ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Příštího dne byl svátek. Po obědě zůstala paní Syrová doma, ale úředník se rozhodl, že půjde navštíviti strýčka Kryštofa.

„Neboť,“ pravil, „již dávno jsem u něho nebyl a není dobře zanedbávati příbuzné.“

„Jdi,“ přisvědčila manželka, „já zatím vyspravím prádlo.“ A usedla k šicímu stroji.

Strýc Kryštof bydlil v jednom starém domě pražského Nového Města. Byla to šedivá budova, tichá a bachratá. Podloubí klene se nad uzounkým chodníkem; a pod podloubím sedává od let slepec bledého, nehybného obličeje; nohy má zkřížené jako fakír a ve vztažené ruce krabičku zápalek.

Průčelí domu bylo ozdobeno dvěma dřevěnými koňskými hlavami. Koňské hlavy se smějí posměšně, odhalujíce veliké zuby. V přízemí byl závod s koňskými postroji; firma měla starobylé jméno: Florián Lenz.

Dům zívá klenutým průjezdem, z kterého i v létě vane plesnivý chlad. Dvůr obsahuje několik beden, překlopený ruční vozík a chorobný fíkový keř v dřevěném květináči. Čtverhranný dvůr objímají skleněné pavlače, po nichž plazí se psí víno a modravé květy svlačce. Za těmi skleněnými pavlačemi žili staří obyvatelé, jichž věk dávno uplynul; jejich hlasy podobaly se šustotu papíru; a krok byl tlumen plstěnými bačkorami.

2

Tichý dům patřil strýci Kryštofovi. O každém kvartále shromažďovali se u něho bělovlasí nájemníci. Přinášeli činži a obdrželi od domácího skleničku čokoládového likéru. Pak se rozcházeli do svých příbytků, když se byli navzájem vyptali na zdraví. Peníze schovával strýc Kryštof do skřínky s léky. A čas od času kupoval za ně ukládací papíry.

Úředník vystoupil po kamenném schodišti do prvního patra a zastavil se přede dveřmi, na nichž byla upevněna emailová tabulka se švabachovým nápisem Christoph Otto Kunstmüller. Zatáhl za dřevěnou rukověť; v předsíni tence zachraptěl zvonek. Dlouho nikdo neotvíral. Pak ozvaly se kroky a úředník zpozoroval, že vyhlídka ve dveřích se opatrně otvírá. Neboť za dveřmi, opatřenými chraptivým zvoncem, přebývají bázliví lidé, kteří dovídají se z novin, že svět je pln potulných zločinců, kteří ukládají o cizí majetek. Mrzutá hospodyně, změřivši podezíravě návštěvníka, vpustila jej váhavě dovnitř.

Stařec seděl ve své lenošce a vyšíval pestrým hedvábím jakousi pokrývku. Ze stěn dívaly se v úzkých rámcích kožené obličeje nějakých pánů s vysokými černými nákrčníky. Vypelichaný papoušek v pozlacené kleci podíval se kosým pohledem na úředníka a znenadání vykřikl silným hlasem: „Habt — acht!“

Pan Syrový pozdravil. Strýc odložil ruční práci, sňal brejle a podíval se z podlebí na svého synovce. Zdálo se, že ho nepoznal. Úředník řekl své jméno. Stařec zajásal, těžce povstal a třesoucíma se rukama objal návštěvníka volaje: „Bůh tě pozdrav, Ferdinande! Jest zdráva tvoje manželka Valerie?“ Při každé příležitosti zaměňoval stařec svého synovce s někým jiným ze svého rozvětveného příbuzenstva. Tentokráte považoval ho za bratrance Ferdinanda, jenž zemřel v letech devadesátých a byl rytmistrem u pardubických dragounů. Úředníkovi dalo to dosti práce, než mu vysvětlil, že není Ferdinand, ale syn Josefa, synovce z matčiny strany. Neboť mysl strýcova byla stářím zamlžena a události měl přeházeny v bizarní změti. Stěží porozuměl genealogickému výkladu a jen vzdychal: „Jak ten čas prchá. Pomysleme si!“ — A papoušek opět zařval: „Habt — acht!“

Potom šibalsky zamrkal, těžce odbelhal se k své pokladně, otevřel a vyňal ze železné kazety hrst mátových bonbónů, které vtiskl svému synovci do ruky.

„Jez,“ pravil, „to jsou zdravotní pastilky. Osvěžíš se a budeš celý den dobré mysli. Dávám ti je, protože jsem ti nakloněn. Koho mám rád, ten má u mne dobře…“

Stařec se rozveselil. Úředník, převraceje v ústech nechutná cukrátka, pokoušel se sledovati starcovo vyprávění, jehož hlas ševelil jednotvárným tokem jako pramének vody v okapové rouře. Strýc mluvil o tom, kterak vzali útokem Sarajevo. Pak se náhle octl ve svých vzpomínkách v nějakých horách. Jede se ženou v saních zasněženou krajinou. Manželka sténá v porodních bolestech. A za nimi pádí smečka hladových vlků. Oči zuřivých zvířat fosforeskují v noční tmě. Okamžik pozdržení značí jistou záhubu. Během vyprávění však strýc zapomněl, že mluví o sobě, a úředník vyrozuměl, že ona strašná příhoda týká se nějakého přednosty stanice, jenž zemřel ve Srěmu na tyfus.

„To se stalo,“ dodal stařec, „v letech sedmdesátých. Vezmi si tu silnou knihu a tam máš všecko popsáno. Tenkrát panovala neobyčejně tuhá zima a všecko ptactvo pomrzlo. I to najdeš v oné knize, neboť v ní je obsaženo všecko, co se ve světě přihodilo; aby sis snad nemyslil, že přeháním…“

„Ano…“ vzdychl strýc po chvilce, „leccos se přihodilo… Ale kam se poděla ona kniha, nevím. Všecko člověku vezmou, nedá-li si dobrý pozor… A já bych chtěl věděti, jak je vysoký Vendômský sloup… Také byl v té knize vyobrazen. A nyní ani poučiti se nelze… Nevíš, Otto, jak je vysoký Vendômský sloup?“

Úředník nevěděl.

„Škoda,“ pravil stařec a zamyslil se. „Zeptej se někoho známého a pak mi povíš… Tak, tak…“

Najednou se živě pohnul. „A propána,“ zvolal, „já bych zapomněl. Viděl jsi už tohle?“ A ukázal mu krabičku od léku, ve které, když ji otevřel, bylo zříti kus černého nerostu.

„Víš, co to je? Nevíš? To je zkamenělé obilí od Tetína. Veliká vzácnost, za kterou mně dávali učenci houf peněz. Ale já se toho nevzdám, neboť vím, co to je…“

Tak tlachal stařec. Úředník octl se v zajetí kruté nudy. Přemýšlel, kterak by se vzdálil. Posléze vstal a prohlásil, že už musí jíti.

Strýc se znepokojil.

„Kateřino,“ zavolal do kuchyně, „dejte Gabrielovi buchtičku na cestu. Buchtičku zabalte do papíru, aby na cestě nevyhladověl… Tak, tak… a opět přijď, neboť jsem velmi osamělý…“

3

Zhluboka vydychl, když se octl na ulici. Bylo mu, jako kdyby právě opustil počátek devatenáctého století a přímo vkročil do našeho věku. Došel ke stanici elektrické dráhy, aby počkal na svoji tramvaj. Večer nepřinášel úlevy po znojném dni pražského léta. Od nádraží valily se proudy výletníků, pokrytých prachem silnic. Mužové s tlumoky na zádech a s holemi v rukou; ženy s opálenými krky a s kyticemi lučních květů v náručí. Ulicemi hrčely sajdkáry, řízené bankovními úředníky; jim za zády seděly dívky v přiléhavých nohavicích a s plochými čapkami. Podobaly se spojeným letícím motýlům.

Vozy byly přeplněny lidmi, kteří, držíce se kožených smyček, kymáceli se ze strany na stranu. Mezi nimi prodírali se průvodčí, cvakajíce kleštičkami. Ozýval se hlasitý hovor a pláč ospalých děcek. Sedadla zaujímaly otylé paní se starostlivými tvářemi a jejich mužové s bílými vestami a vyholených lící. Na plošině stáli milenci ponořeni v sebe; i zdálo se jim, že si ještě nedopověděli všechno, co si během dne chtěli říci. Muž se žehlicím prknem vstoupil na plošinu a hrabal se v kapsách, hledaje drobné mince. Vůz s temným duněním přejížděl most. Černá voda řeky se mírně čeřila. Úředníkovi podařilo se uloviti místo. I usedl znaven, pohlížeje na spolucestující, jak se mu jevili v odrazu oken tramvaje. Zdálo se mu, že muž s žehlicím prknem, nadpřirozeně veliký, klouže tiše po portálech obchodů.

Za mostem přistupovali do vozu mužové se svislými kníry, ženy s taškami z voskovaného plátna a výrostci s cigaretou za uchem. Průvodčí ztráceli úřední tvářnost. Vydávali lístky žertujíce a hovořili s cestujícími o domácích záležitostech. Vůz míjí žluté zdi továrních budov. Plynárna s obrovskou nádržkou rozšiřuje nasládlý zápach svítiplynu. Dole rozložila se rozsáhlá plocha nádraží. Lokomotivy metají ohnivé sloupy jisker a zvoní nárazníky. Ze zahrady chudobince zavoněly hořce květy černého bezu.

Na konečné stanici úředník vystoupil. Pod svítilnou stála opět skupina výrostků, kteří měli hlavy u sebe; a uprostřed nich hrbáč. Úředník zrychlil krok. „Oznámím to strážníkovi,“ umiňoval si, „že tady pořád něco umlouvají. Ať je zažene od našeho příbytku…“

4

Doma měl temno; a když rozsvítil, shledal, že manželka leží na pohovce s obkladem na hlavě.

„Nejsi nemocná?“ ulekl se úředník.

„Trochu se mi rozbolela hlava,“ odpověděla manželka slabým hlasem. „V troubě máš večeři… ohřej si ji…“

Úředník svlékl si kabát, pověsil jej na ramínko a uložil pečlivě ve skříni. Z pokoje ozval se vzlykot.

„Co se přihodilo?“ znepokojil se úředník, „proč pláčeš?“

Manželka neodpovídala. Štkala a slzy jí tekly po tvářích.

„On… strážník… lidi se sběhli, ale on ještě řádil… že prý dlouho mlčel, ale že jsme zneužívali jeho dobroty… a nyní ukáže, co dovede…“

„Kdo? Kdo tu řádil?“ vyptával se Syrový.

„On… strážník… lidi se sběhli, ale on ještě více hulákal, když slyšel, že ho poslouchají… Prý se vypínáme, nikdo nám není vhod, ale jsme taková úřednická žebrota…“

„Ale proč? Proč dělal takový povyk?“

„Že prý jsem… že jsem žádala domácí, aby mi pomohla zavřít okno… ,Osobo,‘ řval, ,co jste si to dovolila? Copak má paní je vaše služka? Jak jste se mohla opovážit? Nevíte, že jste k paní domácí povinna úctou…?‘ Pak mi vyčetl, že nám při stěhování pomáhal postaviti skříň; není prý ničí nádeník. Domníval se, že jsme mu upřímně oddáni, a nečekal, že budeme se spojovati s jeho švagrem proti němu…“

„Tak, tak…“ trnul úředník, „on se opovážil tě nazvati ,osobou‘? No, mlč a neplač… Já si s ním promluvím. Povím mu své mínění. ,Pane,‘ řeknu mu, ,dověděl jsem se od své paní, že jste s ní hrubě mluvil. Pane! nevíte, jak se sluší mluviti s dámou? Lituji, že jsem se ve vás zklamal…‘“

Vypnul se a pokračoval, šermuje rukama: „,Vy patrně nevíte, pane, koho máte před sebou. Učiním opatření, abych vás naučil slušným mravům…‘ Neboj se, Marie, však já mu to povím…“

„Já mu dám, já mu dám,“ mručel, uléhaje do postele.