takový zvyk: Dáváte slušnou porci masa, ale jenom dva brambůrky k tomu. Jak tomu mám rozumět? Já jsem zvyklý na pořádnou porci bramborů. Ani masem mne tak neuctíš jako bramborami. Já jsem od mládí bramborový.‘ On nic neřekl a šel do kuchyně — číšník mi přinesl vrchovatý talíř brambor. No, to jsi měla vidět…“

„Ale to jsi musel za ty brambory extra platit?“ namítla tchyně.

„Oho, to mne neznáš! Dal jsem si ještě dvě piva a kubo, stálo to dohromady sedmdesát pět krejcarů. Tenkrát bylo všechno po staročesku a nepanovala taková zlodějna jako dnes… V tom městě jsem měl nedorozumění pro dva centy máku…“

Oznámení o dědictví způsobilo paniku. Neboť nikdy nebylo slýcháno, že by takové štěstí, jako jsou hlavní výhry nebo dědictví, připadlo chudým. Takové události dělají se pouze v kalendářových povídkách. Tchyně se poplašila a počala bezúčelně pobíhati sem a tam. V podvědomí, vedena jsouc mocným zvykem, uvařila kávu. Tchán v nadšení vydával zvuky jako rozvrzaná pohovka.

Tchyně zaplakala a objala dceru. Tchán mínil, že je nutno vzíti všecko pořádně do ruky. Člověk má jisté povinnosti vůči majetku.

Setrvali dlouho do noci, rozmlouvajíce o nastávajícím luzném životě.