ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Zemřela strážníkovi matka. Vesnice i s přilehlou městskou čtvrtí znala onu stařenu, sehnutou jak stará vrba. Bylo ji zříti vždy sledující fůry naložené uhlím, jako delfíni koráb. Sbírala kousky utroušeného uhlí, které shromažďovala v nůši, jež zatěžovala její kulatá záda. Oči, upřené k dlažbě ulice, pátraly po zemi; byla obrazem vrabců, kteří prohlížejí hromádky koňského trusu.

U jejího syna byl jí vyhrazen kout v jakési kůlně. Tam trávila své noci na loži pokrytém veteší a děravou koňskou houní. Podělkovala po domech a rodině strážníkově prala prádlo. Neboť strážník žádal, aby mu až do své smrti byla užitečná. Za to jí přál noclehu. Stravu jí poskytovali po domech. Mzdu jí syn odnímal, jsa toho mínění, že by peníze poztrácela.

Její muž žil ve vesnici, kdež měl chalupu. S manželkou vídával se zřídka, neboť strážník nemiloval návštěv. Neměl rád, dívá-li se mu někdo pod pokličku. Z příbuzných nekouká nic jiného než zlovolné řeči a mrzutosti; tak říkával.

Smrt matčina zarmoutila strážníka. Když srovnal výši nákladů, spojených s vydržováním stařeny, s prospěchem, který plynul z její práce, tehdy seznal, že utrpěl škodu.

„Jakáž pomoc,“ stýskal si, „odešla mi. Tady ničeho nepořídíš.“ Tu však vzpomněl si na trafikantku a zjasnil líc: „Pravda. Že jsem na to nepřipadl. Prádlo bude nám obstarávati trafikantka. Neodváží se vzepříti mému přání.“

Zachmuřil se, když bylo mu mysliti na útraty spojené s pohřbem. Neboť zamýšlel vystrojiti kondukt okázalý, jakž se sluší na majitele domu. Jeho pověst nesmí utrpěti nuzně vypravenými smutečními obřady. Ale zamítl nabídku pohřební kanceláře, jež slibovala mu kulantní a solidní obsluhu. Duch v podstatě podnikatelský rozhodl se provésti pohřeb na vlastní pěst. U truhláře smlouval cenu rakve, až získal slevy. Muzikantům bylo po mnohém dušování ustoupiti. Také kněz se obměkčil, když strážník pokryteckými slovy líčil svou chudobu. Takovým způsobem, jak viděl, vypraví pohřeb o padesát procent levněji, než by to učinilo pohřební bratrstvo.

„Co je to všechno platno,“ dodal v duchu s uspokojením, „ale já jsem tak chytrý, že se to tak hned nenajde. Mne tak lehce nikdo nedoběhne.“

Nastalo mu mnohé běhání a shánění. Ukázalo se, že úřady nepropouštějí tak lehce občany na onen svět; neboť každý je veden v patrnosti.

„Jaké štěstí,“ rozumoval strážník, „že jsem se svým domem jakž takž hotov. Co bych nyní času prolelkoval takovými hloupostmi.“

Chvíli přemítal o tom, neměl-li by otec se švagrem přispěti na pohřební útraty. Ale pak mávl rukou. Nuzáci! Krejcarkáři! Už je vidí, kterak se kroutí a kvílejí, že se jim nedostává. Budiž. Však najde se příležitost ke kompenzaci útrat.

„Jak je kdo ke mně, tak já k němu.“ Tak pravil.

2

Nastal den pohřbu. Před domy kupí se ženy, které skrývají ruce pod zástěrami. Vedou řeči o vlastnostech nebožky a o tom, že všichni tam musíme. Přišel otec strážníkův a naplnil světnici hořekováním. Oči suchého švagra slzely jak obvykle. Manželka strážníkova skučela bezmezným žalem. Přitom však hlídaly její bystré oči děti, aby neprovedly nějakou nezbednost, čímž by důstojný ráz slavnosti mohl býti porušen.

Strážník pobíhá sem a tam a dbá o pořádek. Zjišťuje, kdo přišel, aby vzdal počest. Scházejí se účastníci pohřbu. Zde přichází hokynář Mejstřík a potřásá strážníkovi pravicí, soukaje ze sebe slova soustrasti. Kupec přišel čistě oděn a s vážnou lící. Nakupilo se přátelstva a známých; a ti všichni manifestují strážníkovu popularitu. Konečně objevují se i nájemníci. Trafikantová v černém šátku, i pan učitel Šoltys s chotí. Strážník postrádá přítomnost manželů Syrových. Chmuří mstivě tvář: „Však vám to nebude darováno!“

Konečně zadrkotal před domem pohřební vůz. Hubení koně hryžou uzdu a potřásají černými chocholy. Dostavili se muzikanti s modrými čepicemi a rovnými štítky. Plechové nástroje lesknou se vycíděnou mosazí. Kněz s kvadrátkem na plešaté hlavě, s váčky pod očima. Pohřební zřízenci vynášejí rakev. Smuteční livrej visí s nich zplihle a cynicky.

Průvod se řadí; muzikanti stavějí se v čelo. Napřed kráčí ministrant s křížkem. Když vítr rozhrne jeho komži, tu možno zříti nahá kolena a skautské kalhoty. „Bum… bum… bum-bum-bum… trádadá…“ zahrála hudba. Průvod ubírá se ulicemi. Zatáčí po silnici, ovroubené nouzovými baráky. Tam na vršku je hřbitov, kde odpočívají mrtví z této čtvrti.

Strážník kráčí za rakví, nos skloněný do kapesníku. Myslí na to, že bude nutno zavésti do domu elektrický zvonek. „Zase útraty, sakramentské dílo!“ vzdychá. „A co že muzikanti nehrají? Mají hrát, huby jim neupadnou, když vzali takové hříšné peníze… Od domu až na Malvazinky zahráli tři kousky a domnívají se, že mají fajrunt. Tři kousky, víc toho nebylo… Zloději, lumpové, šizunkové mizerní! Bude nutno sraziti jim ze mzdy, aby si nemyslili, že mají před sebou cápka…“

Na hřbitově vykrápí kněz rakev a modlí se latinská slova. „Lux aeterna luceat ei,“ protahuje mazlavým církevním barytonem. Shromáždění opakuje polohlasně otčenáš.

„To si myslím,“ žehrá závistivě strážník, „zadrmolí trochu a padesátku si nechá dát. To jsou kšefty!“ A naklonil se nad hrob, aby vhodil hroudu na rakev. Přitom měřil hloubku jámy. „Tři dni dělali na tom dva chlapi,“ dumá sveřepě, „já bych s tím byl hotov za dopoledne. Ach jo… Jsem malý před světskou šalbou.“

3

Účastníci pohřbu se rozešli a strážník s otcem a se švagrem odebrali se do hospody „Na růžku“. Usedli za stolem, jenž byl pokryt červeně kostkovaným ubrusem. Strážník poručil tři piva, neboť si umínil, že se dá dnes vidět.

Otec se podíval do sklenice, utřel si dlaní pěnu s vousů a vzdychl: „Chudák matka… Už je tam…“

„Áách, jo…“ protáhl švagr.

„Jakáž pomoc,“ usoudil syn, „my to nepředěláme.“ Poručil si ještě jednu, neboť v hrdle mu vyprahlo. A hned nato třetí a čtvrtou. Podnapil se a začal řečniti.

„Jestlipak víte,“ počal, „že bych vás mohl tu ránu zjistit. Oba, jak tu sedíte.“

„Jakpak,“ zarazil se otec, „když jsme se ničím neprovinili.“

„Oho!“ řekl švagr.

„Nebojte se, já vás nezjistím,“ upokojil je strážník, „já jenom tak pro příklad.“

„To by tak hrálo,“ usmál se stařec, „kdo je spravedlivý, toho se nemůže zjistit.“

„Vy toho víte, táto,“ řekl strážník pohrdavě, „tomu vy nehovíte. Ani nevíte, co strážník obnáší. Strážník, holenkové,“ vychloubal se, „řekne slovo a je mu uvěřeno.“

Stařík kroutil pochybovačně hlavou.

„Příkladně,“ počal, „kdybys tadyhle ke mně přistoupil a řekl: ,Tak půjdete se mnou, poněvadž jste tadyhle Aloise zabil,‘ ale ono to není pravda, protože já nikoho nezabil; tak bys ale si mne stejně vzal, to bych měl přijít k oběšení jenom na tvé slovo?“

„Taky že jo, kdyby na to přišlo,“ zvolal syn a pěstí uhodil na stůl. „Dal bych vám na ruce brazolety, a alou s vámi na direkci. Tam bych vás postavil před pult a zasalutoval: ,Pane komisar, poslušně hlásím, toho muže jsem přistihl při loupežné vraždě.‘ ,Á,‘ řekl by pan komisar, ,tohle jsou mi pěkné věci. Marš s chlapem na katr!‘ Neřekl byste ani ,popel‘ a byl byste v díře. Beze všeho.“

Strážník zdvihl sklenici proti světlu a zhluboka se napil.

„To já, člověče,“ pokračoval, když byl sklenici postavil na stůl, „znám všelijaké pády. My máme svůj postup. ,Udělal jsi to?‘ — ,Prosím ne.‘ — ,Že ne?‘ — Bim ho, po hubě. — Ptáme se ho podruhé. — ,Prosím ne.‘ — ,Že ne?‘ — Bim ho, po hubě. A tak dále. Ve výslechu se pokračuje. — ,Prosím ano.‘ No, tak vida. Nemohl jste to říci dříve? Byl byste nám ušetřil práci. — Ba, ba… Copak vy víte…“

„No, no…“ mručel otec, „máš v hlavě, to je to celé. Nevíš, co mluvíš. Aby tě člověk pro smích poslouchal. Že jsi hlaváč, to vím, ale že jsi kór takový hlaváč, aby ti to bylo všecko dovoleno, to zas ne. Nad tebou jsou ještě jiní kapaciti. Schvály nejsou ani policajtům povoleny. Přestaň kázat a pojď domů. Ať nejsme pro ostudu lidem.“

„Bez starosti,“ blábolil strážník, „nejdřív si dám ještě jednu navrch. Já to můžu dělat. Mám víc než vy všichni dohromady. Já jsem domácí pán a vy jste hadráři. Vy jste mi na to nepřidal. Vyhnal jste mne jako dítě na mráz: Hledej si živobytí sám. Nejkrásnější domek jsem si postavil. Nade všecky jsem se vyšvihl. Nájemníky vyházím a nové si pořídím, kteří budou mít větší uznání. Na balkóny nepřijde, ale na shodu v domě. Kluk krejčovská bude proklínat chvíli, kdy se mu zamanulo pořídit si balkóny. Kdo si to se mnou rozhází, ten pocítí můj hněv. Ó, já jsem svině, to se musí pohledat…“

Uhodil pěstí na stůl: „A ten Syrový musí z domu hned, hned! Už se nebudu na to dívat, jak se roztahuje a činži neplatí. Poženu ho sviňským trapem…“

„Ten skrček skrčená,“ zahučel mračně švagr, jenž nemohl úředníkovi odpustiti nepatrný vzrůst, pro který nemohl po něm nosit šaty.

„A když jsem ti říkal,“ opáčil strážník, „že je to skrček, tak jsi byl proti tomu. Copak jsem o ty šaty stál? Já jenom pro dobrou vůli v příbuzenstvu; aby se neřeklo, že nedržíme dohromady. Tak co, dostanu ten oblek?“

„To zas ne,“ pravil suchý muž.

„Vždyť ho ale nemůžeš nosit. Či se domníváš, že povyroste?“

„Nešť,“ trval na svém suchý muž, „ale já mohu také něco pěkného mít…“

„Je dobře. Já jsem tě poznal. Ty si to hloupě představuješ. Všecko děláš po mně, neboť chceš se mi rovnat. Když jsem si pořídil kozu, musil jsi míti hned dvě, abys mi dal flek. A obě ti pošly a nyní jsi s kozama i s rozumem v talóně. Takoví jste všichni…“

Zrudl a oči se mu podlily krví. Stařík šťouchl do zetě a oba se vytratili z lokálu.

4

Než došel strážník k svému domku, vystřízlivěl při pomyšlení na útratu, kterou v hospodě udělal. Spatřiv před svými vrátky seděti shluk žen s dětmi, zvolal velkým hlasem: „Lidé, rozejděte se. Zde není ničeho k pohledávání. Každý nechť se ubírá po své práci!“

Ženy se zdvihly a odešly, tiše reptajíce. Strážník pak vystoupil po schodech do podkrovní světnice. Zastihl trafikantku u sporáku a pravil: „Paní, já jsem se ustanovil na tomhle. Matička mi, chudák, zemřela. A já jsem si umínil, že jí postavím parádní pomník, kdyby měl na to prasknout bankál. Hrob posázím sličnými květinami. Vy pak každého dne budete navštěvovati krchov a plniti lampičku olejem a květinky zalévati.“

Trafikantka souhlasila.

„A prádlo nám odnynějška budete prát, na paměť zvěčnělé matičky.“

Trafikantka neodporovala.

„Tak, tak…“ kýval melancholicky hlavou domácí, „kde jsi, ó matko má? Byla to dobrá žena. Utrpěl jsem ztrátu jejím odchodem. Musím hleděti, aby se škoda nahradila…“

Vzal za kliku.

„A vy,“ dodal, „budete hlásiti vše, co se v domě šustne. Stručně a výrazně. Jste nade všemi ustanovená.“